32 Cdo 4623/2010
Datum rozhodnutí: 19.04.2011
Dotčené předpisy: § 351 odst. 1 obch. zák.




32 Cdo 4623/2010


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Santander Consumer Finance a.s. , se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 25103768, zastoupené JUDr. Jaroslavem Jankrlem, advokátem se sídlem v Praze 7, Trojská 69/112, proti žalované J. V. , o 155 678,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 294/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008, č. j. 54 Co 110/2008-117, ve znění usnesení ze dne 29. září 2009, č. j. 54 Co 110/2008-152, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008, č. j. 54 Co 110/2008-117, ve znění usnesení ze dne 29. září 2009, č. j. 54 Co 110/2008-152, v části prvního výroku, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žaloba byla v rozsahu částky 134 598,80 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve druhém výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou po žalované zaplacení dlužných leasingových splátek do odstoupení od smlouvy, jakož i úhrady všech následných zbývajících měsíčních leasingových splátek (po odpočtu splátek havarijního pojištění), neuhrazených nákladů na zákonné pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla a nákladů spojených s odebráním, přepravou, skladováním, oceněním a dalším prodejem předmětu leasingu.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. března 2007, č. j. 20 C 294/2006-92, ve znění usnesení ze dne 7. září 2010, č. j. 20 C 294/2006-156, uložil žalované zaplatit žalobkyni 155 678,80 Kč s 2,5% úrokem z prodlení p. a. z této částky od 2. července 2004 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 21 080 Kč s 2,5% úrokem z prodlení z částky 15 390 Kč od 2. července 2004 do 5. srpna 2004 a dále z částky 21 080 Kč od 8. března 2005 do zaplacení, jinak žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle něhož byla uzavřena dne 31. ledna 2004 ve smyslu § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně (společností CCB-Leasing s.r.o.) leasingová smlouva č. 040032776, jejíž nedílnou součástí jsou Všeobecné smluvní podmínky pro leasing motorových vozidel leasingové společnosti CCB-Leasing s.r.o (dále též jen všeobecné smluvní podmínky ). Na základě ní žalovaná jako leasingový uživatel převzala do užívání vozidlo, jež bylo předmětem leasingu, uhradila zálohu na splátky ve výši 14 900 Kč a zavázala se dále zaplatit 48 měsíčních leasingových splátek po 5 310 Kč, což však nedodržela. Žalobkyně proto od smlouvy v souladu s čl. 6.3 všeobecných smluvních podmínek platně odstoupila, předmět leasingu po jeho vrácení žalovanou prodala a utrženou kupní cenu započetla na úhradu dluhu žalované.
Odvolací soud shledal důvodnou námitku odvolatelky, že není spravedlivé po ní požadovat doplacení všech zbývajících leasingových splátek i po ukončení smlouvy, jestliže vozidlo žalobkyni odevzdala a ta je prodala. Vzhledem ke zjištění, že žalovaná neuzavírala smlouvu jako podnikatel, šlo o adhezní smlouvu a z vylíčení uplatněného odvolacího důvodu je zřejmé, že se dovolává neplatnosti ujednání uvedených podmínek, podle něhož by měla doplatit všechny splátky i po ukončení smlouvy, vyšel při posuzování jejího obsahu a zejména všeobecných smluvních podmínek též z ustanovení § 52 a násl. občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ). Podle odvolacího soudu nelze opomenout zejména ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. zakazující taková ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Tím je podle jeho názoru i ujednání čl. 6.3.4 písm. c) všeobecných smluvních podmínek, pokud stanoví uživateli povinnost uhradit leasingové společnosti souhrn všech zbývajících měsíčních leasingových splátek (ponížený o splátky pojištění) i za dobu od odebrání či odevzdání předmětu leasingu do původně předpokládaného konce trvání smlouvy. Toto posouzení založil na úvaze, že okamžikem odebrání předmětu leasingu dochází ke změněné situaci, kdy uživatel přichází o možnost užívání předmětu leasingu, zatímco leasingová společnost, do jejíž dispozice se dostává zpět předmět leasingu, s ním může naložit podle své úvahy prodat ho či znovu poskytnout jinému uživateli a získat tak další plnění z téhož zdroje. Odvolací soud uvedl, že za dané úpravy se žalobkyni otevírá možnost získání dvojího plnění jednak od bývalého uživatele a dále od uživatele nového, pokud by věc byla znovu stejným způsobem přenechána do užívání.
Započetla-li žalobkyně ve prospěch žalované částku 51 000 Kč získanou za prodej předmětného vozidla, jde podle odvolacího soudu o nedostatečné opatření s ohledem na zjevný nepoměr mezi takto získanou částkou a požadovanými splátkami v celkové výši 181 825,92 Kč. Podle odvolacího soudu zůstal nevysvětlen dvoutřetinový rozdíl mezi pořizovací cenou předmětu leasingu ve výši 149 000 Kč a prodejní cenou za pouhých sedm měsíců užívání vozidla žalovanou, když pořizovací cena předmětu leasingu nebyla na rozdíl od ceny při jeho prodeji znalecky ověřována.
Podle odvolacího soudu bylo výlučně na žalobkyni, zda při prodlení žalované s placením leasingových splátek odstoupí od smlouvy či přijme jiná opatření, která jí všeobecné smluvní podmínky umožňovaly a která v odůvodnění rozhodnutí popsal. Akcentoval, že v daném případě jí všeobecné smluvní podmínky dávaly konkrétní nástroje k tomu, aby dosáhla smlouvou kalkulovaného příjmu, aniž bylo třeba ujednání čl. 6.3.4 písm. c) o povinnosti doplacení všech splátek i v případě odstoupení od smlouvy, které zjevně porušuje rovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Za situace, kdy se odvolatelka jeho neplatnosti dovolala a lze ho oddělit od ostatních ustanovení, uzavřel, že jde o neplatné ujednání. To má ten důsledek, že žalobkyně má nárok na neuhrazené leasingové splátky jen za období do odstoupení od smlouvy ve výši 15 930 Kč a rovněž tak za červenec a srpen 2004 (mezidobí od odstoupení od smlouvy do vrácení vozidla) ve výši 10 620 Kč, kdy žalovaná měla faktickou možnost vozidlo užívat. Odvolací soud shledal důvodnými i nároky žalobkyně na doplatek zákonného pojištění ve výši 568 Kč, na úhradu částky 13 229 Kč představující náklady spojené s odebráním předmětu leasingu a na zaplacení nákladů zprostředkování prodeje ve výši 9 460 Kč, ne však již nárok na uhrazení nákladů administrativního převodu po prodeji ve výši 1 666 Kč a na uhrazení kupní ceny předmětu leasingu ve výši 1 000 Kč. Je tomu tak proto, že všeobecné smluvní podmínky upravují pouze náklady spojené s prodejem (nikoli náklady administrativního převodu následujícího po prodeji) a že k prodeji vozidla žalované nedošlo. Důvodné nároky žalobkyně tak podle posouzení odvolacího soudu představují celkovou částku 49 807 Kč. Vzhledem k tomu, že v důsledku odebrání předmětu leasingu povinnost žalované platit další splátky zanikla, měla by být ze zaplacené zálohy na splátky ve výši 14 900 Kč podle propočtu soudu ve prospěch žalované zúčtována částka 12 727 Kč připadající na 41 splátek. Zaplatila-li žalovaná žalobkyni dne 6. srpna 2004 16 000 Kč, je žaloba opodstatněná v rozsahu částky 21 080 Kč. Odvolací soud proto přiznal žalobkyni pouze posléze uvedenou částku a ve zbytku vyhovujícího výroku ve věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, přičemž napravil i pochybení, jehož se soud prvního stupně dle jeho názoru dopustil v otázce prodlení žalované s úhradou dluhu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně s odkazem na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) dovoláním, přičemž jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti ujednání čl. 6.3.4 písm. c) všeobecných smluvních podmínek, na základě něhož požaduje po žalované doplacení všech zbývajících splátek i za dobu od odebrání předmětu leasingu do konce původně předpokládaného trvání smlouvy. Dovolatelka oponuje konkrétní judikatuře Nejvyššího soudu, která vyznívá v této otázce v neprospěch leasingového pronajímatele a k níž se podle jejího vyjádření nepřiklonily ve své rozhodovací praxi ani soudy nižších soudů. Podle jejího přesvědčení by měl Nejvyšší soud vzít v potaz i svá pozdější rozhodnutí týkající se finančního leasingu, zejména rozsudek ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 888/2002, a dále pak rozsudek ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 2 Cmo 380/2005, v němž Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že vrácením předmětu leasingu ze strany uživatele leasingové společnosti se nic nemění na povinnosti uživatele zaplatit leasingové společnosti dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu, leasingové splátky splatné do ukončení smlouvy a dosud nezaplacené úroky. Zdůrazňuje, že v případě nepřiznání nároku na zaplacení zbývajících leasingových splátek by nastala situace, že by jí nebyl hrazen nejen ušlý zisk, ale ani skutečná škoda ve výši 81 403 Kč, jež jí vznikla v důsledku odstoupení od smlouvy a kterou vyčíslila k výzvě soudu prvního stupně v podání ze dne 28. února 2007.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s odvolacím soudem, považoval-li započtení ceny dosažené prodejem předmětu leasingu ve prospěch žalované za nedostatečné opatření ze strany žalobkyně. Poukazuje na to, že prodejní cena vozidla ve výši 34 500 Kč byla určena znalecky; pořizovací cena předmětu leasingu ve výši 149 000 Kč byla stanovena na základě tržních mechanismů bez jakéhokoliv zásahu či účasti žalobkyně, přičemž bylo pouze na rozhodnutí žalované, zda si předmětný osobní automobil za dodavatelem nabízenou kupní cenu koupí či nikoli.
Dovolatelka také trvá na oprávněnosti částky 1 666 Kč, kterou vynaložila v rámci nákladů spojených s předčasným ukončením leasingové smlouvy a jejíž opodstatněnost dovozuje z čl. 6.3.4 písm. e) všeobecných smluvních podmínek. Vysvětluje, že jde o úhradu nákladů externí společnosti za provedení změny v technickém průkazu, bez níž by k prodeji předmětu leasingu nemohlo dojít.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu včetně nákladového výroku za řízení před soudy obou stupňů a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu té části jeho prvního výroku, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 134 598,80 Kč s příslušenstvím, a dále proti závislému výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybněnou dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení leasingových splátek splatných po odstoupení od leasingové smlouvy (vyjma nároku na splátky za červenec a srpen 2004) a na úhradu nákladů administrativního převodu po prodeji vozidla ve výši 1 666 Kč.
Námitka dovolatelky, že jí vznikl nárok na zaplacení všech leasingových splátek splatných po odstoupení od leasingové smlouvy, je důvodná. Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněném pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jímž došlo ke sjednocení rozporné soudní judikatury v otázce placení leasingových splátek po zániku leasingového vztahu a od jehož závěrů, které následně aplikoval při svém rozhodování (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 568/2009, nebo ze dne 23. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 2011/2010), nemá důvodu se jakkoli odchýlit ani v posuzované věci, mimo jiné dovodil, že je-li právním důvodem pro plnění ve splátkách smlouva, vzniká věřiteli právo na plnění sjednaných splátek dnem vzniku (účinnosti) smlouvy, která toto právo na dílčí plnění zakládá (pokud jeho vznik neváže na další právní skutečnost např. převzetí předmětu leasingu nájemcem), nikoli až dnem splatnosti jednotlivých splátek. Právním důvodem vzniku pohledávky, představující souhrn splátek splatných po dni účinnosti odstoupení od smlouvy, je ujednání stran smlouvy o majetkovém vyrovnání pro případ odstoupení od smlouvy, které není v rozporu s dispozitivním ustanovením § 351 obch. zák.
Při řešení nastolené otázky placení leasingových splátek po zániku leasingového vztahu vyšel Nejvyšší soud z účelu a smyslu finančního leasingu, o nějž jde i v posuzované věci. Podstatou tzv. finančního leasingu, jenž je vztahem vzniklým na základě smlouvy uzavřené v souladu s ustanovením § 269 odst. 2 obch. zák., podle něhož mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy, je jak se dále uvádí ve shora uvedeném rozhodnutí závazek leasingového pronajímatele předat leasingovému nájemci jím vybraný předmět leasingu, pořízený obvykle z prostředků leasingového pronajímatele, a závazek leasingového nájemce uhradit náklady s tím spojené rozložené do leasingových splátek, po jejichž zaplacení má leasingový nájemce právo předmět leasingu od leasingového pronajímatele koupit. Jeho smyslem je zajistit za úplatu financování věci pro leasingového nájemce, který se k ní chová od předání jako k věci vlastní se všemi riziky na své straně. Leasingové splátky tak mají jinou povahu, než nájemné, protože nejde primárně o úplatu za užívání předmětu leasingu, ale fakticky o splátky ceny, za níž předmět leasingu pořídil leasingový pronajímatel, zvýšené o případné další složky (např. úročení finančních prostředků, za něž byl předmět leasingu pořízen, pojištění apod.) a zahrnující i přiměřený zisk. Leasing má na rozdíl od běžného nájmu především funkci pořizovací a protihodnotou leasingových splátek tedy není možnost předmět leasingu užívat, ale především možnost splácet jeho pořizovací cenu postupně. Na povinnosti leasingového nájemce zaplatit leasingovému pronajímateli dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu tedy nic zásadně nemění, je-li předmět leasingu vrácen předčasně.
Sjednali-li tedy účastníci leasingové smlouvy pro případ jejího předčasného ukončení z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek včetně těch, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, jde o ujednání podle ustanovení § 351 odst. 1 obch. zák., jež je právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek splatných po dni účinnosti odstoupení od smlouvy. Jsou-li totiž náklady vynaložené leasingovou společností a její přiměřený zisk rozloženy do všech leasingových splátek, má leasingová společnost s ohledem na zásadu pacta sunt servanda právo na jejich zaplacení, i když dojde k předčasnému ukončení smlouvy pro porušení smluvních povinností leasingovým nájemcem, a tomu odpovídá povinnost leasingového nájemce všechny leasingové splátky jí uhradit. Z těchto důvodů nelze takové ujednání považovat za rozporné a požadavkem dobré víry ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák., jak nesprávně dovodil odvolací soud.
Dospěl-li proto odvolací soud v předmětné věci k závěru o neplatnosti ujednání čl. 6.3.4 písm. c) všeobecných smluvních podmínek, které stanoví uživateli povinnost uhradit leasingové společnosti souhrnnou částku ve výši všech zbývajících měsíčních leasingových splátek (poníženou o splátky pojištění) i za dobu od odebrání či odevzdání předmětu leasingu do konce (původně předpokládaného) trvání smlouvy, a žalobkyni přiznal jen nárok na leasingové splátky za dobu do odstoupení od smlouvy a za mezidobí od odstoupení od leasingové smlouvy do vrácení vozidla (splátky za červenec a srpen 2004), postupoval v rozporu s § 351 odst. 1 obch. zák., podle něhož odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti ze smlouvy, odstoupení od smlouvy se však nedotýká (kromě jiného) ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy.
Na základě uvedeného právního posouzení věci lze rovněž souhlasit s dovolatelkou, že odpočet ceny dosažené prodejem předmětu leasingu ve prospěch žalované nelze považovat za nedostatečné opatření (jak dovodil odvolací soud), pokud cena, za kterou leasingový pronajímatel předmět leasingu prodal, odpovídá ceně obvyklé. K takovému zjištění však odvolací soud nedospěl. Otázka, zda výše pořizovací ceny předmětu leasingu odpovídala jeho skutečné hodnotě, nemá žádný vliv na smlouvou založený nárok leasingového pronajímatele na úhradu všech leasingových splátek (pro případ odstoupení leasingového pronajímatele od leasingové smlouvy pro prodlení nájemce s úhradou leasingových splátek).
Opodstatněnou shledal dovolací soud i námitku dovolatelky směřující proti závěru odvolacího soudu o neoprávněnosti jejího požadavku na uhrazení nákladů administrativního převodu po prodeji ve výši 1 666 Kč, který odvolací soud odůvodnil tím, že všeobecné smluvní podmínky k tomu nedávají podklad, když čl. 6.3.4 písm. e) hovoří jen o nákladech spojených s prodejem, nikoli též o nákladech administrativního převodu následujícího po prodeji . Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že dospěl k uvedenému posouzení, aniž vysvětlil, proč náklady vynaložené za úkony po prodeji nelze považovat za náklady spojené s prodejem. Jsou-li nezbytné administrativní úkony (změna záznamu v technickém průkazu) spojeny s prodejem vozidla, není rozhodné, jak zřejmě uvažoval odvolací soud, že náklady na jejich provedení vznikly v době po uskutečněném prodeji předmětu leasingu.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v části prvního výroku, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žaloba byla v rozsahu částky 134 598,80 Kč s příslušenstvím zamítnuta, jakož i v závislém druhém výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. dubna 2011

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu