32 Cdo 4901/2016
Datum rozhodnutí: 30.01.2017
Dotčené předpisy: § 157 odst. 2 o. s. ř.



32 Cdo 4901/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně PP Hospitals, s. r. o. , se sídlem v Brandýse nad Labem Staré Boleslavi, Brázdimská 1000, PSČ 250 01, identifikační číslo osoby 26085011, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, PSČ 100 00, proti žalované Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky , se sídlem v Praze Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 24 610 419,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 156/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2016, č. j. 13 Co 448/2015-182, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 4/2014 ), a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ].
Dovolatelka se oproti zákonem zcela zřetelně stanovenému a ustálenou judikaturou zdůrazněnému požadavku k přípustnosti dovolání výslovně nevyjadřuje. Argumentuje-li, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak , takže doslovně cituje § 237 o. s. ř., pak takový údaj ani po stránce věcné nesplňuje podmínku vymezení příslušného předpokladu přípustnosti dovolání, neboť označuje čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání, z nichž však v konkrétním případě může být splněn pouze jeden. Splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání totiž vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné, a vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro tutéž právní otázku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Nicméně jednomu ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání odpovídá argumentace dovolatelky, zahrnutá v její polemice se správností napadeného rozhodnutí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1247/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011. Z kontextu je přitom očividné, že onou otázkou procesního práva má být otázka, za jakých okolností lze rozsudek soudu prvního stupně posoudit jako nepřezkoumatelný. V tomto ohledu má tedy Nejvyšší soud požadavek na uvedenou obligatorní náležitost dovolání z hlediska věcného za splněný.
Dovolání však Nejvyšší soud přípustným neshledává, neboť odvolací soud se při řešení otázky přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně neodchýlil ani od dovolatelkou označené ani od jiné jeho rozhodovací praxe.
V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele.
V usnesení ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně tehdy, není-li přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. V případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze přezkoumat, nemůže vůči němu účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, současně není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a na druhé straně nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto.
V souzené věci žalovaná založila své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně na námitce, že toto rozhodnutí je pro nedostatečnost a neurčitost odůvodnění nepřezkoumatelné. Poukazovala na to, co pak vytýká soudu prvního stupně též odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí, totiž že rozhodnutí soudu prvního stupně postrádá odůvodnění, proč bylo vyhověno právě návrhu žalobkyně, zejména proč byla akceptována nezbytnost uvedení referenční (celostátní) sazby platné pro příslušné úhradové období. Zdůraznila rovněž, že potíž je pak i s interpretací výroku rozhodnutí, neboť účastníci nejsou zajedno v tom, jak chápat jeho význam.
Vzhledem k obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož skutečně není seznatelné, proč se tento soud při řešení sporné otázky přiklonil právě k požadavku žalobkyně, nelze výhrady žalované posoudit jako pouze účelové. Jde tu pak v intencích citovaných judikatorních závěrů právě o tu situaci, kdy účastníku řízení není zřejmé, proč bylo rozhodnuto v jeho neprospěch, a účastník je tak zbaven možnosti zpochybnit pro něho nepříznivé rozhodnutí cestou věcné polemiky s jeho skutkovými a právními závěry.
V čem se měl odvolací soud odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1247/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2000, pod číslem 115, není z dovolání zcela zřejmé. Úvahy, na nichž odvolací soud založil své kasační rozhodnutí, však s těmito závěry v žádném ohledu rozporné nejsou.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2017

JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu