32 Cdo 4959/2008
Datum rozhodnutí: 17.12.2009
Dotčené předpisy:





32 Cdo 4959/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně R. P. s.r.o., (dříve M-P. s. r. o.), zastoupené Mgr. L. K., advokátkou, proti žalované J. M. s.r.o., zastoupené Mgr. F. V., o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 270/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2008, č.j. 3 Cmo 53/2008-143, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.034,50 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. L. K. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2007, č.j. 28 Cm 270/2003-101, ve výroku ve věci samé, kterým byl zrušen rozhodčí nález rozhodce ad hoc T. V. ze dne 28. září 2003 s tím, že žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat, poněvadž ji zastupoval v rozhodčím řízení jako zmocněnec Ing. V. Š., jehož zájmy byly v kolizi se zájmy žalobkyně, což je zároveň důvodem, pro nějž lze žádat v občanském soudním řízení o jeho obnovu, není přípustné dle ustanovení § 237 odstavce 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odstavce 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka považuje za zásadně právně významné vyřešení otázky, jak nahlížet na postavení osoby, která ač je jednatelkou právnické osoby svou legitimaci k zastupování dokládá plnou mocí vystavenou jí jako zmocněnci, tvrdíc, že bez ohledu na obsah případné plné moci je jednatel společnosti s ručením omezeným oprávněn jménem tohoto subjektu jednat bez jakéhokoliv omezení a opačný závěr odvolacího soudu, který vedl k aplikaci ustanovení § 22 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), na němž je napadené rozhodnutí založeno, je tak nesprávný.


Posouzení této otázky však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud dospěl ke svým závěrům na základě mezi účastníky nesporných skutkových zjištění, podle nichž Ing. Š. byl rozhodci představen jako zástupce žalobkyně, své oprávnění žalobkyni v rozhodčím řízení zastupovat osvědčil plnou mocí, která mu byla vystavena jako zmocněnci, a takto s ním rozhodce rovněž jednal, jak vyplývá z výzvy k vyjádření k rozhodčí žalobě, adresované Ing. Š. jako obecnému zmocněnci žalobkyně. Takto zjištěný skutkový stav ovšem jiný závěr, než že Ing. Š. jednal za žalobkyni jako zmocněnec a nikoliv jako statutární orgán, vylučuje (a lze dodat, že do obchodního rejstříku byl Ing. Š. jako jednatel žalobkyně zapsán teprve dne 7. července 2004, tedy v době po proběhlém rozhodčím řízení, kdy již fakticky jednatelem nebyl, pokud se jím vůbec platně stal).


Za této situace by tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelkou vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. Tak tomu však v této věci není. Závěr odvolacího soudu, že zájmy Ing. Š. byly v kolizi se zájmy žalobkyně, je nezpochybnitelný (to vyplývá jak z obsahu jím sepsaného vyjádření žalobkyně k rozhodčí žalobě, v němž nevznáší argumenty, které by uplatnit měl a mohl, tak ze skutečnosti, že se pokusil o zpětvzetí žaloby v této věci). Z toho vyplývá, že žalobkyni v rozhodčím řízení zastupovat jako zmocněnec nemohl, a tento závěr, vedoucí k posouzení žaloby jako důvodné s ohledem na ustanovení § 31 písm. e) a g) zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, je zcela v souladu s ustanovením § 22 odst. 2 obč. zák. Právě tak nedůvodná je dovolací námitka, že žaloba je opožděná, když rozhodčí nález byl doručen Ing. Š. jako jednateli žalobkyně a od tohoto okamžiku započal běh tříměsíční lhůty k jejímu podání. Ze závěru, že Ing. Š. nebyl oprávněn žalobkyni v rozhodčím řízení zastupovat jako zmocněnec, se podává, že mu jako zmocněnci žalobkyně nemohl být účinně doručen rozhodčí nález, a že žaloba byla tudíž podána včas bez ohledu na lhůtu uvedenou v ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 214/1994 Sb.


Odlišný závěr by nepřicházel do úvahy ani pokud by Ing. Š. jménem žalobkyně jednal jako její jednatel. Zásadní pro rozhodnutí ve věci bylo totiž posouzení jeho postavení v rozhodčím řízení, na které se přiměřeně užijí ustanovení občanského soudního řádu (§ 30 zákona č. 216/1994 Sb.), a za této situace by bylo nutno vyjít z ustanovení § 21 o. s. ř., jehož čtvrtý odstavec, podle něhož za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby, nerozlišuje mezi osobami uvedenými v prvém odstavci, tedy mj. mezi zmocněncem a statutárním orgánem.


Lze proto uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.], dodávaje, že ve věci stejných účastníků o zrušení rozhodčího nálezu téhož rozhodce ze dne 10. července 2003 projednávané k dovolání žalované pod sp.zn. 32 Cdo 4997/2008 dospěl k totožným závěrům.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je tak povinna žalobkyni zaplatit účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, sestávající z odměny za zastoupení advokátkou v řízení před soudem v jednom stupni ve výši 2.250,- Kč podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a náhrady hotových výdajů na jeden úkon právní služby v paušální výši 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., při připočtení 19% DPH ve výši 484,50 Kč.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 17. prosince 2009


JUDr. Miroslav Gallus


předseda senátu