32 Cdo 4667/2009
Datum rozhodnutí: 25.05.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 4667/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře, v právní věci žalobce V.H ., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11A, IČ 45797072, o nahrazení projevu vůle, vedené Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 8 C 29/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. května 2009, č. j. 14 Co 249/2008-509, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. června 2008,č. j. 8 C 29/2004-374, ve výroku ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smluv o převodu nemovitostí v navrženém znění rozhodnutím soudu, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále rovněž jen o. s. ř. ), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel sice tvrdí, že důvodnost dovolání dovozuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., žádnou právní otázku zásadního významu, na jejímž řešení by dovolací soud své rozhodnutí založil a která by byla pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132) však nevymezil a dovolací důvody soustředil do výtek vůči postupu odvolacího soudu. Ten podle něj porušil zásadu dvojinstančnosti a napadený rozsudek je překvapivým rozhodnutím. Tyto vady měly za následek nesprávné právní posouzení věci a tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Takto vymezený dovolací důvod však nemůže přípustnost dovolání založit.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se totiž podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, jak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130. V něm dále konstatoval, že pokud dovolatel uplatnil proti napadenému rozhodnutí (pouze) tyto tzv. nezpůsobilé dovolací důvody, je odmítnutí dovolání přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu, a uzavřel, že za této situace dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Lze doplnit, že otázka promlčení žalovaných nároků, jejíž řešení bylo pro napadené rozhodnutí určující, je nemůže činit zásadně právně významným již proto, že ustanovení § 397 obchodního zákoníku žádné výkladové problémy v teorii ani praxi nečiní.
S ohledem na shora uvedené jsou tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamné rovněž námitky, že nebyly provedeny žalobcem navržené důkazy, z nichž bylo možno zjistit jiný skutkový stav, než byl v řízení zjištěn, což mohlo vést i odchylnému posouzení otázky promlčení žalovaných nároků, protože jde o námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím nemůže být přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí by mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelem vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci však v této věci nejde, už proto, že dovolatel žádnou takovou otázku neformuloval a nelze ji vyčíst ani z obsahu dovolání. Lze nadto dodat, že dospěl-li odvolací soud na základě skutkového zjištění, že kupní smlouva, jíž byl žalovaným převeden na žalobce majetek státu, byla uzavřena dne 24. února 1997 (a od té doby muselo být žalobci známo, které nemovitosti na něj byly převedeny a které naopak nikoliv) a žaloba byla u soudu podána dne 27. září 2003, k závěru, že žalované nároky jsou promlčeny, protože předmětem promlčení jsou práva ze závazkových vztahů, o něž v tomto řízení jde, nelze mu vytknout, že by tuto otázku pro jeho rozhodnutí zásadní řešil v rozporu s ustanovením § 397 obchodního zákoníku.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu