32 Cdo 463/2010
Datum rozhodnutí: 25.01.2012
Dotčené předpisy: § 531 odst. 1 obč. zák., § 27 předpisu č. 21/1992Sb. ve znění do 28.07.1994, § 28 předpisu č. 21/1992Sb. ve znění do 28.07.1994, § 29 odst. 2 předpisu č. 21/1992Sb. ve znění do 28.07.1994, § 30 předpisu č. 21/1992Sb. ve znění do 28.07.1994




32 Cdo 463/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ALVAR, s. r. o. , se sídlem v Uherském Ostrohu, Drahová 818, identifikační číslo osoby 26 23 87 05, proti žalovanému V. E., zastoupenému JUDr. Danielem Teleckým, Ph.D., advokátem, se sídlem v Chomutově, Klostermannova 138, o zaplacení částky 2,261.834,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 17 C 41/2004, o dovoláních obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. března 2009, č. j. 17 Co 312/2008-356, takto:

I. Řízení o dovolání žalobkyně se zastavuje .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. března 2009, č. j. 17 Co 312/2008-356, se ve výrocích I., III. a IV. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. února 2008, č. j. 17 C 41/2004-301, v té části vyhovujícího výroku, kterou soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,208.834,- Kč se 16% úrokem z prodlení od 4. března 1998 do zaplacení (výrok I.), ve zbývající části vyhovující výrok změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 53.000,- Kč se 16% úrokem z prodlení od 4. března 1998 do zaplacení zamítl (výrok II.), žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž
1) právní předchůdkyně žalobkyně Banka Bohemia, a. s. (dále též jen banka ) uzavřela se společností Bohemia Mariánské Lázně a. s. (dále též jen dlužník ) dne 5. března 1992 smlouvu o úvěru č. 140117/92 (dále jen smlouva o úvěru ), na jejímž základě poskytla banka dlužníkovi částku 5,700.000,- Kč;
2) dohodou o převzetí dluhu uzavřenou mezi dlužníkem a společností E.S. spol. s r.o. (dále též jen společnost ) dne 28. června 1994 (dále též jen první dohoda ) převzala společnost závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru do výše 3,000.000,- Kč, přičemž souhlas s převzetím dluhu udělil na téže listině Ing. V. H. jako ředitel pobočky banky v Mariánských Lázních. Jmenovaný ve své svědecké výpovědi uvedl, že v době nucené správy mohl dát souhlas s převzetím dluhu;
3) rozhodnutím České národní banky ze dne 28. března 1994 byla v bance zavedena nucená správa na dobu tří měsíců. Správcem byl jmenován Ing. M. D., jeho jmenováním se pozastavil až do konce trvání nucené správy výkon funkce statutárního orgánu banky, neboť postavení statutárního orgánu má správce;
4) z výpovědi správce Ing. M. D. vyplynulo, že po dobu nucené správy byly pozastaveny všechny pravomoci ředitele pobočky banky v Mariánských Lázních a ten nebyl oprávněn jednat a dát souhlas s převzetím dluhu;
5) z listiny nazvané smlouva o převzetí dluhu, datované 4. listopadu 1996 (dále též jen druhá dohoda ), plyne, že dlužník a žalovaný se dohodli, že žalovaný přebírá závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru ve výši 3,000.000,- Kč. Bankou byl dán souhlas s převzetím dluhu žalovaným na listině z 6. listopadu 1996;
6) dohodou o splácení dluhu si banka se žalovaným mimo jiné upřesnili splátkový kalendář pro rok 1997 a období následující;
7) smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13. prosince 2001 banka postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni.
Zabývaje se otázkou, zda dohoda o převzetí dluhu z 28. června 1994 měla účinky převzetí dluhu podle § 531 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) společností, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že k účinnosti smlouvy o převzetí dluhu je třeba s ohledem na uvedené ustanovení občanského zákoníku souhlasu věřitele. Podle ustanovení § 29 odst. 1 věty první zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném do 28. července 1994 (dále jen zákon o bankách ), nucená správa nabývá účinnosti dnem zápisu do obchodního rejstříku. Podle odst. 2 stejného ustanovení jmenováním správce se pozastavuje až do konce trvání nucené správy výkon funkce statutárního orgánu banky. Postavení statutárního orgánu má správce. Správce je oprávněn učinit opatření nezbytná k obnovení stability a likvidity banky, včetně uzavření poboček, popřípadě jiných organizačních jednotek banky (§ 30 zákona o bankách). Nucená správa banky byla zapsána do obchodního rejstříku 31. března 1994, přičemž tento zápis měl konstitutivní účinky. Souhlas s převzetím dluhu udělil ředitel pobočky banky v době, kdy se banka nacházela v nucené správě a kdy působnost statutárního orgánu přešla na správce. Vypověděl-li správce, že v době trvání nucené správy byly všechny pravomoci ředitele pobočky pozastaveny, pak ředitel nemohl dát ani souhlas s převzetím dluhu společností a účinky převzetí dluhu nenastaly. Tudíž zavázaným ze smlouvy o úvěru zůstal i nadále dlužník, a proto mohl se žalovaným následně uzavřít druhou dohodu o převzetí dluhu, s níž banka vyslovila souhlas. Závěr soudu prvního stupně o pasivní věcné legitimaci žalovaného je tak správný.
Proti měnícímu zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, přičemž při jeho podání nebyla zastoupena advokátem, ani nedoložila (a netvrdila), že jednatel společnosti L. P., který dovolání podepsal, má právnické vzdělání. Soud prvního stupně usnesením ze dne 9. září 2009, č. j. 17 C 41/2004-380, doručeným dne 22. září 2009, postupem podle ustanovení § 49 odst. 4 o. s. ř., a opětovně usnesením ze dne 9. listopadu 2009, č. j. 17 C 41/2004-383, doručeným dne 10. listopadu 2009, vyzval žalobkyni k odstranění nedostatku povinného zastoupení, s tím, že nebude-li v určené lhůtě tento nedostatek odstraněn, soud dovolací řízení zastaví.
Podle ustanovení § 241 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (odstavec 1). Odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání [odstavec 2 písm. a)]. Dovolání musí být, s výjimkou fyzických osob majících právnické vzdělání, advokátem či notářem také sepsáno (odstavec 4).
Jelikož povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, bez jejíhož splnění nelze dovolání meritorně projednat, přičemž ke zhojení tohoto nedostatku přes řádnou výzvu soudu prvního stupně do dnešního dne nedošlo, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobkyně podle ustanovení § 104 odst. 2 a § 241b odst. 2 o. s. ř. zastavil.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel považuje za zásadně právně významnou otázku, zda se po dobu nucené správy banky pozastavuje nejen výkon statutárního orgánu banky, ale též výkon práv na základě zákonného zastoupení podnikatele vyplývající z ustanovení § 15 a § 16 obch. zák. Dovolatel je přesvědčen o tom, že po dobu trvání nucené správy je pozastaven pouze a jen výkon funkce statutárního orgánu banky, nezaniká však zákonné zastoupení. Společnost jednala v bance - provozovně podnikatele s ředitelem pobočky banky, který statutárním orgánem banky není, a proto považuje souhlas s převzetím dluhu učiněný ředitelem pobočky banky za platný právní úkon. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle písmene c) pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce oprávnění ředitele pobočky banky jednat za banku v době trvání nucené správy podle ustanovení § 27 a násl. zákona o bankách, ve znění účinném do 28. července 1994.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že k dohodě o převzetí dluhu ze dne 28. června 1994 nebyl dán souhlas věřitele, neboť v bance byla zavedena nucená správa a ředitel pobočky banky v Mariánských Lázních Ing.V. H. nebyl oprávněn jednat za banku ani dát souhlas s převzetím dluhu, když všechny jeho pravomoci byly pozastaveny.
Podle ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák. kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku nebo tomu, kdo dluh převzal.
Podle ustanovení § 27 zákona o bankách (v rozhodném znění, tj. ve znění k 28. březnu 1994) v případě, že finanční situace a likvidita banky je výrazně nebo opakovaně v rozporu s požadavky stanovenými tímto zákonem nebo podle tohoto zákona a dříve uplatněná opatření k nápravě nebo sankce nevedly k nápravě, může Státní banka československá rozhodnout o zavedení nucené správy v bance.
Z ustanovení § 28 zákona o bankách vyplývá, že rozhodnutí o zavedení nucené správy obsahuje a) důvody pro nucenou správu; b) jméno určeného správce; c) dobu trvání nucené správy; d) případné omezení nebo zákaz přijímání vkladů a poskytování úvěrů; e) případné částečné nebo úplné pozastavení nakládání s vklady klientů v bance.
Podle ustanovení § 29 odst. 2 zákona o bankách jmenováním správce se pozastavuje až do konce trvání nucené správy výkon funkce statutárního orgánu banky. Postavení statutárního orgánu má správce.
Ustanovení § 30 zákona o bankách určuje, že správce je oprávněn učinit opatření nezbytná k obnovení stability a likvidity banky, včetně uzavření poboček, popřípadě jiných organizačních jednotek banky.
Z citovaných ustanovení zákona o bankách vyplývá, že nucená správa se zavádí nad bankami jako obchodními společnostmi se zvláštním předmětem podnikání v rámci výkonu státního dozoru nad jejich činností, jestliže podstatným způsobem porušují své povinnosti a poškozují tak osoby, které jim svěřily peněžní či jiné prostředky ke správě.
Podle zjištění soudů nižších stupňů v rozhodnutí České národní banky ze dne 28. března 1994, kterým byla v bance zavedena nucená správa, byl správcem jmenován Ing. M. D. a jeho jmenováním se pozastavil až do konce trvání nucené správy výkon funkce statutárního orgánu banky, neboť postavení statutárního orgánu měl správce.
Z tohoto rozhodnutí České národní banky vyplývá, že jmenováním správce byl pozastaven výkon funkce statutárního orgánu banky, jehož postavení nabyl správce v souladu s ustanovením § 29 odst. 2 zákona o bankách, a že rozhodnutí neobsahovalo žádná další omezení v činnosti banky ve smyslu ustanovení § 28 písm. d) a e) zákona o bankách.
Z rozhodnutí o zavedení nucené správy ani z příslušných ustanovení zákona o bankách tak nevyplývá, že by po dobu nucené správy byla omezena či pozastavena činnost jiných orgánů banky nebo oprávnění zákonných zástupců (podle § 15 a § 16 obch. zák.) jednat za banku v rozsahu zákonného zmocnění.
Podle ustanovení § 30 zákona o bankách je však správce oprávněn učinit opatření nezbytná k obnovení stability a likvidity banky, včetně uzavření poboček banky. Odvolací soud vycházel při závěru, že ředitel pobočky banky nebyl oprávněn jednat za banku jen z části zjištění, jež učinil soud prvního stupně z té části výpovědi bývalého správce Ing. M. D., v níž uvedl, že všechny pravomoci ředitele pobočky banky byly pozastaveny. Ze zákona o bankách ani z rozhodnutí České národní banky o zavedení nucené správy v bance však pozastavení všech pravomocí ředitele pobočky banky nevyplývá a na základě čeho se tak stalo, nebylo tvrzeno ani zjištěno.
Závěr odvolacího soudu o tom, že bankou jako věřitelkou nebyl dán podle § 531 odst. 1 obč. zák. souhlas k převzetí dluhu společností na základě první dohody, neboť nebyl dán jmenovaným správcem v době, kdy v bance byla zavedena nucená správa, založený pouze na části výpovědi bývalého správce, aniž by se vypořádal se zbývajícím zjištěním soudu prvního stupně z výpovědi správce a se zjištěním z výpovědi svědka Ing. V. H., je nedostatečný a proto nesprávný. Odvolací soud zcela pominul, že podle rozhodnutí o zavedení nucené správy v bance se jmenováním správce pozastavuje pouze výkon funkce statutárního orgánu banky, jak určuje i ustanovení § 29 odst. 2 zákona o bankách, a nikoliv dalších jeho orgánů, či zákonných zástupců. Za této situace je právní posouzení (ne)vyslovení souhlasu věřitele s převzetím dluhu dohodou ze dne 28. června 1994 neúplné a tím i nesprávné a závěr o pasivní věcné legitimaci žalovaného předčasný. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tak dovolatelem uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v závislých výrocích o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2012


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu