32 Cdo 4634/2009
Datum rozhodnutí: 30.08.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 303 obch. zák.



32 Cdo 4634/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce R. H. , zastoupeného Mgr. Otto Císařem, bytem v Brně, Seifertova 522/62, jako obecným zmocněncem, proti žalovaným 1) Ing. L. P. , a 2) V. P. , zastoupeným JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou, se sídlem v Praze 10, K Sokolovně 37, o zaplacení částky 435.340,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 149/2007-40, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č. j. 29 Co 494/2008-61, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 24. dubna 2008, č. j. 9 C 149/2007-40, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 217.670,- Kč a náhradu nákladů řízení (výroky I. a III.) a druhé žalované uložil zaplatit žalobkyni rovněž částku 217.670,- Kč a náhradu nákladů řízení (výroky II. a IV.).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaných potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že právní předchůdkyně žalobce - Komerční banka, a. s. (dále jen banka ) uzavřela 23. září 1997 se společností Pragoplast, a. s., jako dlužnicí smlouvu o úvěru č. 086/01/97/S (dále jen smlouva o úvěru ) podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), na jejím základě byl dlužnici poskytnut úvěr ve výši 6,000.000,- Kč. Usnesením bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. září 1999, sp. zn. 88 K 173/99, byl na majetek dlužnice prohlášen konkurs. Věřitelka přihlásila do konkursu pohledávku ze smlouvy o úvěru ve výši 3,608.573,60 Kč, správcem konkursní podstaty byla pohledávka uznána v plné výši. Na přihlášenou pohledávku věřitelka obdržela v konkursu z titulu odděleného uspokojení částku 488.839,30 Kč. Podle článku X smlouvy o úvěru byla pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalovaných a ručitelskými závazky žalovaných, každého do částky 217.670,- Kč, založenými písemnými prohlášeními ručitelů ze dne 23. září 1997 podle ustanovení § 303 obch. zák., dále zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví P. a Z. D. a jejich ručitelskými závazky do částky 302.520,- Kč každým. Podle zápisu z jednání ze dne 28. září 1999 (dále jen zápis z jednání ) uzavřela banka se žalovanými dohodu, že v případě složení ceny zástavy se věřitel vzdá zástavního práva k předmětným nemovitostem a předá originály prohlášení ručitelů vztahující se k uvedeným nemovitostem . Termín realizace tohoto postupu byl dohodnut do 31. října 1999. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že do stanoveného termínu cena zástavy složena nebyla.
Odvolací soud uzavřel, že z žádného v řízení předložených dokladů nevyplývá tvrzení žalovaných, že zástavní smlouva k nemovitostem byla svázána s ručitelskými prohlášeními, naopak z předložených listin vyplývá, že jde o dva samostatné na sobě nezávislé zajišťovací instituty. Zabývaje se výkladem obsahu zápisu z jednání za použití výkladových pravidel podle ustanovení § 266 obch. zák., odvolací soud uzavřel, že z dohody nevyplývá, že by ručitelské závazky byly jakkoli svázány se zástavním právem. Vzhledem k tomu, že na majetek dlužnice byl prohlášen konkurs, nemusel věřitel podle ustanovení § 306 obch. zák. vyzvat dlužnici k plnění a má právo domáhat se plnění na ručitelích. Plnili-li žalovaní ve prospěch konkursní podstaty, učinili tak jako zástavní dlužníci na základě zástavní smlouvy, a nikoliv jako ručitelé. Ručitelský závazek žalovaných tím nezanikl.
Odvolací soud zdůraznil, že odvolací řízení se ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) řídí principem neúplné apelace, z něhož vyplývá, že účastníci nemohou, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, tvrdit nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Z toho důvodu neprovedl doplnění dokazování výslechy svědků navržených žalovanými v odvolacím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž uvádějí, že v projednávané věci jde o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a přípustnost dovolání opírají o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle dovolatelů odvolací soud pochybil, nepřisvědčil-li jejich tvrzení, že plněním ceny zástavy do konkursní podstaty dlužnice - úpadkyně Pragoplast, a. s., došlo i k zániku jejich ručitelského závazku, neboť ten byl vystaven na stejnou částku, jako byla hodnota zástavy v době uzavření zástavní smlouvy k nemovitostem, a šlo pouze o dvojí zajištění jednoho závazku dovolatelů vůči věřiteli pro případ zániku zástavy či jejího znehodnocení.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávně a v rozporu s hmotným právem posoudil obsah zápisu z jednání, jestliže jej považoval za jakousi obchodní dohodu, aniž se vypořádal s náležitostmi kladenými na platné uzavření takového obchodní dohody. Dohoda o zrušení závazku, za kterou soudy obou stupňů listinu považovaly, by musela mít náležitosti uvedené v ustanovení § 572 odst. 2 a 3 občanského zákoníku. Tyto náležitosti zápis z jednání nemá, nemůže mít proto ani ten význam, který ji soudy přisoudily . Poukazují na soulad hodnoty zástavy a výše ručitelského závazku a dovozují, že obsahem jednání dne 28. září 1999 a zápisu z něj nebylo odpuštění plnění dovolatelů z titulu ručitelských závazků, ale ujednání o tom, že poskytnou-li dovolatelé cenu zástavy, vydá banka kvitanci na výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí a vrátí jim ručitelské prohlášení, protože ručení zástavou a ručitelskými závazky jsou zdvojeným zajištěním jednoho závazku, nikoliv dvou závazků na sobě nezávislých . Termín sjednaný v zápise z jednání není, podle názoru dovolatelů, rozhodující, ale jen informativní. Dovolatelé namítají, že odvolací soud se nezabýval výkladem zápisu z jednání z hlediska obsahu vůle účastníků v kontextu s ostatními důkazy.
Odvolacímu soudu dovolatelé dále vytýkají, že se nedostatečně vypořádal s jejich návrhem na provedení dalších důkazů v odvolacím řízení, neboť jimi sledovali zpochybnění věrohodnosti důkazů podle ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., na nichž založil své rozhodnutí soud prvního stupně. Uvádějí, že nemohli předpokládat takovou interpretaci zápisu z jednání, která je v rozporu s hmotným právem, jeho obsahem a vůlí účastníků. Provedení nových důkazů v odvolacím řízení by tak nebylo v rozporu se zásadou neúplné apelace odvolacího řízení.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Otázkou, zda osoba, která svým majetkem zajišťuje pohledávku věřitele vůči dlužníku jako ručitel a současně jako zástavní dlužník, je povinna plnit zajištěnému věřiteli na úhradu jeho pohledávky částkou převyšující zajištěnou pohledávku, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 31 Cdo 2036/2009 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V něm učinil a odůvodnil závěr, podle něhož zástavní dlužník zajišťující svým majetkem pohledávku zajištěného (zástavního) věřitele vůči úpadci (osobnímu dlužníku) se zprostí za trvání konkursu vedeného na majetek osobního dlužníka své povinnosti ze zástavního práva již tím, že do konkursní podstaty (a nikoli do rukou zajištěného věřitele) v intencích § 27 odst. 5 zákona č. 321/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), uhradí zajištěnou pohledávku nebo složí cenu zástavy, a to bez zřetele k tomu, že s takto poskytnutou částkou je dále v konkursu naloženo způsobem (podle § 28 odst. 2 a 4 ZKV), který vede k tomu, že zajištěnému věřiteli se nedostane ani plné úhrady zajištěné pohledávky, ani plné úhrady ceny zástavy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XXXV., str. 205 /381/, R 74/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 251/2004, uveřejněný pod číslem 41/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 961/2006, uveřejněný pod číslem 72/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To však neznamená, že tam, kde určitá osoba zajišťuje pohledávku vůči úpadci svým majetkem několika různými způsoby a nikoli jen omezeně (zástavou), nýbrž celým svým majetkem (ručením), je plněním poskytnutým do konkursu z titulu zástavního práva (v případě, že šlo o plnění poskytnuté ve výši zástavou zajištěné pohledávky) zbavena povinnosti doplatit na úhradu zajištěné pohledávky z titulu ručení částku, které se v důsledku omezení založeného ustanovením § 28 odst. 2 a 4 ZKV nedostalo na úhradu zajištěné pohledávky zajištěnému věřiteli ze složené částky.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož ručitelský závazek dovolatelů nezanikl složením ceny zástavy do konkursní podstaty úpadkyně, je s citovaným rozhodnutím v souladu.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani prostřednictvím námitky zpochybňující závěr odvolacího soudu, který učinil při výkladu dohody obsažené v zápise z jednání. Závěr odvolacího soudu, podle něhož z dohody nevyplývá provázanost obou zajišťovacích institutů a podmínky, za nichž mělo dojít k zániku ručitelských závazků dovolatelů, nebyly splněny, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu vyplývá z výkladu obsahu dohody, jenž odvolací soud učinil za použití výkladových pravidel určených ustanovením § 266 obch. zák. Ostatně skutečnost, že cena zástavy nebyla do data uvedeného v dohodě složena, nebyla dovolateli zpochybněna.
Dovolací námitka, kterou dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že neprovedl důkazy navržené v odvolacím řízení, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost provedených důkazů, aniž by konkretizovali, o věrohodnost kterých důkazů mělo jít, je podřaditelná pod dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Námitka vady řízení není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu. Dovolatelé v rámci námitky procesní vady ani žádnou otázku zásadního právního významu nevymezili (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2011

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu