32 Cdo 4621/2016
Datum rozhodnutí: 22.02.2017
Dotčené předpisy: § 150 o. s. ř., § 93 o. s. ř.






32 Cdo
4621/2016

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně
L. P.
, podnikatelky, se sídlem v Ostravě - Radvanicích, Stařešinská 1422/5, PSČ 716 00, identifikační číslo osoby 67343023, zastoupené Mgr. Ing. Danielem Keprtou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Dlouhá 53/6, PSČ 702 00, proti žalovanému
Z. S.
, podnikateli, se sídlem v Ostravě Slezské Ostravě, Justina 792/1, PSČ 710 00, identifikační číslo osoby 64082458, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného
Česká pojišťovna a. s.
, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, oba zastoupeni JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Krapkova 452/38, PSČ 779 00, o zaplacení částky 324 274 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 C 358/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2016, č. j. 11 Co 160/2016-66, takto:


I. Dovolání
se odmítá
.

II. Žalobkyně
je povinna
zaplatit žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného k jejich ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 176,92 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v řešení otázky hmotného práva a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a tato je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a částečně dosud nebyla vyřešena .

Především je třeba zdůraznit, že může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na
http://www.nsoud.cz
, a ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže být dost dobře ustálená a zároveň rozporná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2016, p. zn. 32 Cdo 274/2016). V souzené věci však dovolatelka oproti tomu, co ohlásila ani v pasáži věnované přípustnosti dovolání, ani v ostatní části dovolání žádnou rozpornou judikaturu Nejvyššího soudu neoznačuje.

V rámci argumentace, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1141/2007, a ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014, dovolatelka neotevírá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil (na jejímž vyřešení jeho rozhodnutí závisí) a při jejímž řešení by se tak mohl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Výtkou, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, nečiní nic jiného, než že předkládá námitku procesní vady, kterou měl řízení svým postupem zatížit odvolací soud. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. neodpovídá (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 274/2016). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.

Kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. odpovídá dovolatelčin argument, že přiznání náhrady nákladů na právní zastoupení vedlejšího účastníka v tomto řízení je v rozporu se závěry přijatými Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, a ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2308/2015. V tom však dovolatelce nelze přisvědčit; obsah spisu neskýtá spolehlivý podklad pro závěr, že vedlejší účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník, a že se tudíž jedná o zneužití práva na právní pomoc, na kterou podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má v řízení před soudy každý právo (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5263/2009, na který odkazuje dovolatelkou akcentované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2308/2015).

Dovolatelka zakládá svou polemiku s účelností nákladů vynaložených na právní zastoupení vedlejšího účastníka na tvrzení, že vedlejší účastník vstoupil do řízení zjevně účelově, za účelem zvýšení nákladů řízení, neboť nemohl být na výsledku řízení nijak zainteresován. Námitkou, že vedlejší účastník neměl v souzené věci právní zájem na výsledku řízení, však zpochybňuje samotnou přípustnost vedlejšího účastenství (§ 93 odst. 1 o. s. ř.). O přípustnosti vedlejšího účastenství však soud rozhoduje jen na návrh (§ 93 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), a ten dovolatelka podle obsahu spisu v řízení před soudy nižších stupňů neučinila. Nevyužila-li k popření právního zájmu vedlejšího účastníka na řízení procesní instrument k tomu určený a vedlejší účastník se tudíž řízení nerušeně zúčastnil, pak nemůže prosadit závěr o tom, že ze strany vedlejšího účastníka došlo ke zneužití práva na zastupování advokátem v tomto řízení, právě prostřednictvím argumentu, že se vedlejší účastník řízení vůbec účastnit neměl. V rámci posouzení účelnosti nákladů vynaložených v řízení vedlejším účastníkem soud otázku přípustnosti vedlejšího účastenství řešit nemůže.

Závěr o tom, že došlo ke zneužití práva na právní pomoc ve smyslu výkladu přijatého Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, a ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2308/2015, nevyplývá ani ze skutečnosti, že žalovaného a vedlejšího účastníka zastupoval týž advokát a že vedlejšího účastníka v jiném řízení zastupoval jeho zaměstnanec s právním vzděláním (obé může mít ospravedlnitelný důvod), ani z nesouhlasu žalovaného a vedlejšího účastníka s navrženou záměnou účastníků na straně žalované.

Na záměr žalovaného a vedlejšího účastníka zvýšit náklady soudního řízení a zneužít tak právo na právní pomoc nelze usuzovat ani z toho, ve kterém stádiu řízení žalovaný předložil soudu smlouvu o výhradním obchodním zastoupení. Oproti tomu, čím argumentuje dovolatelka, tak podle obsahu spisu učinil nikoliv až při třetím jednání ve věci (konala se ostatně pouze dvě), nýbrž hned po prvním jednání, a to na výzvu soudu, poté co jím byl poučen podle § 118a o. s. ř., bez toho, že by dovolatelka (její advokát) v tomto ohledu vyvinula jakoukoliv procesní iniciativu, natož aby na předložení smlouvy výrazně naléhala, jak tvrdí v dovolání. Ve zřejmém rozporu s jejím tvrzením, že byla ve svém procesním postoji zcela odkázána na předložení uvedené smlouvy, při tomto jednání (podle obsahu protokolu) právě naopak přesvědčovala soud o pasivní věcné legitimaci žalovaného prostřednictvím argumentace, že výhradní pojišťovací agent (sic!) je odpovědný za škodu společně a nerozdílně s pojišťovnou. Při dalším jednání, které proběhlo dne 7. 7. 2015, ačkoliv dovolatelka (její advokát) byla o založení smlouvy do spisu soudem předem a včas (dne 29. 6. 2015) vyrozuměna, pak zpochybňovala důkazní význam předložené smlouvy. Teprve poté, co bylo toto jednání odročeno za účelem pokusu o mimosoudní smír, vzala s odstupem času žalobu zpět. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud shledává námitky dovolatelky zdůrazňující význam tvrzeného záměrného otálení žalovaného s předložením smlouvy účelovými, nezpůsobilými založit závěr o odklonu právního posouzení odvolacího soudu od jí označené judikatury.

Nelze ostatně dovozovat zneužití práva na právní pomoc z té skutečnosti, že účastník řízení předloží listiny k prokázání svých tvrzení až na výzvu soudu.

V popsaných procesních poměrech souzené věci pak Nejvyšší soud nenalézá nic, z čeho by bylo lze dovodit dovolatelkou prosazovaný závěr o porušení jejího práva na spravedlivý proces.

Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání též z otázky účelovosti vynaložených nákladů na právní zastoupení v případě procesně laxního postupu oprávněné strany soudního sporu, jež svá skutková tvrzení (že žalovaný vystupoval jak výhradní pojišťovací agent) neprokazuje , kterou má za otázku procesního práva dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou. Ani v tom jí však nelze přitakat. I kdyby bylo lze takto formulovanou otázku považovat za otázku procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. takovou, kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil a měl ji vyřešit v souzené věci, pak by se jednalo o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a která tudíž nesplňuje kritéria stanovená ustanovením § 237 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Otázka totiž vychází z premisy, která nemá oporu v rozhodnutích soudů nižších stupňů ani v obsahu spisu, totiž že procesní postup oprávněné strany soudního sporu byl procesně laxní, respektive že náklady právního zastoupení této strany sporu byly vyvolány právě jejím procesním postupem.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 22. 2. 2017

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu