32 Cdo 4918/2014
Datum rozhodnutí: 24.02.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 132 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 4918/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně CLEAR FINANCE s.r.o. , se sídlem v Praze 2-Vinohradech, Londýnská 674/55, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28 49 04 28, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalovaným 1) L. P. , 2) P. H. , 3) V. H. , zastoupené JUDr. Janem Žajglou, advokátem se sídlem ve Strání, Mechnáčky 970 a 4) H. K. , o zaplacení částky 189.277,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 7 C 230/2005, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2014, č. j. 27 Co 92/2012-507, ve znění opravného usnesení ze dne 15. května 2014, č. j. 27 Co 92/2012-513, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.260,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění:

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 21. září 2011, č. j. 7 C 230/2005-315, ve znění opravných usnesení ze dne 4. listopadu 2011, č. j. 7 C 230/2005-332, a ze dne 12. března 2013, č. j. 7 C 230/2005-378, zastavil řízení o zaplacení částky 50.000,- Kč (výrok I.), žalovaným 1), 2) a 4) uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 139.277,24 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná 4) odpovídá jen do výše 9.000,- Kč (výrok II.), žalobu o zaplacení částky 139.277,24 Kč s příslušenstvím proti žalované 3) zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VI.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III. v částce 7.680,- Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu vůči žalované 3) zastavil (první výrok), v části výroku III., kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 17.471,48 Kč s příslušenstvím proti žalované 3), jej potvrdil (druhý výrok), v části výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované 3) uložil zaplatit žalobkyni částku 114.125,76 Kč s příslušenstvím (třetí výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý až osmý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 3) dovolání, výslovně proti třetímu, čtvrtému, pátému, šestému a sedmému výroku, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 a § 238 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň je řešená otázka hmotného práva dovolacím soudem rozhodována rozdílně a i přesto by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak . Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), shledal-li její ručitelské prohlášení platným, přestože trpěla v době podpisu ručitelského prohlášení duševní poruchou, která ji však podle názoru odvolacího soudu nezbavila odpovědnosti za učiněný právní úkon. Dovolatelka popisuje svou duševní poruchu, její projevy a dobu jejího trvání a nesouhlasí se zjištěním odvolacího soudu učiněným ze znaleckého posudku a z výpovědi znalce. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně pro nedůvodnost zamítnout.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu o její duševní poruše, pak ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud se neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012, z něhož dovolatelka cituje, neboť zjištěný skutkový stav mu umožňoval přistoupit k závěru, že předmětný právní úkon není stižen absolutní neplatností ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák., na rozdíl od nedostatečných skutkových zjištění v této jiné věci.
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení. Dovolání v této části není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě žalobkyni byla žalovaná 3) zavázána za řízení před soudem prvního stupně (38.013,- Kč) a za odvolací řízení (20.814,- Kč), jakož i výše nákladů řízení, k jejichž úhradě státu byla zavázána (5.544,- Kč a 1.169,- Kč) nepřevyšuje částku 50.000,- Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení přitom nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání považovat za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se ve věci samé takového vztahu týkalo (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013, které je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2015

JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu