32 Cdo 4920/2010
Datum rozhodnutí: 20.03.2012
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák.




32 Cdo 4920/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně VISPO CZ. s.r.o. , se sídlem ve Věteřově 57, PSČ 697 01, identifikační číslo osoby 26278553, zastoupené JUDr. Josefem Tobiškou, advokátem se sídlem v Brně, Jeřábkova 5, proti žalované obci Dambořice , se sídlem v Dambořicích 69, PSČ 696 35, identifikační číslo osoby 0284840, zastoupené JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní 71, o 414 765,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 51/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. srpna 2010, č. j. 14 Cmo 281/2009-154, takto:


I. Dovolání v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. srpna 2010, č. j. 14 Cmo 281/2009-154, se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. srpna 2010, č. j. 14 Cmo 281/2009-154, ve druhém, třetím a čtvrtém výroku se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou zaplacení smluvní pokuty, kterou vyúčtovala žalované za prodlení trvající od 15. května 2004 do 9. září 2005 s úhradou částky 172 102 Kč na cenu díla. Tvrdila, že žalovaná nebyla oprávněna pozastavit úhradu konečné faktury, neboť vady a nedodělky byly odstraněny do data předání díla.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. září 2009, č. j. 43 Cm 51/2006-94, uložil žalované zaplatit žalobkyni 45 454 Kč (bod I. výroku), zamítl žalobu v částce 369 311,82 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Mezi účastnicemi řízení nebylo pochyb o uzavření smlouvy o dílo podle § 536 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) ze dne 1. prosince 2003, v níž (ve znění jejího dodatku ze dne 30. dubna 2004) se žalobkyně zavázala zhotovit pro žalovanou práce specifikované v položkovém rozpočtu v termínu do 30. dubna 2004 za cenu ve výši 1 720 102,10 Kč. Pro případ existence vad a nedodělků díla při jeho protokolárním předání bylo ve smlouvě ujednáno, že objednatelce vzniká právo pozastavit v konečné faktuře zhotovitelce platbu až do výše 10 % z celkové ceny díla s tím, že po odstranění vad a nedodělků objednatelka pozastavenou částku uhradí. Předávací řízení bylo zahájeno dne 27. dubna 2004, přičemž mezi účastnicemi byl spor o to, zda dílo bylo předáno dne 30. dubna 2004 bez vad a nedodělků. Podle zjištění soudu žalovaná uhradila žalobkyni na doplatek ceny díla dle faktury č. 232004 vystavené na částku 437 246 Kč v době splatnosti 14. května 2004 částku 265 144 Kč a zbývající částku 172 102 Kč až dne 9. září 2005. Zápis o odevzdání a převzetí dokončených staveb, který vyhodnotil soud prvního stupně jako málo věrohodný, podepsali zástupci žalované až 11. května 2004, nikoli dne 30. dubna 2004, přičemž žádnou jinou listinou nebylo prokázáno, že vady a nedodělky při předání existovaly.
Soud prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že žalovaná pozastavila proplacení zádržného ve výši 10 % z celkové ceny díla pro jiné vady, než které byly sepsány v zápisu o předání. Podle posouzení soudu se tak žalovaná dostala do prodlení se zaplacením díla, které převzala 30. dubna 2004 či 11. května 2004. Za situace, kdy neprokázala, že dílo mělo vady a nedodělky ke dni 11. května 2004, soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty vznikl. Byla-li však sjednána ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, tedy představující úrok ve výši 182,5 % ročně, jde podle názoru soudu o smluvní pokutu nepřiměřené výše. Proto rozhodl využít moderačního práva soudu ve smyslu § 301 obch. zák. s tím, že za přiměřenou považoval smluvní pokutu ve výši úroku, za který poskytovaly komerční banky komerční úvěry v roce 2004. Pokud soud posuzoval smluvní pokutu jako paušalizovanou náhradu škody, zabýval se otázkou, jaká výše škody mohla být žalobkyni způsobena tím, že by si částku 172 102 Kč musela vypůjčit u peněžního ústavu. V tomto směru vyšel z úroku z úvěru 20 % ročně, přičemž vzal v potaz i to, že žalovaná uhradila žalobkyni 90 % z ceny díla, že nešlo o prodlení dlouhodobé a že žalobkyně vyzvala žalovanou k doplacení zádržného až 1. února 2005.
K odvolání obou účastnic řízení Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 45 454 Kč (výrok I.). Dále ho potvrdil ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu v částce 369 311,82 Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Odvolací soud, po zopakování důkazu smlouvou o dílo ze dne 1. prosince 2003 a jejím dodatkem ze dne 30. dubna 2004, vyšel (stejně jako soud prvního stupně) ze zjištění, že touto smlouvou ve znění jejího dodatku se žalobkyně jako zhotovitelka zavázala zhotovit pro žalovanou jako objednatelku dohodnuté dílo v termínu do 30. dubna 2004 za cenu ve výši 1 720 102,10 Kč. V článku V. odst. 1 a 2 smlouvy bylo sjednáno, že závěrečná faktura je splatná do čtrnácti dnů od jejího doručení objednatelce a že konečná faktura bude vystavena po předání a převzetí díla. V článku V. odst. 3 smlouvy byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení objednatelky s placením díla v termínech a v pátém odstavci téhož článku byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,01 % z celkové ceny díla za každý den prodlení zhotovitelky s plněním termínů.
Odvolací soud shledal důvodnou námitku žalobkyně, že podle právního názoru Nejvyššího soudu smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % ze základu denně neodporuje dobrým mravům. V souzené věci je smluvní pokuta zajišťující včasné zaplacení ceny díla žalobkyni sjednána formou, která odpovídá úroku z prodlení z dlužné částky za každý den prodlení s úhradou ceny díla. Ujednání o smluvní pokutě mezi účastnicemi ve smlouvě o dílo je proto třeba podle odvolacího soudu poměřovat rovněž závěry vyslovenými Ústavním soudem v nálezu ze dne 7. května 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, podle nichž zásada smluvní volnosti při sjednávání úroků z prodlení není neomezená, nýbrž je modifikována účelem a smyslem sankční a motivační funkce institutu úroku z prodlení. Odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že smluvní pokuta ve prospěch žalobkyně jako zhotovitelky byla sjednána ve výši padesátinásobku výše smluvní pokuty, která byla sjednána ve prospěch žalované jako objednatelky k dodržení dohodnuté doby plnění, dovodil, že zajištění nároků žalobkyně smluvní pokutou vůči žalované je v hrubém nepoměru (v neodůvodněné nerovnováze) k zajištění nároků žalované vůči žalobkyni stejným institutem. Proto dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě ve prospěch žalobkyně v článku V. odst. 3 smlouvy o dílo, které odpovídá 182,5 % z dlužné částky ročně, je v rozporu s dobrými mravy, což má za následek jeho neplatnost ve smyslu § 39 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) a žalobkyni podle neplatného ujednání nemohlo vůči žalované vzniknout právo na smluvní pokutu.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního a druhého výroku napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Omezení přípustnosti dovolání ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. se podle jejího mínění na první výrok neuplatní, protože se oba napadené výroky rozsudku odvolacího soudu vztahují k jedinému a témuž nároku na smluvní pokutu, který ve svém součtu stanovený limit přesahuje. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovozuje ze skutečnosti, že jsou v něm řešeny právní otázky, které jsou určující pro rozhodnutí ve věci a zároveň významné pro rozhodovací praxi obecných soudů.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že právně pochybil, posoudil-li smluvní pokutu stejně jako by šlo o úrok z prodlení a aplikoval-li na ni nález Ústavního soudu vztahující se právě k úrokům z prodlení. Zdůrazňuje, že jde o dva zcela rozdílné instituty, jejichž zákonná úprava se rovněž poněkud odlišuje. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí proto spatřuje v řešení otázky, zda je možné smluvní pokutu sjednanou v obchodnězávazkovém vztahu posuzovat z hlediska její přiměřenosti a souladu s dobrými mravy stejným způsobem jako úrok či úrok z prodlení. Dovolatelka zastává názor, že na ujednání o smluvní pokutě lze aplikovat pouze k ní vztahující se právní předpisy a judikaturu, a proto nevidí žádný důvod k tomu, proč odvolací soud vycházel z judikatury řešící sice podobný, nicméně odlišný a samostatný právní institut.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s odvolacím soudem, odůvodnil-li rozpor sjednané smluvní pokuty s dobrými mravy jejím nepoměrem (padesátinásobkem) ke smluvní pokutě sjednané ve prospěch žalované. Podle dovolatelky je proto zásadně právně významné řešení otázky, zda je možné z hlediska hmotného práva v obchodněprávních vztazích spatřovat rozpor sjednané smluvní pokuty s dobrými mravy pouze v odlišně sjednané výši smluvní pokuty pro obě smluvní strany, event. z důvodu (údajně neodůvodněné) nerovnováhy v zajištění smluvních stran. Dovolatelka tento názor nesdílí, odlišnou výši smluvních pokut pro účastníky smlouvy v obchodněprávních vztazích označuje za zcela běžnou a tvrdí, že pro uvedený závěr odvolacího soudu nelze najít oporu v hmotném právu ani judikatuře. Kromě toho odvolacímu soudu vytýká, že při poměřování vzájemných smluvních pokut obou stran nevzal v potaz, že smluvní pokuta sjednaná ve prospěch žalované se počítá z celkové ceny díla. Toto přehlédnutí odvolacího soudu způsobuje, že skutečný rozdíl mezi smluvními pokutami není padesátinásobný, nýbrž pouze osminásobný.
Podle dovolatelky je třeba rovněž zodpovědět jako zásadně právně významnou otázku, zda lze smluvní pokutu sjednanou v obchodnězávazkovém vztahu posuzovat z hlediska dobrých mravů podle § 3 obč. zák. a dále ji shledat neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. Touto otázkou se sice Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval, nicméně její řešení není ucelené a jednotné. Dovolatelka uvedený postup odvolacího soudu nesdílí, neboť žalovaný nárok ze smluvního vztahu mezi účastnicemi, který se jednoznačně týkal zabezpečování veřejných potřeb, je možné posuzovat jen podle obchodního zákoníku, a nikoli podle zákoníku občanského.
Soudu prvního stupně dovolatelka vytýká, že postupoval v rozporu s konkrétními rozhodnutími Nejvyššího soudu, založil-li napadené rozhodnutí na úvaze, že obchodní zákoník stanovuje jako kritéria pro rozhodování o přiměřenosti smluvní pokuty pouze hodnotu a význam zajišťované povinnosti, čímž opomněl, že při řešení této otázky se podle ustálené judikatury bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely. Tyto skutečnosti však nevzal soud prvního stupně v potaz, přičemž délku prodlení žalované nesprávně hodnotil již v rámci posuzování přiměřenosti smluvní pokuty, navíc v neprospěch žalobkyně, ačkoli žalovaná, s ohledem na konstrukci smluvní pokuty, mohla její celkovou výši svým jednáním ovlivnit. Dovolatelka dále poukazuje na to, že při posuzování otázky dlouhodobosti prodlení je nutné vycházet pouze z délky prodlení dlužníka, přičemž prodlení žalované trvající 482 dnů je třeba hodnotit jako dlouhodobé. Konečně soudu prvního stupně vytýká, že z jeho rozsudku dostatečně nevyplývá, jak dospěl k částce 45 454 Kč, na niž smluvní pokutu moderoval.
V závěru dovolání dovolatelka tvrdí, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 118a o. s. ř. a nálezem Ústavního soudu ze dne 25. března 2010, sp. zn. III. ÚS 2001/09, jestliže věc posoudil po právní stránce jinak než soud prvního stupně, aniž účastnice řízení před vydáním rozhodnutí seznámil se svým právním názorem.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání ho označuje za nepřípustné a nedůvodné. Poukazuje na to, že z hlediska ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je v případě prvního výroku rozsudku odvolacího soudu právně významná pouze výše částky, o níž bylo tímto výrokem rozhodnuto. Za nepřípustné pak pokládá i dovolání proti druhému výroku, když dovolatelce vytýká, že nijak blíže neuvedla, v čem spatřuje naplnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Dovodila-li dovolatelka jiný skutečný rozdíl mezi smluvními pokutami než odvolací soud, jde podle žalované o zjevnou manipulaci se smluvními ujednáními, neboť částka, s jejíž úhradou by se žalovaná mohla ocitnout v prodlení, by teoreticky mohla dosáhnout celé ceny díla a potom by argumentace odvolacího soudu o padesátinásobku platila. Podle žalované nelze při posuzování předmětného ujednání o smluvní pokutě vycházet ze skutečného dluhu, neboť při uzavírání smlouvy nebylo známo, jakou částku může žalovaná žalobkyni dlužit.
Podle žalované neobstojí ani argumentace dovolatelky o nejednotnosti judikatury Nejvyššího soudu k otázce aplikace § 3 a § 39 obč. zák. na smluvní pokutu v obchodněprávních vztazích. Tvrdí, že odvolací soud postupoval s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, v souladu, neboť při rozhodování o smluvní pokutě přihlédl právě k okolnostem, za kterých byla předmětná smluvní pokuta sjednána a vycházel z nepoměru smluvních sankcí, které byly ve smlouvě sjednány ve prospěch obou účastnic. Navrhuje, aby dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné s tím, že jí přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V dané věci žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž (stejně jako rozsudkem soudu prvního stupně) došlo k tzv. rozštěpení původně jediného uplatněného práva (ve smyslu jediného skutkového základu) na zaplacení smluvní pokuty ve výši 414 765,82 Kč na dvě práva se samostatným skutkovým základem. Podstatné není, jaká částka byla původně uplatněna žalobou, nýbrž pouze to, v jakém rozsahu je příslušné peněžité plnění zpochybněno (jaká část se dovoláním dotčeným výrokem o věci samé nabízí dovolacímu soudu k dovolacímu přezkumu). Z tohoto důvodu bylo třeba přípustnost dovolání proti oběma výrokům ve věci samé proti měnícímu výroku ohledně částky 45 454 Kč a proti potvrzujícímu výroku ohledně zbývající částky ve výši 369 311,82 Kč posuzovat samostatně (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1998, sp. zn. 25 Cdo 1286/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 23, ročník 1998, pod číslem 169, dále též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, strana 1888 a 1880).
Směřovala-li proto dovolatelka dovolání i do prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 45 454 Kč, jedná se v této části ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání (oproti očekávání dovolatelky) přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu směřujícím do prvního výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého výroku je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce platnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy, kterou odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Rozdílnou soudní judikaturu v řešení této otázky sjednotil Nejvyšší soud rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia uveřejněným pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm přijal a odůvodnil právní závěr, podle něhož ujednání o smluvní pokutě je možno v obchodněprávních vztazích posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 obč. zák. pouze v případě, že se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě však není možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud dovodil neplatnost ujednání o smluvní pokutě v článku V. odst. 3 smlouvy o dílo nikoli pouze pro její nepřiměřenou výši, nýbrž především pro hrubý nepoměr (nerovnováhu) zajištění povinností žalované oproti zajištění povinností žalobkyně, když smluvní pokuta sjednaná ve prospěch žalobkyně jako zhotovitelky k zajištění jejího práva na včasnou úhradu ceny díla byla sjednaná ve výši padesátinásobku výše smluvní pokuty, která byla sjednána ve prospěch žalované, jako objednatelky, k zajištění včasnosti plnění předmětu díla ze strany žalobkyně . Odvolací soud tak korektivem dobrých mravů poměřoval okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a proto v tomto směru jeho postup neodporuje závěrům vysloveným v cit. rozsudku Nejvyššího soudu.
Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu posuzoval okolnosti (důvody), ze kterých dovodil, že se ujednání o smluvní pokutě v článku V. odst. 3 smlouvy o dílo příčí dobrým mravům. Pochybení se dopustil již tím, že přiměřenost smluvní pokuty poměřoval zásadami, které Ústavní soud v odkazovaném nálezu použil ve vztahu k přiměřenosti smluvního úroku z prodlení. I když je smluvní pokuta sjednána formou odpovídající úroku z prodlení, jde stále o dva rozdílné právní instituty, lišící se nejen svým charakterem, ale též účelem a funkcí (úrok z prodlení jako příslušenství pohledávky je zákonným důsledkem prodlení oproti smluvní pokutě jako způsobu zajištění závazku). Výrazem jejich odlišnosti je i skutečnost, že vedle úroku z prodlení může obstát i smluvní pokuta sjednaná za totéž prodlení se splněním peněžitého závazku (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 6/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přiměřenost výše smluvní pokuty proto nelze posuzovat pouze za pomoci měřítek rozhodných pro přiměřenost výše smluvního úroku z prodlení, přičemž tak nečiní ani Nejvyšší soud ve své judikatuře (na jejíž podstatnou část odkazuje dovolatelka v dovolání).
Hrubý nepoměr (neodůvodněnou nerovnováhu) v zajištění povinností žalobkyně a žalované ve smlouvě o dílo dovodil odvolací soud pouze z poměru sazeb smluvních pokut (0,5 % a 0,01 %), aniž přihlédl k dalším významným okolnostem rozhodným pro závěr o hrubém nepoměru obou smluvních pokut. Zcela pominul nejen to, že na výši smluvní pokuty má vliv též (vedle doby trvání porušení zajištěné povinnosti) výše základu, ze kterého je smluvní pokuta vyměřována, ale i skutečnost, že rozdílné sazby (výše) sjednaných smluvních pokut mohou být odůvodněny odlišným významem a důležitostí jednotlivých povinností zajišťovaných smluvními pokutami i rozdílnými důsledky jejich porušení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2001, sp. zn. 23 Cdo 1728/2010). Závěr odvolacího soudu o hrubém nepoměru (neodůvodněné nerovnováze) v zajištění povinností účastnic ve smlouvě o dílo a tím i o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě proto, že se příčí dobrým mravům, je tudíž neúplný a proto nesprávný. Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně obou závislých výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se musel zabývat tvrzenou vadou řízení, kterou dovolatelka spatřovala v rozporu postupu odvolacího soudu s ustanovením § 118a o. s. ř. a kterou by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. března 2012

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu