32 Cdo 4651/2008
Datum rozhodnutí: 15.04.2010
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 4651/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, proti žalovanému J. Č., zastoupenému JUDr. Janem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 59, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 12 C 275/2006, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2008, č. j. 56 Co 474/2007-110, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2008, č. j. 56 Co 474/2007-110, ve výrocích II. IV. a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 3. července 2007, č. j. 12 C 275/2006-68, ve výroku, že Pozemkový fond České republiky je správcem tam uvedených pozemků, a ve výrocích II. a III., se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobou doručenou soudu dne 26. října 2006 se žalobce domáhal určení, že nemovitosti uvedené v žalobním návrhu (dále rovněž jen sporné pozemky ) jsou ve vlastnictví České republiky a v jeho správě. Naléhavý právní zájem na tomto určení [§ 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. )] je podle jeho tvrzení dán tím, že v katastru nemovitostí je jako jejich vlastník zapsán žalovaný, který je nabyl podle kupních smluv uzavřených účastníky ve dnech 5. srpna 2002, 15. října 2002 a 30. října 2002. Žalobci přitom předložil potvrzení Fondu národního majetku České republiky (dále také jen FNM ), že není jeho dlužníkem, ač v době od 1. srpna 2002 již byl v prodlení se zaplacením kupní ceny podle kupní smlouvy uzavřené s FNM dne 1. února 1998, a nesplňoval tak podmínky uvedené v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaný se žalobou nesouhlasil tvrdě, že kupní cenu neuhradil, protože FNM nebyl schopen mu předat předmět smlouvy po celou dobu jejího trvání (tedy do 12. února 2004, kdy FNM od smlouvy odstoupil), přestože to měl učinit do 30-ti dnů od jejího uzavření.
Okresní soud ve Frýdku Místku rozsudkem ze dne 3. července 2007, č. j. 12 C 275/2006-68, určil, že sporné nemovitosti jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu (výroky II. a III.). Smlouvy, jimiž žalovaný nabyl sporné pozemky, posoudil jako obcházející zákon a tedy neplatné podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), protože žalovaný nesplňoval podmínky pro jejich uzavření, a rovněž pro omyl, spočívající v tom, že žalovaný předložil žalobci v té době již neaktuální a nepravdivé potvrzení FNM, že není jeho dlužníkem, přičemž neplatnosti se žalobce dovolal (§ 49a obč. zák.). Naléhavý právní zájem žalobce vyplývá ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí je jako vlastník sporných nemovitostí zapsán žalovaný.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl v rozsahu, v němž bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem všech tam označených pozemků (první výrok), ve zbývajícím rozsahu jej ve výroku I. a ve výroku III. potvrdil (druhý výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 32 Odo 311/2002 dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení osvědčil žalobce toliko ve vztahu k nároku na určení, že sporné pozemky jsou v jeho správě, ale nikoli ve vztahu k nároku na určení, že jejich vlastníkem je Česká republika. Podle § 17 odst. 1 spolu s § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je Pozemkový fond České republiky (dále rovněž jen PF ČR ) správcem půdy, která tvoří zemědělský půdní fond, přičemž správa nemovitostí se zapisuje do katastru nemovitostí. Bude-li tedy žalobce zapsán v katastru nemovitostí jako správce sporných pozemků, plyne jednoznačně z uvedeného ustanovení, že vlastníkem pozemků je Česká republika.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouvy, jimiž žalovaný sporné nemovitosti nabyl, jsou neplatné, protože žalovaný byl v té době v prodlení se zaplacením dluhu vůči FNM. Smlouva ze dne 1. února 1998 byla uzavřena podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který vzájemnou podmíněnost závazků z uzavřených smluv nezakládal. Argumentace žalovaného podle ustanovení § 325 obchodního zákoníku (dále rovněž jen obch. zák. ) rovněž není případná, protože obchodní zákoník vstoupil v platnost později, než zákon č. 92/1991 Sb., a jeho ustanovení tak nemohla být k výkladu použita.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání zaměřené do jeho prvního výroku, namítaje, že tato část rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241b odst. 2 o. s. ř.) ve vztahu k prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení České republiky jako vlastníka sporných nemovitostí. PF ČR byl zákonem č. 229/1991 Sb. zřízen za účelem správy půdy ve vlastnictví státu. Navrhuje-li tedy žalobce určení vlastnického práva České republiky, existuje vždy na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Dovolatel navrhl, aby byl rozsudek zrušen v dovoláním napadené části a v tomto rozsahu věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.) jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), tedy v otázce správnosti právního posouzení, že není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví státu k pozemkům, je-li určeno, že jejich správcem je žalobce.
Právní posouzení je činnost soudu, spočívající v podřazení skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo a povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. července 2003, sp. zn. 32 Odo 311/2002, zmíněném i v odůvodnění napadeného rozsudku, uzavřel, že není dán naléhavý právní zájem PF ČR na určení vlastnictví státu k pozemkům tvořícím půdní fond, je-li mu přiznáván naléhavý právní zájem na určení jejich správy. Z výroku o určení práva spravovat tyto pozemky vyplývá, že jejich vlastníkem může být pouze Česká republika. Opačně z výroku rozhodnutí určujícího stát jako vlastníka takové půdy zároveň vyplývá, že její správu nemůže vykonávat nikdo jiný, než PF ČR. Oba určující výroky proto nemohou vedle sebe z hlediska naléhavého právního zájmu PF ČR na tomto určení obstát. Od závěrů uvedeného rozhodnutí nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v této věci.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněný žalobcem tak nebyl naplněn. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v prvním výroku správné a proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tvrdě, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena a odvolacími soudy je posuzována rozdílně.
Dovolatel zdůrazňuje s odkazem na ustanovení § 325 obch. zák., že se nemohl ocitnout v prodlení se zaplacením kupní ceny podle smlouvy ze dne 1. února 1998, nebyl-li mu její předmět předán, ač podle smlouvy k tomu mělo dojít před zaplacením kupní ceny. FNM po něm nemohl požadovat zaplacení kupní ceny, nesplnil-li sám povinnosti ze smlouvy. Nebyl proto jeho dlužníkem a kupní smlouvy, jimiž sporné nemovitosti nabyl, jsou platné. Skutkově shodné věci týchž účastníků řeší odvolací soudy jak v jeho prospěch, tak (jako v tomto případě) v jeho neprospěch.
Žalovaný navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání žalovaného ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu, pokud jde o jím napadený výrok, a navrhl, aby je dovolací soud jako nedůvodné odmítl.
Dovolání žalovaného je přípustné [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], protože otázku platnosti kupních smluv ze dne 5. srpna 2002, 15. října 2002 a 30. října 2002 řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, a je proto i důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 936/2008, uzavřel ve skutkově obdobném sporu mezi týmiž účastníky, že nebyl-li FNM schopen ani připraven poskytnout plnění z předchozí smlouvy o převodu privatizovaných nemovitostí, pak nabyvateli z takové smlouvy nelze přičíst k tíži nesplnění podmínky neexistence prodlení s plněním dluhu vůči němu [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 95/1999 Sb.], bránící platnosti následného převodu pozemků na něj podle citovaného zákona. V dalším rozhodnutí, a to v rozsudku ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 4410/2008 (opět ve skutkově obdobném sporu mezi týmiž účastníky) zaujal stanovisko, že nabyvatel pozemků, převedených podle zákona č. 95/1999 Sb., není ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tohoto zákona v prodlení s plněním dluhu vůči České republice, jestliže v rámci jiné smlouvy o privatizaci nebyl v rozhodné době FNM připraven ani schopen plnit, neboť v takovém případě nebylo povinností nabyvatele zaplatit kupní cenu v privatizačním vztahu. Od jeho právního názoru vyjádřeného v uvedených rozhodnutích nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v této věci.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] byl v dané věci naplněn.
Dovolací soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. je v dovoláním žalovaného napadené části, tj. ve výroku II. a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí ve výroku, v němž bylo určeno, že žalobce je správcem tam uvedených pozemků a ve výrocích na něm závislých, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. dubna 2010

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu