32 Cdo 4859/2009
Datum rozhodnutí: 27.10.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 265 obch. zák., § 301 obch. zák.




32 Cdo 4859/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Ing. S. Š. , zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, proti žalované PJV spol. s r. o. , se sídlem v Praze 13-Jihozápadním městě, V Hůrkách 2139, identifikační číslo osoby 43 87 01 04, zastoupené JUDr. Evou Lindauerovou Duchoňovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Jaurisova 514/6, o zaplacení částky 5,796.429,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 3,100.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 194/2004, o dovoláních obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2009, č. j. 4 Cmo 304/2008-221, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalované proti části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2009, č. j. 4 Cmo 304/2008-221, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, se odmítá.
III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2009, č. j. 4 Cmo 304/2008-221, se v části prvního výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a potvrzen ve výroku o nákladech řízení, a ve druhém výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se v řízení domáhal vrácení částky 5,796.429,- Kč s příslušenstvím, kterou žalované zaplatil jako zálohu na cenu stavebních prací podle smlouvy o dílo č. 2001-50 uzavřené mezi účastníky dne 3. září 2001 (dále jen smlouva nebo smlouva o dílo ), od níž žalovaná odstoupila přípisem ze dne 21. srpna 2002 pro nezaplacení zálohové faktury č. 21000389 vystavené dne 25. září 2001 na částku 1,579.000,- Kč a č. 21000457 vystavené dne 26. října 2001 na částku 1,901.504,10 Kč. Vzájemným návrhem žalovaná uplatnila v řízení pohledávku vůči žalobci ve výši 3,100.000,- Kč z titulu smluvní pokuty dohodnuté ve smlouvě a požadované za prodlení s úhradou faktury č. 21000389.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2008, č. j. 36 Cm 194/2004-185, uložil žalované zaplatit žalobci částku 5,796.429,- Kč s 5% úrokem od 29. srpna 2002 do zaplacení a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalované částku 3,100.000,- Kč a náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. tak, že vzájemný návrh žalované co do částky 2,790.000,- Kč zamítl, v rozsahu částky 310.000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel - ve shodě se soudem prvního stupně - ze skutkových zjištění, podle kterých žalovaná jako zhotovitelka uzavřela se žalobcem jako objednatelem smlouvu o dílo, v níž se žalovaná zavázala provést výstavbu čerpací stanice pohonných hmot a žalobce se zavázal zaplatit žalované cenu díla v celkové výši 20,770.000,- Kč bez DPH, přičemž na zálohách na cenu díla uhradil 5,796.429,- Kč. Žalovaná od smlouvy odstoupila dopisem z 21. srpna 2002 (doručeným žalobci 28. srpna 2002) pro nezaplacení faktur č. 21000389 a č. 21000457, kterými žalobci vyúčtovala zálohy na cenu díla. Žalobce se domáhá na žalované vrácení částky 5,796.429,- Kč, představující zaplacenou zálohu na cenu díla. Žalovaná vzájemným návrhem uplatnila v řízení právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3,100.000,- Kč za prodlení s úhradou faktury č. 21000389 - kterou vyúčtovala žalobci částku 1,579.000,- Kč - a to za dobu od 5. října 2001 do 6. února 2002, tj. 124 dnů prodlení. Podle čl. VIII. bodu 2 smlouvy se žalovaná jako zhotovitelka v případě zaviněného prodlení s dokončením díla zavázala zaplatit žalobci jako objednateli smluvní pokutu ve výši 25.000,- Kč za každý den prodlení po 9. prosinci 2001. Podle čl. VIII. bodu 3 smlouvy může žalovaná v případě prodlení s úhradou faktur účtovat žalobci smluvní pokutu ve výši 25.000,- Kč za každý den prodlení ode dne splatnosti.
Zabývaje se oprávněností nároku uplatněného žalovanou vzájemným návrhem dospěl odvolací soud - po opakování dokazování smlouvou o dílo - shodně se soudem prvního stupně k závěru, že ujednání o vzniku nároku na smluvní pokutu se týká každé, tedy i zálohové faktury. Faktura č. 21000389 byla žalobci doručena, nebyla žalobcem vrácena k doplnění podle čl. V. bodu 6 smlouvy a nebyla zaplacena. Poměr sjednaných pokut měl však za neekvivalentní. Žalovaná jako zhotovitelka měla zaplatit podle čl. VIII. bodu 3 smlouvy za den prodlení se splněním celého věcného dluhu - celé stavby - 25.000,- Kč, oproti tomu žalobce měl zaplatit podle čl. VIII. bodu 4 smlouvy stejnou částku za den prodlení s každým i částečným plněním dluhu. Byť lze chápat představu žalobce, že smluvní pokuta se vztahuje pouze ke konečné faktuře, obsahuje smlouva jiné ujednání, tedy ujednání o povinnosti zaplatit smluvní pokutu vztahující se i na dílčí plnění peněžního dluhu. Vzhledem k nepřiměřenosti dohodnutých pokut odvolací soud užil moderačního práva podle ustanovení § 301 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) a smluvní pokutu snížil do výše 310.000,- Kč.
Odvolací soud dále poznamenal , že ustanovení § 265 obch. zák. poskytuje určitý prostor pro ochranu nikoliv před zneužitím práva uskutečněním právního úkonu, ale jeho výkonem. Použití uvedeného ustanovení nečiní právní úkon neplatným, nýbrž jen jeho výkonu neposkytuje právní ochranu. Ochranu jedné ze smluvních stran v případě nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty umožňuje soudu rovněž jeho moderační oprávnění zakotvené v ustanovení § 301 obch. zák. Existence tohoto moderačního oprávnění nevylučuje aplikaci ustanovení § 265 obch. zák., v němž jde o neposkytnutí ochrany výkonu práva, který je zcela v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. V případě § 301 obch. zák. nejde o porušení těchto zásad v celém rozsahu výkonu smlouvou stanoveného práva, ale pouze jeho určité části. Určení hranice pro použití těchto institutů bude záviset na individuálním posouzení případu, oba jsou však soudu k dispozici .
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobce opírá přípustnost dovolání (směřujícího výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu) o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zdůrazňuje, že v čl. V. bodu 6 smlouvy si strany sjednaly, že faktura musí obsahovat údaje podle ustanovení § 12 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Podle tohoto ustanovení měly zálohové faktury obsahovat výši ceny bez daně celkem, základní nebo sníženou sazbu daně a výši daně celkem. Neobsahovaly-li faktury tyto údaje, nebyl žalobce v prodlení s jejich placením a nárok na smluvní pokutu tak nevznikl. Závěr odvolacího soudu, podle něhož povinnost k úhradě smluvní pokuty se týká každé, i zálohové faktury, považuje za nesprávný. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná přípustnost dovolání (směřujícího proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu) dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
Žalovaná především nesouhlasí s uplatněním moderačního práva odvolacím soudem. Odvolacímu soudu vytýká, že zcela pominul okolnosti, za jakých bylo ujednání o smluvní pokutě sjednáno nebo jakým způsobem se žalobce po jejím vyúčtování choval, a nijak neodůvodnil, na základě jakých skutečností odvodil rozsah snížení smluvní pokuty. Byl to právě žalobce, kdo do smlouvy navrhl jak smluvní pokutu, tak její výši. Žalobce je podnikatelem s rozsáhlými podnikatelskými aktivitami - měl-li by v úmyslu sjednat smluvní pokutu až za prodlení s úhradou konečné faktury, zcela jistě by tuto svoji představu do smlouvy promítl, nebo by smlouvu nepodepsal. Stejně tak by neprodleně vrátil doklady s vyúčtovanou smluvní pokutou i ze zálohových faktur jako neoprávněně vyúčtované. Z toho dovozuje, že smluvní strany měly od počátku při sjednávání smluvní pokuty v úmyslu sjednat tuto smluvní pokutu v případě prodlení žalobce s placením i pro případy prodlení s placením zálohových faktur. Nadto odvolací soud použil moderační oprávnění, aniž by žalobce kdykoli v řízení námitku týkající se samotné výše smluvní pokuty vznesl. To je v rozporu se závěry uvedenými v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2004, sp. zn. 5 Cmo 320/2004, jehož věcná správnost byla potvrzena v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 202/2006 ze dne 28. května 2007 . Aplikací moderačního oprávnění došlo k podřízení zásady smluvní volnosti zásadě rovnosti smluvních stran. Je věcí smluvních stran, považují-li za nutné zajistit splnění svých závazků smluvní pokutou, jakož i věcí vzájemné dohody, o které závazky půjde a jak vysoká smluvní pokuta bude.
Žalovaná zdůrazňuje, že pokud uplatní soud moderační oprávnění snížit smluvní pokutu, pak tak má učinit podle ustanovení § 301 obch. zák. a žádná další kritéria nemohou být zohledněna. Aplikoval-li odvolací soud při snížení pokuty ustanovení § 301 obch. zák. a současně ustanovení § 265 obch. zák., snížil smluvní pokutu také v důsledku porušení zásad poctivého obchodního styku.
Žalovaná požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce považuje hodnocení smlouvy o dílo provedené soudy obou stupňů za správné.
Žalobce s důvody uváděnými žalovanou v dovolání nesouhlasí a plně odkazuje na své dovolání.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání žalobce není přípustné.
K podání dovolání proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že co do částky 2,790.000,- Kč byl vzájemný návrh žalované zamítnut, není žalobce subjektivně oprávněn, neboť v této části mu nebyla napadeným rozhodnutím způsobena žádná újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 138).
Dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů není přípustné bez dalšího, když přípustnost dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá, když v mezích podaného dovolání se mu žádná otázka zásadního významu k řešení nepředkládá. Argumentací o tom, že z provedeného dokazování plyne, že sporné faktury vystavené žalovanou neobsahovaly údaje podle ustanovení § 12 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, dovolatel zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů, tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena (k tomu srov. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Nadto nelze přehlédnout, že na tomto skutkovém zjištění odvolací soud svůj právní závěr o povinnosti žalobce zaplatit smluvní pokutu nezaložil, když se jím nezabýval. I kdyby šlo o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod nesprávného posouzení prodlení žalobce s úhradou faktur podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nebyla by způsobilou založit přípustnost dovolání s ohledem na čl. V. bod 6 smlouvy (podle něhož v případě, že daňový doklad neobsahuje všechny náležitosti, objednatel je oprávněn vrátit ho zhotoviteli k doplnění, musí vyznačit důvod vrácení a v tomto případě se přeruší plynutí lhůty splatnosti a nová lhůta splatnosti začne plynout doručením opraveného daňového dokladu objednateli). Nebyla-li faktura vrácena k doplnění, její splatnost se neposunula, i když náležitosti dohodnuté ve smlouvě neobsahovala.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl.
Žalovaná výslovně napadá první výrok rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v části, kterou bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé co do povinnosti žalobce zaplatit žalované částku 310.000,- Kč potvrzeno. K podání dovolání proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu, není žalovaná subjektivně oprávněna, jak bylo již výše vysvětleno. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalované proti měnící části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto - jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením - zabýval správností právního posouzení věci, při němž odvolací soud aplikoval ustanovení § 301 obch. zák.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů.
Podle ustanovení § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.
Otázkou uplatnění moderačního práva soudem i bez návrhu účastníka se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku uveřejněném pod číslem 73/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm uzavřel, že povinností soudu, a to i odvolacího, je posoudit, zda jsou dány podmínky moderace smluvní pokuty ve smyslu § 301 obch. zák., existují-li důvody nepřiměřenosti smluvní pokuty, bez ohledu na to, zda některý z účastníků použití moderačního práva soudu navrhne.
Jelikož od výše uvedeného závěru (k němuž se přihlásil např. též v rozsudku ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008) nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, shledává uplatnění moderačního oprávnění odvolacím soudem bez návrhu žalobce, správným.
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda rozhodnutí odvolacího soudu obstojí z pohledu dovolatelkou uplatněné námitky rozsahu a důvodnosti snížení smluvní pokuty odvolacím soudem.
Z ustanovení § 301 obch. zák. vyplývá, že předpokladem pro moderaci smluvní pokuty je závěr o tom, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; ustanovení § 301 obch. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá - se zřetelem na funkce smluvní pokuty a na účel moderačního oprávnění soudu - právně významnými. Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, přičemž není vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, tedy ke kritériu, jež je podle citovaného ustanovení rozhodné až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty, podmíněnou předchozím závěrem o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, uveřejněný pod č. C 3213 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-2, a dále např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod č. C 7005, svazek CD-9 či rozsudek ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010 in www.nsoud.cz). Výše škody, jež vznikla oprávněnému porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou, není - vzhledem ke konstrukci upravené v ustanovení § 301 obch. zák. - kritériem ani pro úvahu o nepřiměřenosti smluvní pokuty, ani pro úvahu o odpovídající míře jejího snížení, nýbrž určuje pouze hranici, pod kterou nelze pokutu snížit (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, uveřejněný pod č. C 2398 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 28).
V daném případě se odvolací soud při posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty omezil jen na konstatování, že je poměr sjednaných pokut na straně žalobce a na straně žalované neekvivalentní. Žalovaná jako zhotovitelka zaplatí za den prodlení se splněním celého věcného dluhu - celé stavby - 25.000,- Kč, oproti tomu žalobce by měl platit stejnou částku za den prodlení s každým i částečným plněním dluhu. Odvolací soud s ohledem na výše uvedenou ustálenou judikaturu tedy pochybil, neposuzoval-li (ne)přiměřenost smluvní pokuty v závislosti na okolnostech konkrétního případu v posuzované věci, zejména na důvodech, které ke sjednání dané výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Odvolací soud dále neuvedl žádné důvody, pro které snížil pokutu právě na částku 310.000,- Kč, jakými úvahami se při určení přiměřené výše smluvní pokuty řídil a proč právě tuto částku považuje za přiměřenou.
Dospěl-li proto odvolací soud k závěru o moderaci smluvní pokuty, aniž se zabýval výše uvedenými aspekty důležitými pro její moderaci, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolací námitky žalované vztahující se k aplikaci ustanovení § 301 a současně § 265 obch. zák. odvolacím soudem, nejsou opodstatněné, neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jednoznačně plyne, že při moderaci smluvní pokuty postupoval pouze podle ustanovení § 301 obch. zák. Jeho komentář k použití ustanovení § 265 obch. zák. v obchodně právních vztazích a srovnání s § 301 obch. zák. následuje až po závěru o tom, že jelikož nejsou dány podmínky pro potvrzení nebo zrušení napadeného výroku rozsudku, byl rozsudek změněn podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a lze jej chápat pouze jako jakýsi exkurz k dokreslení právní úpravy dotýkající se moderačního oprávnění soudu.
Odkaz žalované na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 320/2004, jehož správnost měla být potvrzena v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 202/2006 , je zmatečný, neboť v řízení o dovolání vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Odo 202/2006 byla přezkoumána správnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2005, č. j. 2 Cmo 161/2004-58.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v části prvního výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a potvrzen ve výroku o nákladech řízení a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. října 2011

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu