32 Cdo 4619/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 229 odst. 4 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



32 Cdo 4619/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Citibank Europe plc , se sídlem North Wall Quay 1, Dublin, Irská republika, registrační číslo 132781 (podnikající na území České republiky prostřednictvím Citibank Europe plc, organizační složky, se sídlem v Praze 5, Bucharova 2641/14, identifikační číslo osoby 28198131), zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému J. V. , zastoupenému Mgr. Janem Vydrželem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o zaplacení částky 182 986,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 251/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2016, č. j. 29 Co 103/2016-32, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 19. 2. 2016, č. j. EPR 184063/2015-9, odmítl pro opožděnost odpor podaný žalovaným proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 9. 10. 2015, č. j. EPR 184063/2015-5 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně napadá část I výrokové části ), v němž co do přípustnosti podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) uvádí, že by právní otázka měla být s přihlédnutím ke konkrétnímu stavu věci i přes výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu posouzena jinak , a argumentuje ve prospěch názoru, že odpor podal včas. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle § 237 není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že mimořádným opravným prostředkem, jenž slouží k prověření správnosti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil usnesení, kterým soud prvního stupně odmítl odpor proti platebnímu rozkazu (elektronickému platebnímu rozkazu) jako opožděný, je žaloba pro zmatečnost; přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí tak vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, uveřejněné pod číslem 42/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2744/2013, a ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2212/2015, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné za splnění předpokladů vyplývajících z ustanovení § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání nezakládá; podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3909/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků, neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vyjádření zástupce žalobkyně zcela se míjející s důvody, pro něž bylo dovolání odmítnuto, nepovažuje dovolací soud za úkon potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva, za který by žalobkyni náležela náhrada nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu