32 Cdo 4779/2010
Datum rozhodnutí: 01.03.2011
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř.




32 Cdo 4779/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně AXIS a.s., se sídlem v Hradci Králové, Kydlinovská 29, PSČ 500 02, identifikační číslo osoby 60108088, zastoupené JUDr. Josefem Vaške, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957, proti žalované VOTOP, s.r.o., se sídlem v Jihlavě, Znojemská 84, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby 46962115, zastoupené Mgr. Hanou Marušovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10, o 83 290 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 C 88/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2009, č. j. 28 Co 127/2007-107, ve znění usnesení ze dne 17. září 2010, č. j. 28 Co 127/2007-128, takto:

I. Dovolání v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2009, č. j. 28 Co 127/2007-107, ve znění usnesení ze dne 17. září 2010, č. j. 28 Co 127/2007-128, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 030 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Josefa Vaške.
O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou úhrady doplatku ceny díla, které provedla pro žalovanou na základě ústní smlouvy o dílo.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 4. ledna 2007, č. j. 2 C 88/2006-62, zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi navzájem a o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady řízení České republice. Mezi účastnicemi nebylo v řízení sporné uzavření smlouvy o dílo, ani že žalobkyně pro žalovanou dílo spočívající v montážních pracích provedla a na dohodnutou a vyúčtovanou cenu díla ve výši 720 866,30 Kč zaplatila ve dvou platbách celkem 637 576,30 Kč. Spornou mezi nimi zůstala pouze otázka důvodnosti obrany žalované, která proti požadovanému doplatku ceny díla v částce 83 290 Kč započítala v téže výši svou pohledávku vůči žalobkyni z titulu náhrady škody ve výši 92 285 Kč, jež jí měli způsobit zaměstnanci žalobkyně poškozením protivýbušných klapek při provádění montážních prací.
Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru o odpovědnosti žalobkyně za škodu vůči investorovi ve smyslu § 420 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), kterou způsobili její zaměstnanci poškozením protivýbušných klapek při výkonu prací. Pakliže žalovaná formou dobropisu investorovi škodu spočívající v montáži a ceně nových protivýbušných klapek uhradila, má vůči žalobkyni právo na náhradu toho, co za ni plnila, a to minimálně v rozsahu žalované částky. Pokud pak žalovaná svoji pohledávku vůči žalobkyni ve výši žalované částky započetla, učinila tak podle posouzení soudu oprávněně a žalobní pohledávka zanikla započtením.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. dubna 2009, č. j. 28 Co 127/2007-107, ve znění usnesení ze dne 17. září 2010, č. j. 28 Co 127/2007-128, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 83 290 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok I.) a nahradit jí náklady za řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit náklady řízení České republice (výrok IV.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil na základě opakování důkazů některými listinnými důkazy a výslechy L. K. (zaměstnance investora předmětné stavby) a F. T. (jednatele žalované).
S přihlédnutím k zjevným rozporům v údajích, jež uváděla strana žalovaná a svědek K., nebylo možné podle odvolacího soudu na základě provedeného dokazování dospět k jednoznačnému závěru, kdy konkrétně ke škodě na klapkách došlo a že ji způsobili zaměstnanci žalobkyně. Mělo-li k ní dojít o víkendu ve dnech 14. 15. května 2005, je tato skutečnost ve stavebním deníku žalované zapsána až dne 17. května 2005. Podle názoru soudu tak nelze bez dalšího dovodit, že škoda byla způsobena porušením povinností ze strany žalobkyně. Podle výpovědi svědka M. se v místech, kde byly protivýbušné klapky a kde pracovali zaměstnanci žalobkyně, pohybovali v téže době i další lidé; přístup na schody konstrukce nebyl nijak zajištěn a vstup na konstrukci nebyl nijak kontrolován. Na schody konstrukce mohla proto prakticky kdykoli vstoupit kterákoli osoba, tedy i jiní zaměstnanci na stavbě přítomných firem, případně cizí osoby. Za tohoto stavu nelze podle odvolacího soudu učinit jednoznačný závěr o tom, že žalobkyně porušila právní povinnosti, k nimž se ve smlouvě o dílo zavázala, a provedeným dokazováním nebyla nade vší pochybnost zjištěna příčinná souvislost mezi činností zaměstnanců žalobkyně a vzniklou škodou. Výsledky provedeného dokazování svědčí jen o tom, že v době od 13. května do 15. května 2005 sice pracovali v blízkosti poškozených protivýbušných klapek zaměstnanci žalobkyně, s ohledem na výše uvedené však nelze jednoznačně dovodit, že právě oni jejich poškození způsobili.
Nepodařilo-li se provedeným dokazováním prokázat, že škodu způsobili právě zaměstnanci žalobkyně, nemohla žalovaná následně ani účinně započíst na doplatek ceny díla část částky, kterou dobropisovala investorovi. Za této situace je podle odvolacího soudu obrana žalované nedůvodná. Proto změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované požadovanou částku žalobkyni uhradit.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Namítla, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.], a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovodil-li odvolací soud, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by škodu, jejíž náhradu žalovaná uplatnila po žalobkyni formou jednostranného zápočtu, způsobili zaměstnanci žalobkyně, resp. že absentuje příčinná souvislost mezi činností zaměstnanců žalobkyně a vzniklou škodou, nemá podle dovolatelky toto jeho skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování. Totéž platí podle dovolatelky i pro jeho skutkové zjištění, že se v předmětné době měly v horních patrech konstrukce pohybovat i jiné osoby než zaměstnanci žalobkyně, že místo bylo volně přístupné, takže tam mohl přijít kdokoliv a protivýbušné klapky poškodit. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v posléze uvedeném nesprávném skutkovém zjištění vycházel pouze z výpovědi svědka M., v níž jsou navíc logické rozpory. Poukazuje na to, že z výpovědí svědků a především z fotografií odlučovačů s protivýbušnými klapkami založených ve spisu vyplývá, že místo vzniku škody není volně přístupné a dostupné, neboť je situováno na úplném vrcholu více jak 10-20 metrů vysokého bubnu, takzvané sušičce. Akcentuje, že v těchto místech se může pohybovat pouze omezený počet pracovníků, jež mají zajištěn přístup z lešení a plošiny, aby práci na odlučovačích mohli vůbec vykonávat. Tvrdí, že odvolací soud se nevypořádal se všemi důkazy a jejich vzájemnou souvislostí, konkrétně s výpověďmi ostatních svědků, kteří možnost pohybu jiných osob než zaměstnanců žalobkyně na odlučovačích vyloučili. Podle dovolatelky tak odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti svědčící o tom, že v době vzniku škody pracovali na vrcholcích odlučovačů po celé dny pouze zaměstnanci žalobkyně.
V rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů je podle dovolatelky rovněž skutkové zjištění, které dle názoru odvolacího soudu zpochybňuje datum samotného zjištění škody, a tím především odstup od odchodu zaměstnanců žalobkyně z odlučovačů, což vedlo soud k pochybnostem o zavinění žalobkyně. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v otázce časového okamžiku zjištění škody vycházel pouze z výpovědi svědka L., aniž přihlédl k výpovědi dalších svědků, podle nichž ke zjištění a oznámení škody došlo hned následující den v pondělí ráno poté, co zaměstnanci žalobkyně práce na odlučovačích ukončili. Dále uvádí, že nevěrohodnost zápisu ze dne 17. května 2005 zapisující osoba jasně vysvětlila, a to tím, že do deníků nepsala zápisy každý den, ale jakmile se jí stavební deníky dostaly do rukou.
Podle dovolatelky tak odvolací soud nedostál svým povinnostem uvedeným v § 132 o. s. ř., jelikož nehodnotil jednotlivé důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. To má ten důsledek, že jím učiněné rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
K naplnění druhého z uplatněných dovolacích důvodů, t. j. nesprávného právního posouzení věci se podle dovolatelky odvolací soud dopustil při posuzování odpovědnosti žalobkyně za škodu. Podle jejího názoru jde o objektivní odpovědnost žalobkyně podle § 420a obč. zák. v důsledku porušení povinnosti prevence vzniku škody při provozní činnosti.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozsudkem odvolacího soudu ztotožňuje. Podle jejího názoru se odvolací soud tvrzeného pochybení při hodnocení důkazů ani nesprávného právního posouzení věci nedopustil. Poukazuje na to, že žalovaná neprokázala příčinnou souvislost mezi jednáním zaměstnanců žalobkyně a vzniklou škodou, žalovaná se opírá pouze o jakousi pravděpodobnou příčinnou souvislost, což není postačující. Proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání v rozsahu, v němž je napadán první výrok rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Brojila-li dovolatelka proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu o zabezpečení předmětných prostor a možném pohybu dalších osob a namítala-li, že odvolací soud pominul některé rozhodné skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování, lze tyto její výhrady podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
Námitky dovolatelky, že odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, a že se nevypořádal se všemi důkazy (výpověďmi svědků) v jejich vzájemné souvislosti, nejsou oprávněné.
Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí obšírně zabýval všemi provedenými důkazy (včetně výpovědí svědků a jednatele žalované) a nepominul žádnou rozhodnou skutečnost, která vyšla za řízení najevo. Způsob, jakým odvolací soud hodnotil jednotlivé důkazy a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, podrobně vysvětlil, včetně úvah, jimiž se při hodnocení důkazů řídil. Již z tohoto důvodu nelze souhlasit s dovolatelkou, že odvolací soud svůj skutkový závěr o nedostatečném zabezpečení předmětných prostor a možném pohybu i jiných osob než zaměstnanců žalobkyně založil pouze na výpovědi svědka M.. Dovolatelčiny výhrady, podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., lze podle jejich obsahu považovat za námitky napadající samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem. Jak již však bylo výše vysvětleno, samotné hodnocení důkazů soudem prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. š. úspěšně napadnout nelze, a ve způsobu, jakým odvolací soud hodnocení důkazů provedl, neshledal Nejvyšší soud žádné pochybení ve smyslu § 132 a násl. o. s. ř. Skutkový závěr odvolacího soudu, že z provedených důkazů nelze mít za prokázané, že škodu způsobili právě zaměstnanci žalobkyně, se uplatněným dovolacím důvodem dovolatelce zpochybnit nepodařilo.
Za této situace je námitka dovolatelky uplatněná prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., totiž že odpovědnost žalobkyně za škodu měl odvolací soud posoudit podle § 420a obč. zák., bezpředmětná, a tudíž se dovolací soud její oprávněností nezabýval.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl pro nedůvodnost (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Pokud jde o dovolání ve zbývající části, v níž směřovalo proti druhému až čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nepřípustnost (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Neúspěšná žalovaná, jejíž dovolání bylo proti prvnímu výroku napadeného rozsudku zamítnuto a ve zbývajícím rozsahu bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a je povinna nahradit žalobkyni náklady jejího právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 730 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 1. března 2011

JUDr. Miroslav Gallus .
předseda senátu