32 Cdo 4699/2010
Datum rozhodnutí: 13.09.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 497 obch. zák., § 151a obč. zák. ve znění do 31.12.1994




32 Cdo 4699/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Příhody v právní věci žalobkyně CDV-2, LTD. , se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, proti žalovaným 1) F. P. , 2) J. P. , zastoupeným Mgr. Miroslavou Veselou, advokátkou, se sídlem v Přerově, Komenského 41, 3) společnosti ROXANA, spol. s r. o. , se sídlem v České 114, identifikační číslo osoby 47 90 23 88 a 4) E. T. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kovářem, advokátem, se sídlem v Praze 4, V Horkách 9/1388, o zaplacení částky 3,146.954.71 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42/22 Cm 481/1995, o dovolání prvního žalovaného a druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. června 2010, č. j. 7 Cmo 487/2009-607, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. První žalovaný a druhá žalovaná jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 42/22 Cm 481/1995-456, uložil všem žalovaným zaplatit žalobkyni částku 3,146.954,71 Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 2,236.978,08 Kč od 22. srpna 1995 do zaplacení s tím, že vůči prvnímu žalovanému a druhé žalované je žalobkyně oprávněna domáhat se plnění jen z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí uvedených ve výroku, vůči druhé žalované a vůči čtvrtému žalovanému jen z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí v jejich výlučném vlastnictví uvedených ve výroku a dále s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání prvního žalovaného, druhé žalované a čtvrtého žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k těmto žalovaným (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně Investiční a Poštovní banka, a. s. (dále jen banka ) poskytla podle smlouvy o úvěru ze dne 13. července 1993, č. 2033/93/020 (dále jen smlouva o úvěru ) uzavřené podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku třetí žalované úvěr ve výši 2,100.000,- Kč, jenž měl být vrácen do 31. prosince 1993 spolu s úroky stanovenými smlouvou. Pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem zřízeným na základě zástavních smluv uzavřených téhož dne s prvním žalovaným, druhou žalovanou a čtvrtým žalovaným k předmětným nemovitostem ve vlastnictví těchto žalovaných (dále jen zástavní smlouvy ) podle ustanovení § 151a a násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), ve znění účinném v době uzavření zástavních smluv. Vklad zástavního práva byl zapsán do katastru nemovitostí s účinky vkladu ke dni 14. a 22. července 1993. Poněvadž třetí žalovaná závazky ze smlouvy o úvěru nesplnila, žalobkyně má právo domáhat se uspokojení své zajištěné pohledávky i proti zástavním dlužníkům.
Námitku neplatnosti zástavních smluv z důvodu nedostatku oprávnění osob, jež zástavní smlouvy za banku podepsaly, nepovažoval odvolací soud za důvodnou s odkazem na ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. Opodstatněnou neshledal ani námitku jejich neplatnosti z důvodu neurčitosti předmětu zástavního práva, s tím, že předmět zástavního práva, jak je uveden v bodě 1. zástavních smluv, označuje nemovitosti tak, že je nepochybné, o které nemovitosti jde, a z celého kontextu je zřejmý a určitý úmysl zástavních dlužníků dát do zástavy všechny nemovitosti označené v bodě 1., byť je v dalších článcích smluv zmiňována pouze nemovitost . K tvrzenému nedostatku vůle zřídit zástavní právo k nemovitostem poukázal na bod 5. zástavních smluv, jehož obsahem je výslovný souhlas zástavních dlužníků, že nedostojí-li úvěrový dlužník svým závazkům, je věřitel oprávněn uspokojit se ze zástavy. Jestliže žalovaní učinili takovéto prohlášení, museli si být vědomi toho, že své nemovitosti poskytli jako zástavy se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Závěru o nepochybném úmyslu prvního žalovaného, druhé žalované a čtvrtého žalovaného zřídit zástavní právo ke všem nemovitostem označeným v zástavních smlouvách svědčí i to, že zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí, aniž by proti tomu zástavní dlužníci jakkoli brojili.
Odvolací soud neakceptoval rovněž námitku promlčení s odkazem na ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák., podle něhož se zástavní právo nepromlčuje dříve, než zajištěná pohledávka. Nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo. Nepřisvědčil rovněž výhradě o jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, pokud pohledávku včas neuplatnila a nevymáhala proti třetí žalované, ztotožňuje se s názorem soudu prvního stupně, že je věcí věřitele, jaký způsob vymáhání pohledávky zvolí, resp. vůči komu z okruhu zavázaných osob bude pohledávku vymáhat. Věřitel má právo domáhat se uspokojení pohledávky ze zástavního práva, není-li pohledávka zajištěná zástavním právem řádně a včas splněna. Situaci, kdy je nevyužita či opožděně využita možnost domáhat se splnění závazku po obligačním dlužníkovi, a plnění je vymáháno cestou realizace zástavních práv, nelze hodnotit jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Nedůvodným je i poukaz na exekuční řízení vedené vůči jednateli třetí žalované, když nebyla prokázána žádná vazba mezi směnkou, z níž byla pohledávka exekuována, a závazkem třetí žalované ze smlouvy o úvěru, a nadto bylo exekuční řízení zastaveno, aniž by bylo cokoli vymoženo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali první žalovaný a druhá žalovaná dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávné posouzení otázky (ne)platnosti zástavních smluv. Zástavní smlouvy považují za neplatné podle ustanovení § 37 obč. zák. z důvodu nedostatku jasného a srozumitelného úkonu ve vztahu k tomu, co mělo být předmětem zástavy , a dále proto, že v zástavních smlouvách chybí výslovný projev vůle dát nemovitosti do zástavy. Byť je v zástavních smlouvách výslovně uvedeno, že účastníci uzavírají smlouvu o zřízení věcného břemene k zajištění ve smlouvě specifikované pohledávky, dále se již používá pojmu zastavená věc, nikoli věci, ačkoli v bodě 1. smluv je uvedeno vlastnictví k více nemovitostem. Setrvávají na tvrzení, že v zástavních smlouvách není vyjádřena vůle cokoli zastavit. Není-li projevena vůle k zástavě , nelze obsah právního úkonu nyní vykládat, doplňovat či nahrazovat. Smlouvy o zřízení zástavního práva jsou natolik závažným zásahem do práv vlastníků, že by měly být co do obsahu perfektní a měly by obsahovat nezbytné náležitosti, aby byl jejich obsah nesporný.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že banka se nechovala s péčí řádného hospodáře, nesledovala-li použití úvěru a čerpání úvěru umožnila, i když nebylo zcela jasné, zda byl čerpán k účelu, na který byl poskytnut. Banka tak jednala v rozporu s dobrými mravy a riziko přenesla na dovolatele jako zástavce, kteří nemohli případný vznik škody ovlivnit. Banka již v roce 1994 musela vědět, že třetí žalovaná na dluh ničeho nezaplatí, přitom žalobu proti třetí žalované podala až dva roky poté, co podala žalobu proti zástavním dlužníkům. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby bylo zamítnuto .
Dovolatelé výslovně napadají rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu , tedy i v potvrzujícím výroku o věci samé ve vztahu ke čtvrtému žalovanému a v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
K podání dovolání proti té části potvrzujícího výroku o věci samé ve vztahu ke čtvrtému žalovanému nejsou první žalovaný a druhá žalovaná subjektivně oprávněni, neboť tímto výrokem jim nebyla napadeným rozhodnutím způsobena žádná újma odstranitelná tím, že by dovolací soud v tomto rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 138). V tomto rozsahu bylo proto dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř.
Dovolání směřující proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že dovolateli zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení platnosti zástavních smluv, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu není rozporný s hmotným právem (ustanoveními § 151a a násl. obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1994) a výklad z pohledu dovolatelů sporného ujednání v bodech 1. a 5. zástavních smluv, jak jej provedl odvolací soud, plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Dovolatelé se mýlí, dovozují-li výkladem těchto ujednání, že předmět zástavy nebyl sjednán určitě a že v zástavních smlouvách není vyjádřena vůle zřídit zástavní právo. Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že předmět zástavního práva byl identifikován způsobem, který jej činí nezaměnitelným s jiným, přičemž na jeho neurčitost nelze usuzovat ani z toho, že zastavené nemovitosti jsou dále v textu zástavních smluv označovány ve zkratce jednotným číslem. O předmětu zástavního práva neměl ostatně pochybnosti ani Katastrální úřad ve Frýdku-Místku, jak vyplývá ze zjištění soudů nižších stupňů o vkladu zástavního práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí. Vůle zřídit zástavní právo k předmětným nemovitostem pak vyplývá z bodu 5. zástavních smluv, jehož výkladem ve smyslu výše uvedených zásad se odvolací soud podrobně zabýval.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky, podle níž banka jednala v rozporu s dobrými mravy, nepokusila-li se vymáhat pohledávku nejprve na třetí žalované jako úvěrové dlužnici. Z ustanovení § 151f obč. zák., v rozhodném znění, se podává, že není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena. Je tedy na věřiteli, jak ostatně konstatovaly soudy nižších stupnů, jaký způsob uspokojení své pohledávky zvolí, a jeho jednání proto nelze mít za rozporné s dobrými mravy.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného a druhé žalované bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.300,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 13. září 2011

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu