32 Cdo 473/2017
Datum rozhodnutí: 22.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.



32 Cdo 473/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce L. Š. , zastoupeného JUDr. Janem Rothem, advokátem se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3201/6, proti žalované SHELDON a. s. , se sídlem v Praze 9, Toužimská 588/70, identifikační číslo osoby 27894525, o zaplacení částky 103 054 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 32/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, č. j. 21 Co 337/2016-186, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 20. 10. 2015, č. j. 19 C 32/2014-142, Obvodní soud pro Prahu 9 uložil žalované zaplatit žalobci částku 103 054 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27. 9. 2016, č. j. 21 Co 337/2016-186, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podal žalobce dovolání, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, popř. aby jej zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého přípustnost dovolání podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. [po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 103 054 Kč s příslušenstvím. Tato částka sestává ze tří samostatných nároků, a to nároku na zaplacení částky 11 900 Kč s příslušenstvím, nároku na zaplacení částky 67 354 Kč s příslušenstvím a nároku na zaplacení částky 23 800 Kč s příslušenstvím. Jelikož dílčí nároky na zaplacení částek 11 900 Kč s příslušenstvím a 23 800 Kč s příslušenstvím (nároky se samostatným skutkovým základem) v každém jednotlivém případě nepřesahují částku 50 000 Kč, je přípustnost dovolání ve vztahu k výrokům ohledně těchto částek vyloučena § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Dovolatelem otevřené otázky č. 1 a č. 2 týkající se právních domněnek existence a důvodnosti dluhu a uznání zaplaceného dluhu nesplňují kritéria stanovená v § 237 o. s. ř., neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatel pomíjí, že podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách a v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Odvolací soud žádný závěr o uznání dluhu (závazku) neučinil, jeho právní posouzení vychází ze skutkového zjištění, podle kterého dovolatel částku 67 354 Kč žalované zaplatil nikoliv na základě mandátní smlouvy uzavřené dne 12. 2. 2009 jako úhradu nákladů na právní zastoupení externím advokátem při vymáhání pohledávek dovolatele za společností GATEWAY BOHEMIA s. r. o., nýbrž jako úhradu za poradenství v oblasti vymáhání pohledávek, jak to ostatně bylo uvedeno na faktuře č. 290100137 ze dne 8. 9. 2009, jíž byla předmětná částka žalovanou dovolateli vyúčtována.
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť odvolací soud ho nevyzval, aby bez zbytečného odkladu označil další důkazy ke svým tvrzením, a nepoučil ho o následcích nesplnění výzvy (dovoláním otevřená otázka č. 3), není tato námitka vady řízení relevantní, protože podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K případné existenci vady řízení by mohl dovolací soud přihlédnout (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno.
Ačkoliv dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno též v rozsahu druhého výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, dovolatel v této jeho části neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání. Předmětný nedostatek nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v daném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 2. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á předsedkyně senátu