32 Cdo 4851/2009
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 638 obch. zák.



32 Cdo 4851/2009
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce V. Ž. , zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská třída 60, PSČ 120 00, proti žalované R. N. , zastoupené Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1,415.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 14/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2008, č. j. 12 Cmo 214/2008-152, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2007, č. j. 20 Cm 14/96-88, uložil žalované zaplatit žalobci částku 1,415.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 25. ledna 1996 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku ve věci samé, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1,415.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 25. ledna 1996 do zaplacení, ve zbývající části příslušenství rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, ve výroku o nákladech řízení jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a proti výrokům o nákladech řízení podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda žalobce jako provozovatel vozidla byl povinen plnit dovolatelce jako objednatelce s účinností ode dne uzavření smlouvy dne 19. dubna 1993, když tato otázka nebyla obsahem smlouvy o provozu dopravního prostředku uzavřené podle ustanovení § 638 obchodního zákoníku (dále jen smlouva ) řešena, nebo zda měl plnit a za toto plnění požadovat úplatu až po zadání přepravy objednatelkou. Uvádí, že odvolací soud odmítl její námitku, že smlouva nenabyla účinnosti, resp. že povinnost žalobce přistavit autobus nenastala dříve než 15. listopadu 1993, kdy objednávkou z 19. října 1993 objednala provedení přepravy.
Dovolatelka má za to, že počátek povinnosti žalobce přistavit autobus a tomu odpovídající právo žádat úplatu nebo náhradu za nevytížení vozidla, ze smlouvy nevyplývá, smluvní strany v tomto ohledu žádnou dohodu o počátku plnění smlouvy neuzavřely. Doba, po kterou se měly přepravy realizovat, byla sjednána v článku IX smlouvy na tři roky, v článku III smlouvy byla dohodnuta frekvence cest a doby odjezdů, ustanovení o prvním přistavení autobusu není však v textu smlouvy vyplněno. Za této situace bylo na dovolatelce, aby v souladu s ustanovením § 563 občanského zákoníku určila dobu plnění závazku. Pokud by odvolací soud řešil tuto otázku správně, tzn. že smlouva předpokládala další objednávku k započetí plnění ze strany žalobce, byl by nárok za dobu od 19. dubna 1993 do 14. listopadu 1993 nedůvodný.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výrocích o nákladech řízení. Dovolání proti těmto výrokům není přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by mělo mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam, ale veškeré své dovolací námitky směřuje do skutkových zjištění (včetně hodnocení důkazů), na nichž odvolací soud založil posouzení vzniku povinnosti žalobce plnit podle smlouvy a vzniku nároku na sjednanou úplatu. Pokud pak dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, staví tuto kritiku na jiném skutkovém základě (a to, že žalobce byl povinen plnit až k její objednávce, tedy po výzvě k plnění), než ze kterého odvolací soud vycházel. Tím však nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, který však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a).
Dovolatelka v dovolání uplatnila i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento důvod však blíže nekonkretizovala, neuvedla, v čem postižení řízení vadou spatřuje, dovolací soud se proto touto neurčitou námitkou nemohl zabývat.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2011

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu