32 Cdo 4651/2007
Datum rozhodnutí: 30.01.2008
Dotčené předpisy:





32 Cdo 4651/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně: A.T., spol. s r.o., zast. JUDr. L. P., advokátkou proti žalované: S. H. T. a. s., zast. Mgr. V. F., advokátem o zaplacení částky 652.756,- Kč a úroku z prodlení ve výši 234.844,- Kč a o vzájemném návrhu žalované na opravu díla, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 114/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2007, č. j. 1 Cmo 303/2006-160, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. června 2007, č. j. 1 Cmo 303/2006-160, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 26. 7. 2006, č. j. 48 Cm 114/2002-120, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 652.756,- Kč a úrok z prodlení ve výši 234.844,- Kč a k rukám její zástupkyně JUDr. L. P., advokátky, nahradit náklady řízení ve výši 87.538,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalované, kterým by bylo žalobkyni uloženo bezplatně provést opravu flexibilních dilatačních závěrů jí provedených při rekonstrukci mostu ev. č. 035-26 v obci H. T. tak, aby bylo zabráněno prosakování vody mezi jednotlivými nosníky mostu; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám její právní zástupkyně částku 33.284,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.


V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal odvoláním napadený rozsudek dle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. a po provedeném jednání zjistil, že se žalobkyně na žalované domáhala původně doplatku ceny díla (později úroků z prodlení se zaplacením tohoto doplatku) a smluvní pokuty dle smlouvy o dílo č. 42/00, uzavřené dne 15. 9. 2000 mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem, jejímž předmětem bylo provedení flexibilních dilatačních závěrů na mostě ev. č. 035-26 v H. T. v rozsahu předané projektové dokumentace. V čl. X. této smlouvy si účastníci dohodli, že v případě nedodržení termínu plnění, bude zhotovitelem objednateli uhrazena smluvní pokuta ve výši 0,05 % z ceny díla za každý den prodlení. Stejným způsobem a ve shodné sazbě byla sjednána i smluvní pokuta týkající se prodlení objednatele s plněním peněžního dluhu. Za účelem zjištění příčiny uvedené vady zadal soud prvního stupně zpracování znaleckého posudku znalci v oboru stavebnictví doc. ing. Z. K., CSc., jenž dospěl k závěru, že proříznutí izolace vzniklé při činnosti žalobkyně považuje jen za potencionální riziko zatékání, přičemž soudem prvního stupně bylo obsahem stavebního deníku a výslechem svědka S. S. pracovníka žalobkyně prokázáno, že proříznutí izolace bylo následně žalobkyní ve všech čtyřech proříznutých místech odstraněno zatavením a zastěrkováním. Za zásadní vadu označil tento znalec vadně provedený povlak a vadné napojení povlaku na ohraničující atikovou konstrukci, ale tyto práce žalobkyně neprováděla. Odvolací soud dovodil, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalované o vadách, jež se projevovaly zatékáním vody do mostu a jež se týkaly díla prováděného žalobkyní, tedy flexibilních dilatačních závěrů na předmětném mostě, když znaleckým posudkem zpracovaným prof. ing. T. V., DrSc. a doc. ing. V. H., CSc., předloženým žalovanou v odvolacím řízení, nebyla zpochybněna výše uvedená zjištění učiněná před soudem prvního stupně, neboť ze závěru v odvolacím řízení předloženého znaleckého posudku vyplynulo, že příčin zatékání vody do konstrukce je několik a že posuzování jednotlivých detailů s odstupem šesti roků od provedení opravy je obtížné, poněvadž záznamy z průběhu stavby nejsou natolik detailní, aby z nich bylo možné vyčíst technologické chyby, jichž se dodavatelé případně mohli dopustit.


Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.


Dovoláním ze dne 24. 9. 2007 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu a aniž by uvedla, o jaké ustanovení opírá přípustnost svého dovolání, konstatovala, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a proto je důvodné.


V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že dle jejího názoru z obou zpracovaných znaleckých posudků jednoznačně vyplývá, že jednou z příčin, proč předmětné dílo vykazuje vady, je skutečnost, že žalobkyně při provádění své části díla prořízla dříve nanesenou izolaci, a proto není správný závěr soudů obou stupňů, že nebylo žalovanou prokázáno, že by se žalobkyně na vadách díla nepodílela. Dovolatelka dále namítla, že shledává závěr soudů obou stupňů v rozporu s dobrými mravy, pokud oba znalecké posudky označily za jednoho z hlavních viníků vad díla žalobkyni. Dovolatelka dále upozornila na soudní řízení probíhající pod sp. zn. 43 Cm 137/2001 mezi žalovanou a společností G. P., společnost s ručením omezeným, jež se rovněž podílela na vadách předmětného díla.


Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu jednání, a to zejména z důvodu souběžně probíhajícího řízení u Krajského soudu v Plzni .


Žalobkyně se, jak je zřejmé z obsahu spisu, k dovolání nevyjádřila.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o.s.ř.).


Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.


Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.


V projednávané věci dovolatelka v dovolání neformulovala otázku, se kterou by spojovala zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., přičemž svou dovolací námitku spočívající v tom, že z obou zpracovaných znaleckých posudků dle jejího názoru jednoznačně vyplývá, že jednou z příčin, proč předmětné dílo vykazuje vady, je skutečnost, že žalobkyně při provádění své části díla prořízla dříve nanesenou izolaci, a proto není správný závěr soudů obou stupňů, že nebylo žalovanou prokázáno, že by se žalobkyně na vadách díla nepodílela, podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Z obsahového vymezení dovolací námitky (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) je ovšem zřejmé, že dovolatelka neuplatnila námitku ve smyslu uvedeného ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. nesprávného právního posouzení věci, nýbrž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů. Dovolatelka tím však brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění, a teprve následně proti právnímu posouzení věci. Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení však nemůže měnit; lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovým zjištěním pro posouzení přípustnosti dovolání rozhodná.


Pokud tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů ze znaleckých posudků znalců v oboru stavebnictví doc. ing. Z. K., CSc., prof. ing. T. V., DrSc. a doc. ing. V. H., CSc., a z okolností uváděných v dovolání dovozuje odlišný skutkový stav, nemůže tato námitka, jak výše uvedeno, založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Dovolatelka v dovolání rovněž namítla, že uložení povinností uvedených ve výrocích rozsudků soudů obou stupňů a neuložení povinnosti (žalobkyni) odstranit vady díla (zatékání do konstrukce mostu) je v rozporu s dobrými mravy, pokud oba znalecké posudky označily za jednoho z hlavních viníků vad díla žalobkyni. K tomu je předně třeba dodat, že nebylo prokázáno, že žalobkyně za vytýkanou vadu díla odpovídá a dále že dovolací námitku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, rozhodnutí ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru pod č. C 23, 71 a 308). Úvaha soudu, zda lze výkon práva odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy, se totiž odvíjí od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností daného případu, jež lze jen obtížně zobecnit. Výklad pojmu rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. navíc Nejvyšší soud České republiky podal opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí, takže nemůže jít o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.


Proto ani tato námitka nemohla založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Dovolatelka sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu, neboť se nemůže smířit s výrokem odvolacího soudu týkající se věci samé i náhrady nákladů řízení, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnila. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé. V ust. § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, a proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).


Proto tato otázka by ani nemohla založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. ledna 2008


JUDr. Ing. Jan H u š e k


předseda senátu