32 Cdo 4536/2007
Datum rozhodnutí: 15.04.2009
Dotčené předpisy:





32 Cdo 4536/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně M. s. r. o., proti žalované A., s. r. o., zastoupené JUDr. J. S., advokátem o zaplacení částky 31.863,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 10/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2007, č.j. 29 Co 199/2007-55, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 4. ledna 2007, č.j. 7 C 10/2006-36, uložil ve výroku I. žalované zaplatit žalobkyni částku 31.863,- Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 1 % za každý den prodlení z částky 5.310,50 Kč od 27.10.2005 do zaplacení, z částky 5.310,50 Kč od 27.10.2005 do zaplacení, z částky 5.310,50 Kč od 27.10.2005 do zaplacení, z částky 5.310,50 Kč od 27.10.2005 do zaplacení, z částky 5.310,50 Kč od 17.5.2005 do zaplacení, z částky 5.310,50 Kč od 31.5.2005 do zaplacení. Ve zbývající části co do úroku z prodlení ve výši 1 % za každý den prodlení z částky 5.310,50 Kč od 8.3.2005 do 26.10.2005, z částky 5.310,50 Kč od 22.3.2005 do 27.10.2005, a z částky 5.310,50 Kč od 5.4.2005 do 27.10.2005, z částky 5.310,50 Kč od 19.4.2005 do 27.10.2005 žalobu zamítl. Žalované byla dále uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II.).


Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky 31.863,- Kč je oprávněný, když žalovaná u ní objednala inzerci v časopisu A., kterou žalobkyně podle smlouvy řádně provedla. Pokud šlo o příslušenství žalované pohledávky, tj. o sankci smluvenou v bodu 9.1 všeobecných obchodních podmínek, soud uzavřel, že neshledal žádný důvod pro uplatnění svého moderačního práva podle § 301 obchodního zákoníku (dále jen: obch. zák. ) mimo jiné i s ohledem na skutečnost, že uplatněný nárok se netýká smluvní pokuty, ale smluvní výše úroků z prodlení ve smyslu § 369 odst. 1 obch. zák. Ohledně námitky žalované k výši smluvního úroku z prodlení soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 400/2002, přičemž uvedl, že úrok z prodlení ve výši 1 % denně neodporuje dobrým mravům.


Odvolací soud k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal jen v napadených výrocích, tj. v části výroku, kterým byla uznána povinnou zaplatit příslušenství pohledávky, a ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozpor mezi ujednáním o výši úroku z prodlení a zásadami poctivého obchodního styku není založen pouze na výši sjednaných úroků. Je nutno posoudit též výši úroku ve vztahu k okolnostem a podmínkám daného případu. Odvolací soud připustil, že výše úroku 1 % denně je vysoká, nicméně ne neobvyklá, přičemž uvedl, že v daném případě si jej strany dobrovolně sjednaly, platnost ujednání ve smlouvě nebyla zpochybněna. Soud tedy dovodil, že v projednávaném případě nejsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 265 obch. zák., když v řízení nebylo prokázáno, že by smluvený úrok z prodlení byl nepřiměřeně vysoký. Proto rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené části potvrdil.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), zároveň v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).


Dovolatelka má za to, že i když jde v řízení o částku 31.863,- Kč, je dovolání přípustné, jelikož předmětem řízení je též smluvní pokuta , která převyšuje 230 tisíc Kč, a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 22/2005 dovolatelka podotýká, že smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky. Namítá dále, že výše sankce úroku z prodlení je zpravidla závislá na výši dlužné částky, nikoliv na částce představující celé plnění. K výši sjednané sankce uvádí, že pokud by požadavek smluvní pokuty ve výši 1 % denně z ceny objednaného plnění opomíjel preventivní charakter sankce, pak je možné poukazovat na rozpor se zásadami poctivého obchodního styku nebo absenci dobrých mravů, přičemž v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 438/2005 a sp. zn. 32 Odo 202/2006.


Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejprve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


V daném případě může být dána přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.


Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je dána přípustnost dovolání s ohledem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle nějž není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je z pohledu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, když předmětem dovolacího řízení je příslušenství pohledávky (úrok z prodlení). K příslušenství pohledávky se nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení, což v daném případě platí, navíc příslušenství pohledávky nebylo vyčísleno a je formulováno jako do zaplacení . Za takové situace nelze hranici vedoucí k omezení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. určit a dovolání bylo z toho hlediska shledáno přípustným (srov. komentář Občanský soudní řád, C. H. BECK, Bureš, Drápal, Krčmář, 7. vydání, II. díl, str. 1242).


Dovolací soud především zdůrazňuje, že neshledává žádné pochybení odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) v právním posouzení věci. V daném případ jde nepochybně o úrok z prodlení, nikoliv o smluvní pokutu, jak se snaží dovodit dovolatelka. Pokud dovolatelka svými dovolacími námitkami brojí proti smluvní pokutě, pak o té odvolací soud nerozhodoval.


Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, tj. namítaného nesprávného právního posouzení věci, dovolací soud neshledal žádnou otázku zásadního právní významu, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo.


Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není ani v rozporu s hmotným právem a je v souladu též s konstantní judikaturou, týkající se posuzování základu a výše úroku z prodlení.


Poněvadž Nejvyšší soud neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí zásadně právně významným, dovolání žalované jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.], aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, přičemž žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně 15. dubna 2009


JUDr. František Faldyna, CSc.


předseda senátu