32 Cdo 4870/2008
Datum rozhodnutí: 25.03.2009
Dotčené předpisy:





32 Cdo 4870/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. K. S., , zastoupeného JUDr. Z. M., advokátkou, , proti žalovanému A. B., , o zaplacení 769.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 924/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2007, č. j. 27 Co 412/2005-100, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. května 2005, č. j. 7 C 924/2004-52, ve výrocích, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 757.900 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, a to tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok II.). Dále změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. května 2005, č. j. 7 C 924/2004-55, tak, že žalovaný není povinen zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 30.780 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).


Podle odůvodnění rozhodnutí odvolací soud přezkoumal odvolání žalovaného v systému úplné apelace, jelikož soud prvního stupně před skončením věci účastníky nepoučil podle § 119a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).


Podle odvolacího soudu soud prvního stupně věc správně právně posoudil, byť ne zcela správně zjistil skutkový stav, vyšel-li ze zjištění, že žalobce poskytl společnosti S. B.D. v.o.s. půjčku ve výši 800.000 Kč. Odvolací soud na základě výsledků provedeného dokazování dovodil, že mezi žalobcem a společností S.B.D. v.o.s. byla nejpozději v prosinci roku 1995 uzavřena smlouva o půjčce podle ustanovení § 657 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), na základě níž žalobce půjčil společnosti S. B.D. v.o.s. minimálně 450.000 Kč a tato společnost se zavázala žalobci půjčené peníze vrátit nejpozději do dvou roků. Tvrdil-li žalobce v průběhu odvolacího řízení, že peněžní prostředky poskytl společnosti S. B.D. v.o.s. na základě smlouvy o úvěru uzavřené v režimu obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), jde podle názoru odvolacího soudu o účelovou změnu související se vznesenou námitkou promlčení, když na základě provedených listinných důkazů, jakož i shodných tvrzení účastníků od začátku soudního řízení (včetně tvrzení žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného) má za zcela nepochybné, že šlo o smlouvu o půjčce. Pakliže společnost S.B.D. v.o.s. žalobci půjčku na jeho výzvu ze dne 30. ledna 2004 k úhradě dluhu nevrátila, odvolací soud, vycházeje z ustanovení § 76, § 86 a § 87 odst. 2 obch. zák., ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován z titulu jeho zákonného ručení jako společníka uvedené společnosti v době, kdy nastala splatnost půjčky, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl v období od 28. února 1994 do 3. září 2003 společníkem a statutárním orgánem uvedené společnosti. Přesto však žalobci nárok vůči žalovanému nepřiznal, neboť žalovaný vznesl v průběhu odvolacího řízení námitku promlčení a odvolací soud ji posoudil jako důvodnou. Jestliže totiž žalobce poskytl půjčku společnosti S. B.D. v.o.s. v prosinci roku 1995 s termínem vrácení do dvou let, tj. do prosince 1997, mohlo být právo žalobcem uplatněno poprvé 1. ledna 1998 a objektivní tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. marně uplynula nejpozději 1. ledna 2001, jelikož k uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. ze strany žalovaného podle posouzení odvolacího soudu nedošlo a žalobce podal žalobu až dne 9. dubna 2004. K argumentaci žalobce, že žalovaný namítal promlčení ke konkrétnímu datu 19. dubna 2000, odvolací soud uvedl, že určení konkrétního data, k němuž je právo promlčeno, je již právním hodnocením, k němuž není účastník v rámci svých procesních návrhů povinen; proto se zabýval žalovaným vznesenou námitkou promlčení obecně a k uvedenému datu 19. dubna 2000 nepřihlížel.


Odvolací soud rovněž nevyhověl návrhu účastníků na doplnění dokazování dalšími navrženými listinnými důkazy se zdůvodněním, že jimi nelze vyvrátit vznesenou námitku promlčení.


Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rovněž že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Podle dovolatele odvolací soud pochybil, zabýval-li se vznesenou námitkou promlčení v obecné rovině a nepřihlédl tak ke konkrétnímu datu 19. dubna 2000, k němuž žalovaný promlčení namítl a k němuž nebyl nárok promlčen, a to ani v případě, že by šlo o poskytnutí půjčky v režimu občanského zákoníku, jak dovodil odvolací soud, s čímž dovolatel nesouhlasí. V této souvislosti uvádí, že soud prvního stupně se otázkou, zda šlo o smlouvu o půjčce či o smlouvu o úvěru, nezabýval, a že odvolací soud nemůže z pouhého slovního vyjádření dovozovat podřízenost uzavřené smlouvy režimu občanského zákoníku.


Dovolatel se dále neztotožnil s názorem odvolacího soudu o nutnosti vést odvolací řízení podle pravidel úplné apelace, což podle dovolatele dovodil pouze z toho, že v protokolu o jednání před soudem prvního stupně není výslovně uvedeno, že účastníci byli poučeni podle § 119a odst. 1 o. s. ř. Jak však vyplývá z obsahu protokolu o jednání ze dne 3. května 2005, účastníkům se tohoto poučení ze strany soudu prvního stupně dostalo, neboť teprve poté, co žádný z přítomných účastníků nenavrhl nové skutečnosti a důkazy, prohlásil soud prvního stupně řízení za skončené.


Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování zejména výslechem žalobce a výslechem svědka J. K., jimiž chtěl prokázat své tvrzení o uzavření smlouvy o úvěru v režimu obchodního zákoníku.


Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.


Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).


Dovolací soud se zabýval nejprve správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].


Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.


Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená podrobit dovolacímu přezkumu z pohledu dovolacích námitek správnost závěrů odvolacího soudu o uzavření smlouvy o půjčce v režimu občanského zákoníku a o promlčení žalobního nároku.


Tvrdí-li dovolatel, že mezi ním a společností S. B.D. v.o.s. došlo k uzavření smlouvy o úvěru v režimu obchodního zákoníku, z obsahu dovolání se podává, že dovolatel pouze opakuje své odvolací námitky, aniž bere v dovolání v úvahu podrobnou a správnou argumentaci odvolacího soudu na podporu závěrů o tom, že mezi žalobcem jako věřitelem a společností S. B.D. v.o.s. jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o půjčce podle § 657 obč. zák. a že byla ze strany žalovaného uplatněna důvodně námitka promlčení. Dovodil-li odvolací soud z konkrétních okolností případu (a zejména ze zjištění učiněných z listinných důkazů, které jsou vyjmenovány v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i ze shodných tvrzení účastníků od začátku soudního řízení včetně tvrzení žalobce obsaženého ve vyjádření k odvolání žalovaného), že mezi žalobcem a uvedenou společností byla uzavřena smlouva o půjčce, nelze mu vytknout žádné pochybení. Pouhá skutečnost, že smlouva o úvěru je absolutním obchodem a že tudíž úvěr může poskytnout nejen banka, ale i jiná právnická osoba či fyzická osoba, která není podnikatelem, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem v dané věci, nepostačuje pro názor zastávaný dovolatelem, že šlo o smlouvu o úvěru uzavřenou v režimu obchodního zákoníku. Rovněž tak uvedení konkrétního data, k němuž měl být dle názoru žalovaného žalobní nárok promlčen, nebrání soudu učinit závěr o důvodnosti takové námitky, i když počátek a konec promlčecí doby posoudí jinak než účastník, jelikož jak již správně uvedl odvolací soud, je věcí právního posouzení soudu k jakému konkrétnímu datu k promlčení došlo.


Zastává-li dovolatel na rozdíl od odvolacího soudu názor, že účastníkům řízení se poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. soudem prvního stupně dostalo, lze tuto jeho námitku podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Podle ustanovení § 40 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. soud uvede v protokolu o jednání též poučení poskytnutá účastníkům, včetně poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. o tom, že účastníci řízení musí uvést všechny rozhodné skutečnosti a že důkazy musí být označeny dříve, než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí. Zjistil-li v posuzované věci odvolací soud, že toto poučení protokol o jednání, na kterém bylo ve věci soudem prvního stupně rozhodnuto, neobsahuje a vedl-li proto odvolací řízení v režimu úplné apelace [srov. § 205a odst. 1 písm. e) o. s. ř.], nelze, jak činí dovolatel, dospět k závěru o tom, že zatížil řízení vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Rovněž tak výtka dovolatele, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, takovou vadu řízení nezakládá, jelikož podle ustanovení § 120 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. soud rozhoduje, které z navržených důkazů provede. To znamená, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. Soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (tedy ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor (srov. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář I. díl. 7. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, strana 570).


Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že skutkový základ věci na základě důkazů provedených soudy obou stupňů byl pro výše uvedené právní závěry odvolacího soudu (uzavření smlouvy o půjčce v režimu občanského zákoníku a důvodnost vznesené námitky promlčení žalobního nároku), proti nimž dovolatel soustředil své námitky, zcela postačující, a proto mu v tomto směru žádné pochybení nelze vytýkat.


Uvedl-li pak dovolatel, že podává dovolání i z důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nijak nevymezil, která skutková zjištění má na mysli. Jak bylo již shora uvedeno, smí dovolací soud přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu jen z důvodu uvedeného v dovolání. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 a 3 byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, t. j. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Jestliže tedy dovolatel v posuzované věci jinak nespecifikoval, z čeho naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. dovozuje, dovolací soud se důvodností tohoto uvedeného dovolacího důvodu nemohl zabývat.


Za situace, kdy Nejvyšší soud ani neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými než dovolatelem tvrzenými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), dovolání žalobce bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) pro nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.





V Brně dne 25. března 2009





JUDr. Miroslav Gallus


předseda senátu