32 Cdo 4848/2009
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



32 Cdo 4848/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně TRI GROUP PRAHA s.r.o. , se sídlem v Praze 4-Modřanech, Obchodní náměstí č.p. 51, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 25 77 90 36 , zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, se sídlem v Praze 1, proti žalované Kaufland Česká republika v.o.s. , se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 25, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25 11 01 61, zastoupené JUDr. Oto Kunzem, advokátem, se sídlem v Praze 2, V Tůních 3/1637, o určení neplatnosti výpovědí podnájemních smluv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 248/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 58 Co 402/2008-52, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. března 2008, č. j. 10 C 248/2007-32, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že výpovědi z podnájemních smluv uvedených ve výroku jsou neplatné, s upřesněním , že u podnájemní smlouvy č. 3910 jde o smlouvu ze dne 29. srpna 2000 a u podnájemní smlouvy č. 1614 jde o smlouvu ze dne 12. prosince 2000, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Přípustnost dovolání dovolatelka opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a namítá, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v otázce, zda v případě, kdy má jeden subjekt od druhého najatý či podnajatý pozemek a má na něm s jeho souhlasem umístěnu stavbu ve svém vlastnictví, přičemž ho váže smluvní povinnost pozemek dále nepodnajmout bez souhlasu vlastníka či nájemce pozemku, nájemce či podnájemce tuto svou povinnost porušuje, když bez souhlasu vlastníka či nájemce pozemku pronajme třetí osobě stavbu, která je na pozemku umístěna. Dovolatelka dále namítá, že podnájemní smlouvy výslovně nezakazují prodej piva, pouze stanoví, co se prodávat smí, přičemž pojem doplňkový sortiment není nijak blíže vymezen. Prodej piva byl se žalovanou ústně dohodnut, k čemuž soudy nižších stupňů odmítly provést důkazy. Vědoma si toho, že podnájemní smlouvy mohly být měněny pouze písemně, zdůrazňuje, že ústní dohodou bylo pouze stanoveno, že pivo pod povolený sortiment prodávaného zboží spadá. V rámci smluvní svobody si účastníci mohli ústně dohodnout, že pod pojem doplňkový sortiment lze zahrnout jakékoli zboží s výjimkou nebalené zmrzliny, která byla jediným sortimentem, jehož prodej podnájemní smlouvy výslovně zakazovaly. Výpovědi z podnájemních smluv jsou proto ohledně výpovědního důvodu týkajícího se prodeje piva neplatné.
Dále namítá, že podnájemní smlouvy rozlišovaly mezi pojmem předmět podnájmu , kterým byla plocha parkoviště před obchodním domem žalované, a pojmem prodejní zařízení , kterým je stánek s rychlým občerstvením na ploše umístěný. Dovolatelka se tak pronajmutím stánků třetím osobám nemohla dopustit porušení podnájemních smluv, neboť stánky nebyly předmětem podnájmu, byly pouze na předmětech podnájmu (plochách) umístěny, tudíž nebyly vázány předchozím souhlasem žalované. Podnajmutí stánku třetí osobě tak nemělo na předmět podnájmu žádný vliv a nebylo porušením podnájemních smluv. S ohledem na jednoznačnost písemného jazykového projevu vůle stran nelze v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) žádným způsobem dovozovat, že je předchozí souhlas žalované nutný i v případě podnájmu stánku ve vlastnictví dovolatelky.
Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) dovolatelka rovněž vytýká, že neprovedl jí navržený důkaz výslechem svědků k prokázání uzavření ústní dohody o prodeji piva ve stáncích, jenž byl rozhodný pro posouzení věci samé. Neprovedením těchto důkazů bylo řízení postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, tedy i ve výrocích o nákladech řízení. Dovolání proti těmto výrokům není přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že dovolatelkou zpochybněný výklad smluv a posouzení práv a závazků z nich vyplývajících odvolacím soudem žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky byly uzavřeny podnájemní smlouvy, v nichž si mimo jiné sjednali i taxativní výčet zboží, které směla dovolatelka prodávat, a dále podmínky případného podnájmu třetím osobám a že ze strany dovolatelky došlo k porušení těchto ujednání, Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením § 663 a násl. obč. zák.), neboť výklad obsahu smluv provedený odvolacím soudem respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Posouzení správnosti tohoto závěru tak nemá zásadní právní význam.
Dovolací námitka, kterou dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz výslechem navržených svědků, je podřaditelná pod dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu. Dovolatelka v rámci této námitky žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 2.500,- Kč podle ustanovení § 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 2.800,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. srpna 2011


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu