32 Cdo 4842/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 607 odst. 1 obch. zák.



32 Cdo 4842/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně DME, a. s. , se sídlem v Praze 9, V Soudním 774, identifikační číslo osoby 25099825, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované PROKOP INVEST, a. s. , se sídlem v Pardubicích, Dělnická 35, identifikační číslo osoby 26510022, zastoupené JUDr. Mikulášem Ürge, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, o zaplacení částky 68 349,31 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 19/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 12 Cmo 55/2016-536, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 55 Cm 19/2009-483 (v pořadí druhým ve věci), připustil změnu žaloby (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 68 349,31 EUR s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení části úroků z prodlení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně proti oběma výrokům), v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně má za to, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně aby je jako zcela nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka tvrdí, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda pro posouzení nutnosti, užitečnosti a účelnosti nákladů podle ustanovení § 607 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, je nerozhodné zavinění zasílatele nebo dopravce. Argumentuje ve prospěch názoru, že žalobkyně vynaložila vícenáklady nikoli za účelem splnění svých závazků vyplývajících z právních předpisů a z dílčích zasílatelských smluv, ale za účelem odstranění důsledků porušení těchto svých povinností. Závěr odvolacího soudu, že zajištění originálů konosamentů nebylo smluvní povinností žalobkyně a žalobkyně proto nemohla porušit povinnost, kterou nepřevzala, dovolatelka zpochybňuje prostřednictvím polemiky se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, podle kterých rámcová smlouva ani dílčí zasílatelské smlouvy ujednání o zajištění originálů konosamentů žalobkyní neobsahovaly. Dovolatelka tak ve skutečnosti zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Nezpochybňuje tedy správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatelka dále argumentuje ve prospěch názoru, že odvolací soud pochybil, nezabýval-li se otázkou, kdo zavinil vznik vícenákladů. Předestřenou otázku zavinění vzniku vícenákladů dovolatelka zakládá na předpokladu, že potřebu vynaložení vícenákladů vyvolala svým prodlením žalobkyně nebo jí zvolený dopravce. Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť nesplňuje kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. Neobsahovaly-li smlouvy uzavřené mezi účastnicemi ujednání, z nichž by vyplývala povinnost žalobkyně zajistit originály příslušných dokladů, nepodařilo se dovolatelce zpochybnit závěr, že žalobkyně neporušila povinnost, a za této situace je otázka zavinění na vzniku vícenákladů nerozhodná, protože na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Správnost závěru odvolacího soudu o účelnosti vynaložených nákladů dovolatelka zpochybňuje rovněž námitkou, že potřebu jejich vynaložení vyvolala svým prodlením žalobkyně nebo jí zvolený dopravce, s tím, že pokud by žalobkyně i dopravce své zákonné a smluvní povinnosti splnili včas a řádně, resp. tyto povinnosti neporušili, potřeba těchto nákladů by vůbec nevznikla. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť vychází, stejně jako předchozí předložená otázka, ze zpochybnění závěru, že žalobkyně své povinnosti neporušila.
Námitkou, podle níž v odvolacím řízení rozhodovala vyloučená soudkyně, dovolatelka z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem, neboť k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost, a pro posouzení této námitky nelze připustit dovolání ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSCR 84/2013, ze dne 26. 2. 2014, sen. zn. 29 NSCR 15/2014 a ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSCR 134/2015).
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu. K prvnímu výroku v části, v níž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti tomuto výroku chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., když výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalovaná zavázána za odvolací řízení (38 720 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu