32 Cdo 448/2010
Datum rozhodnutí: 10.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



32 Cdo 448/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce L. Ř. , zastoupeného Mgr. Pavlem Zahradníkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti žalované I. M. , zastoupené JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, nám. T. G. Masaryka 1/II, o zaplacení 318 899 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 618/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2009, č. j. 3 Cmo 174/2009-120, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Víta Pošváře.
Odůvodnění:

Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2009, č. j. 13 Cm 618/2008-94, v zamítavém výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení (první odstavec výroku), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý odstavec výroku), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, který má ve smyslu § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pro přiznání nároku z titulu náhrady škody, kterou žalovaná spatřovala v zaplacení dodatečně doměřené daně z příjmů fyzických osob, nejsou splněny základní zákonné předpoklady, tj. vznik škody, protiprávní jednání žalované a příčinná souvislost mezi tímto jednáním a vzniklou škodou. Podle shodného názoru soudů obou stupňů v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná nevedla účetnictví žalobce řádně, přičemž žalobce nevyužil možnosti odvrátit hrozbu doměření daně, jestliže na výzvu finančního úřadu ve stanovené lhůtě své příjmy neprokázal a nedoložil.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v zodpovězení otázky, zda daňová povinnost vzniklá na základě vyměření daňové povinnosti dle pomůcek může za splnění dalších podmínek vést k nároku na náhradu škody proti subjektu, který daňovému subjektu účetnictví zpracovával , při jejímž řešení odvolací soud podle jeho názoru právně pochybil. Prostřednictvím takto formulované otázky dovolatel napadá závěr odvolacího soudu o nedostatku předpokladu vzniku škody, tvrdíc, že zaplacením doměřené daně mu vznikla škoda, jakož i závěr o nenaplnění dalšího předpokladu pro vznik nároku na náhradu škody protiprávního jednání žalované. Posouzení odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody však dovolatel nenapadá. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil právní závěr, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci, v níž dovolatel brojil pouze proti posouzení odvolacího soudu o absenci dvou předpokladů vzniku nároku na náhradu škody, aniž mu cokoli vytýkal ohledně nedostatku třetího předpokladu příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody.
Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. května 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu