32 Cdo 4775/2009
Datum rozhodnutí: 20.10.2010
Dotčené předpisy: § 104b odst. 1 o. s. ř., § 103 o. s. ř., § 104a odst. 1 o. s. ř., § 135 odst. 2 o. s. ř., předpisu č. 131/2002Sb., § 244 odst. 1 o. s. ř.




32 Cdo 4775/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně T-Mobile Czech Republic a. s. , se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, PSČ 149 00, IČ 64949681, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2 Vinohradech, Vinohradská 30, za účasti společnosti Vodafone Czech Republic a. s. , se sídlem v Praze 10, Vinohradská 167, PSČ 100 00, IČ 25788001, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 72/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2009, č. j. 14 Co 467/2008-158, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2009, č. j. 14 Co 467/2008-158, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8. 10. 2008, č. j. 11 C 72/2007-118, zamítl rozklad společnosti Vodafone Czech Republic a. s. (dále též jen další účastnice ) proti rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu (dále též jen Rada či Úřad ) ze dne 14. 12. 2006, č. j. 5 137/2005/603-VII., s tím, že tento rozsudek v plném rozsahu nahrazuje rozhodnutí Rady ze dne 4. 6. 2007, č. j. 5 137/2005/603-XIII. vyř. (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení přeplatku soudního poplatku (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Rady ze dne 15. 9. 2006, č. j. 5 137/2005/603-VI., bylo podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen spr. ř. ), změněno rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu (dále též jen předseda ) ze dne 24. 2. 2005, č. j. 5 137/2005/603-II, tak, že se podle § 62 odst. 1 písm. b) spr. ř. povoluje obnova řízení jednak ve věci ukončené pravomocným rozhodnutím předsedy ze dne 28. 6. 2002, č. j. 13109/2002-603, ve správním řízení ohledně sporu mezi další účastnicí a žalobkyní vzniklém po uzavření smlouvy o propojení mezi nimi ze dne 20. 12. 2000, jednak ve věci pravomocného rozhodnutí předsedy ze dne 22. 1. 2002, č. j. 34729/2001-603, o uložení předběžného opatření v témže správním řízení. Rozhodnutím předsedy ze dne 28. 6. 2002, č. j. 13109/2002-603, bylo zamítnuto odvolání další účastnice a potvrzeno rozhodnutí ze dne 28. 2. 2002, č. j. 32452/2001-620/VII.vyř., jímž Rada na základě ustanovení § 40 odst. 4, § 95 odst. 1 písm. c) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 30. 4. 2005 (dále jen zákon o telekomunikacích ), další účastnici uložila podle bodů 3.1 a 6.6 uvedené smlouvy o propojení a podle bodu 7 přílohy A, bodu 3.1 Přílohy D a Dodatku č. 1 ze dne 25. 5. 2001 k této smlouvě povinnost směřovat veškerý provoz, s výjimkou provozu přelivového, ze své sítě do sítě žalobkyně výhradě přímým propojením a dále směřovat přelivový provoz tranzitem přes síť společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s. R ozhodnutím Rady ze dne 14. 12. 2006, č. j. 5 137/2005/603-VII., vydaným v přezkumném řízení bylo podle § 97 odst. 3 ve spojení s § 98 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutí Rady ze dne 15. 9. 2006, č. j. 5 137/2005/603-VI., změněno tak, že rozhodnutí předsedy ze dne 6. 5. 2005, č. j. 5 137/2005/ 603-III. (správně se mělo jednat o prvoinstanční rozhodnutí předsedy ze dne 24. 2. 2005, č. j. 5137/2005/603-II.) se potvrzuje s tím, že obnova řízení se nepovoluje. Na základě rozkladu podaného další účastnicí bylo rozhodnutí Rady ze dne 14. 12. 2006, č. j. 5 137/2005/603-VII., změněno rozhodnutím Rady ze dne 4. 6. 2007, č. j. 5 137/2005/603-XIII., tak, že obnova řízení se povoluje. Posledně uvedené rozhodnutí nabylo dne 5. 6. 2007 právní moci.
Dále soud prvního stupně zjistil, že Městský soud v Praze (specializovaný senát pro věci správního soudnictví) usnesením ze dne 24. 1. 2007, č. j. 10 Ca 362/2006 - 15, odmítl žalobu proti rozhodnutí Rady ze dne 15. 9. 2006, č. j. 5 137/2005/603-VI., s odůvodněním, že v řízení, které má být napadeným rozhodnutí obnoveno, správní orgán rozhodoval v mezích své pravomoci v soukromoprávní věci, a že právní režim soudní ochrany proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení podle § 62 a násl. spr. ř. nemůže být odlišný od právního režimu soudní ochrany ve věci samé, proto je o věci, v níž bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí o obnově řízení, příslušný rozhodnout soud v občanském soudním řízení. Městský soud poučil žalobkyni o možnosti podat žalobu podle části páté občanského soudního řádu, což žalobkyně podáním žaloby v projednávané věci učinila.
Soud prvního stupně se ztotožnil s právními závěry Městského soudu v Praze, že řízení vedené před Českým telekomunikačním úřadem bylo řízením v soukromoprávní věci, a dovodil s odkazem na právní názor vyjádřený v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu a na závěry usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 481/2005, že tento závěr se vztahuje též na řízení o povolení obnovy takového řízení. Rozhodnutí správního orgánu o povolení obnovy řízení posoudil jako nesprávné, neboť dospěl k závěru, že nebyla dodržena lhůta pro povolení obnovy řízení stanovená v § 63 odst. 3, 4 spr. ř.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 1. 2009, č. j. 14 Co 467/2008-158, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II zrušil a řízení v této části zastavil (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud zjistil, že usnesení Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 362/2006 - 15 bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2008, č. j. 3 As 52/2007-107, zrušeno na základě závěru, že rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 28. 6. 2002, č. j. 13109/2002-603, jímž bylo zamítnuto odvolání další účastnice a potvrzeno rozhodnutí Rady ze dne 28. 2. 2002, č. j. 32452/2001-620/VII.vyř., obsahově mění právní vztah žalobkyně a další účastnice založený smlouvou o propojení a správní orgán jím tedy z pozice vrchnostenského orgánu autoritativně stanovil povinnosti smluvních stran, toto rozhodnutí je tudíž přezkoumatelné ve správním soudnictví. Odvolací soud ocitoval ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a usoudil, že pokud Nejvyšší správní soud uzavřel, že správní orgán svým rozhodnutím zasáhl vrchnostenským způsobem do smluvních vztahů účastnic, nutno dospět k závěru, že soud prvního stupně nebyl soudem věcně příslušným k projednání a rozhodnutí této věci. Dovodil, že bylo-li odmítavé rozhodnutí Městského soudu v Praze kasačním soudem zrušeno, nejde o kompetenční spor ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 131/2002 Sb., zdůraznil, že respektuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a rozhodl podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a § 104b odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jehož důvodnost spatřovala v tom, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávnému právnímu posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.].
Žalobkyně vytkla odvolacímu soudu, že své rozhodnutí založil toliko na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, který rozhodoval v jiné věci a za účasti jiných účastníků, a naprosto nekriticky převzal jeho závěry, aniž se sám zabýval otázkou své pravomoci. Namítla, že odvolací soud nebyl rozhodnutím Nejvyššího správního soudu vázán a byl proto povinen otázku své pravomoci vyhodnotit a řádně odůvodnit.
Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že věc patří do civilní větve soudnictví, neboť správní orgán rozhodl o sporu dvou provozovatelů veřejných telekomunikačních sítí ze soukromoprávního ( obchodního) vztahu založeného smlouvou o propojení sítí, uzavřené na základě svobodných projevů vůle subjektů soukromého práva nacházejících se ve vzájemně rovném postavení. Argumentovala, že správní orgán uložil povinnost další účastnici výhradně na základě této smlouvy a k závěru o existenci této povinnosti dospěl mj. interpretací projevů vůle stran v souladu s interpretačními pravidly platnými pro obchodní závazkové vztahy; svých regulačních (vrchnostenských) pravomocí tedy nevyužil, subjektivních veřejných práv vzájemně rovných účastníků sporu se nijak nedotkl (žádná nová práva a povinnosti jim nezaložil) a pouze je jako kvazisoudní orgán deklaroval ve stejném rozsahu, v jakém vyplývají ze smlouvy.
Žalobkyně namítla, že Nejvyšší správní soud, jenž dospěl k opačnému závěru, neuvedl, která práva a které povinnosti ze smlouvy byly rozhodnutím správního orgánu nově založeny a uplatněním jaké z vrchnostenských pravomocí byly projevy vůle stran nahrazeny, jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné a odvolací soud se na ně tím spíše neměl spolehnout.
Žalobkyně navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Další účastnice se k dovolání nevyjádřila.
Napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je žalobkyně obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V otázce kompetence mezi soudy civilními, jednajícími a rozhodujícími v občanském soudním řízení (srov. § 7 odst. 1 o. s. ř.), a správními soudy, které rozhodují podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen s. ř. s. ), věci správního soudnictví (srov. § 7 odst. 4 o. s. ř., § 4 s. ř. s. ), nejde o pravomoc (v tom se žalobkyně mýlí), nýbrž o věcnou příslušnost ( srov. § 104b odst. 1 o. s. ř .). Věcná příslušnost je jednou z podmínek, za nichž soud může rozhodnout ve věci samé (podmínek řízení) a k jejichž splnění přihlíží kdykoliv za řízení (srov. § 103 a § 104a odst. 1 o. s. ř.). V rámci zkoumání své věcné příslušnosti se musí civilní soud, u něhož byla podána žaloba, vypořádat především s otázkou, zda věc náleží do věcné příslušnosti soudů civilních či soudů správních. Žalobkyni je třeba přisvědčit v tom, že tuto otázku si musí soud posoudit sám, zcela samostatně; případným rozhodnutím správního soudu v paralelně probíhajícím řízení podle soudního řádu správního přitom není v žádném ohledu vázán (nemá důvod ho respektovat, tj. bez dalšího z něho vycházet), a to ani tehdy, jde-li o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu; o případ, na který míří ustanovení § 135 odst. 2, věty druhé, o. s. ř., se nejedná. Zákonodárce s možností odlišných závěrů civilních a správních soudů při posouzení věcné příslušnosti k projednání a rozhodnutí konkrétní věci počítá a postup při řešení též těchto kompetenčních konfliktů, jak negativních, tak pozitivních, upravuje v zákoně č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Tato skutečnost nezůstala o dvolacímu soudu utajena, neboť se důvody k postupu podle tohoto zákona zabýval. Úvaha, na jejímž základě dospěl k negativním závěru, však se zřetelem k tomu, co bylo vyloženo výše - obstát nemůže; v tomto ohledu je třeba dát žalobkyni za pravdu. Odvolací soud rezignoval na vlastní názor v otázce, zda správní orgán v původním správním řízení rozhodoval v soukromoprávní věci (srov. § 244 odst. 1 a § 7 odst. 1 o. s. ř.), a závěr o nedostatku věcné příslušnosti civilních soudů opřel toliko o poznatek, k jakému závěru v této otázce dospěl Nejvyšší správní soud. Jinými slovy založil napadené rozhodnutí pouze na respektu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nikoliv na vlastním výkladu a aplikaci ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř.
Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, je tedy neúplné a tudíž nesprávné a uplatněný dovolací důvod, jenž je podle jeho obsahu třeba podřadit pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je opodstatněn.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V něm se odvolací soud vypořádá s otázkou, zda rozhodnutím Úřadu ze dne 28. 2. 2002, č. j. 32452/2001-620/VII.vyř., ve spojení s rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 28. 6. 2002, č. j. 13109/2002-603, byl rozhodnut spor o soukromé právo či nikoliv. Přitom se neobejde bez posouzení, zda závazek další účastnice vyplývající z bodů 3.1 a 6.6 smlouvy o propojení telekomunikačních sítí a podle bodu 7 přílohy A, bodu 3.1 Přílohy D a Dodatku č. 1 k této smlouvě (tj. povinnost směřovat veškerý provoz, s výjimkou provozu přelivového, ze své sítě do sítě žalobkyně výhradě přímým propojením a dále směřovat přelivový provoz tranzitem přes síť společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s.) je závazkem soukromoprávním (obchodním) či zda jde o povinnost veřejnoprávní povahy a zda porovnání obsahu smlouvy a rozhodnutí správního orgánu (jak jeho výroku, tak též odůvodnění) vskutku opodstatňuje závěr, že podstatou správního rozhodnutí byla obsahová změna právního vztahu založeného smlouvou o propojení, provedená správním orgánem jako orgánem vrchnostenským, jenž takto svým rozhodnutím (jako nástrojem veřejnoprávní regulace) nahradil shodnou vůli smluvních stran projevenou ve smlouvě (srov. § 39 odst. 3 zákona o telekomunikacích, opravňující Úřad rozhodnout o provedení změny smlouvy z důvodů tam uvedených). Nelze přitom přehlédnout, že pokud by správní orgán na základě úsudku o tom, jaké závazky vyplývají ze smlouvy pro její strany, a na základě poznatku, že tyto závazky nejsou plněny dobrovolně, svým rozhodnutím tyto smlouvou založené závazky toliko autoritativně deklaroval, nešlo by o nahrazení vůle smluvních stran aktem aplikace veřejného práva, nýbrž o rozhodnutí sporu o plnění závazků ze smlouvy [srov. § 40 odst. 4 a § 95 odst. 1 písm. c) zákona o telekomunikacích]. Samotné přiznání (přisouzení) smlouvou založeného nároku deklaratorním rozhodnutím orgánu veřejné moci, ať již je jím soud či správní orgán v mezích zákonem stanovené pravomoci, obsahovou změnou takového nároku není; nároku vyplývajícímu z hmotného práva je toliko poskytnuta procesní ochrana tím, že je autoritativním a závazným způsobem zjištěn a stanoven v procesní formě (srov. shodně v právní doktríně např. Hora, V. Československé civilní právo procesní, I. III. díl, Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, II. díl, s. 143n, a Boguszak, J. Čapek, J. Gerloch, A.: Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 130, a v rozhodovací praxi soudů např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, uveřejněné v časopisu Právní rozhledy, sešit č. 11, ročník 1997, s. 589) , s příslušnými důsledky procesními (zejména s možností domoci se jeho nuceného splnění) i hmotněprávními (ve vztahu k promlčení).
V novém rozhodnutí odvolací soud též řádně vyloží, na základě jakých úvah dospěl k tomu či onomu závěru o věcné příslušnosti, tak aby jeho rozhodnutí bylo přezkoumatelné.
Dospěje-li odvolací soud k závěru, že správní orgán rozhodl spor o soukromém právu, půjde o pozitivní kompetenční konflikt ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2, věty první, zákona č. 131/2002 Sb., jenž nelze řešit jinak než postupem podle tohoto zákona.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. října 2010

JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu