32 Cdo 4439/2009
Datum rozhodnutí: 27.09.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 303 obch. zák.




32 Cdo 4439/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně LOANINVEST LIMITED , se sídlem Walkers SPV Limited, Walker House, Mary Street, George Town, Grand Cayman, registrační číslo 127383, zastoupené Mgr. Janem Buřilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Burzovní palác, Rybná 682/14, proti žalovaným 1) P. I. a 2) Š. H. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8, o zaplacení částky 97.965,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 65/2006, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2009, č. j. 27 Co 444/2007-111, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.630,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.


O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. ledna 2007, č. j. 41 C 65/2006-61, zastavil řízení o zaplacení 17,5% úroku z prodlení od 23. června 2002 do 6. února 2003 z částky 97.965,- Kč (výrok I.), oběma žalovaným uložil zaplatit žalobkyni částku 97.965,- Kč se 17,5% úrokem z prodlení od 7. února 2003 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně k odvolání druhé žalované rozsudkem ze dne 16. dubna 2009, č. j. 27 Co 444/2007-111, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., kterou bylo druhé žalované uloženo zaplatit žalobkyni 17,5% úrok z prodlení z částky 97.965,- Kč od 7. února 2003 do 27. února 2003, a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku II., jíž bylo druhé žalované spolu s prvním žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni částku 97.965,- Kč se 17,5% úrokem z prodlení od 28. února 2003 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (druhý výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi žalobkyní a druhou žalovanou a o nákladech odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 a 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že měnící první výrok i potvrzující druhý výrok rozsudku odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Uvádí, že zásadně popírá platnost svého ručitelského závazku, a namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu se skutečností, neboť v ručitelském prohlášení je výslovně uvedeno, že ručitel se zavazuje uhradit závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru ve výši 80.000,- Kč, pokud je nesplní dlužník. Nezavázala se k plnění jiných, případně v budoucnu vzniklých částek, určitý závazek představoval pouze úvěr ve výši 80.000,- Kč a nic dalšího. Jestliže něco kdy platila, bylo jejím úmyslem poskytnout platby výhradně na úvěr 80.000,- Kč. První výrok rozsudku odvolacího soudu tak není správný, poněvadž vychází z toho, že platby byly započteny na příslušenství. Obdobně je tomu i u druhého výroku. Podle hmotného práva platí, že to, co je platbou hrazeno, určuje dlužník. Navíc pokud se ručení mělo vztahovat i na další práva a závazky, muselo by to být výslovně ujednáno. Ručitelské prohlášení obsahuje jen částečné zajištění úvěru.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť rozhodl o povinnosti platit úrok z prodlení z úroku z prodlení v rozporu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu. Článek 10 smlouvy o úvěru obsahuje sice právo spořitelny připisovat úroky a ceny za úkony k jistině, z žádného ustanovení smlouvy však nevyplývá právo úročit i jiné částky než samotný úvěr. Právní úprava nepřipouští úročení úroků z prodlení , proto i kdyby to smlouva připouštěla, šlo by o neplatné ujednání. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že úrok z prodlení činí podle smlouvy stále 17,5 %. Namítá, že z článku 3 smlouvy o úvěru vyplývá závazek dlužníka splatit úvěr s úrokem s tím, že dojde-li ke změně úrokové sazby, pak vždy v nově stanovené výši ode dne účinnosti změny. Výše úročení úvěru se musí odvíjet od způsobu dohodnutého ve smlouvě až do doby splacení úvěru. Odvolací soud však přiznal žalobkyni právo na 17,5% úrok z prodlení od 28. února 2003 do zaplacení.
Vadu řízení dovolatelka spatřuje v tom, že jí před soudy obou stupňů nebyla dána možnost uplatnit námitku, že její ručitelský závazek neexistuje. Konkretizaci důvodu neplatnosti hodlala provést až sama svou výpovědí před odvolacím soudem. Tím, že odvolací soud ji nevyslechl jako účastnici řízení a neprovedl výslech dalších navržených svědků k této otázce, porušil její právo na spravedlivý proces. Rozsudek odvolacího soudu je dále nepřezkoumatelný, protože se řádně ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. nevypořádal se všemi odvolacími námitkami ohledně řízení s tzv. cizím prvkem, pravomoci soudu, právní subjektivity žalobkyně, dále námitkami týkajícími se terminologie smlouvy o úvěru ohledně úrokových sazeb a dohodnutého způsobu doručování písemností dlužníkovi a s námitkou dokazování fotokopiemi listin. V obecné rovině dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se řádně nevypořádal s rozhodným právem Evropské unie pro spotřebitelské úvěry . Rozhodnutí považuje za zmatečné co do výše náhrady nákladů řízení, neboť ve výrocích rozsudku jsou uvedeny jiné částky, než v odůvodnění.
Dovolatelka dále namítá, že v odvolacím řízení byla porušena i rovnost účastníků, protože odvolací soud výrazně zvýhodnil žalobkyni, dospěl-li k závěru, že nepoučil-li soud prvního stupně žalobkyni podle ustanovení § 118a o. s. ř., neuplatní se v daném rozsahu zásada neúplné apelace. V důsledku tohoto závěru odvolací soud umožnil žalobkyni, aby v odvolacím řízení doplnila žalobu. Správně měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Odvolací soud tak porušil ustanovení § 213 odst. 4 věty za středníkem a § 213b odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu za nedůvodné a ve zbývajícím rozsahu ze nepřípustné.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Prvním výrokem napadeného rozsudku, jímž odvolací soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně příslušenství a řízení zastavil, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadla-li tudíž dovolatelka i první výrok rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v rozsahu, v němž směřovalo proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.
Dovolání směřující proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti výroku, jímž rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné bez dalšího, když přípustnost dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení ze dne 25. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1357/2006). V tomto rozsahu bylo proto dovolání odmítnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že dovolatelkou zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení platnosti ručitelského prohlášení, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu není rozporný s hmotným právem (ustanovením § 303 a násl. obchodního zákoníku) ani judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006 a rozsudek ze dne 27. května 2009, sp. zn. 32 Cdo 3165/2007, které jsou dostupné na jeho webových stránkách).
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani prostřednictvím námitek, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost výše úroků z prodlení. Dovolatelka jednak patrně přehlédla, že úročení jistiny bylo věřitelem zastaveno ke dni 8. února 2002, do kdy byl dlužník vyzván k úhradě celého zůstatku úvěru, a od 9. února 2002 žalobkyně požadovala pouze úroky z prodlení, jejichž výše je určena způsobem dohodnutým ve smlouvě o úvěru a odpovídajícím závěrům vyjádřeným ve stanovisku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jednak zaměňuje ujednání ve smlouvě o úvěru o úrocích, které byla spořitelna oprávněna podle bodu 10 smlouvy připisovat k jistině a jistinu úročit podle bodu 7 smlouvy úroky z prodlení, za ujednání o úrocích z prodlení.
Dovolatelka nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., namítala-li, že odvolací soud ji nevyslechl jako účastnici řízení, dále že neprovedl důkaz navrženými svědky, žalobkyni umožnil doplnit žalobní tvrzení v odvolacím řízení a nevypořádal se řádně se všemi odvolacími námitkami (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována). Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, odvolací soud se námitkami žalované zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu.
Zpochybnila-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, podle něhož částečné úhrady byly v souladu se smlouvou o úvěru započteny na úhradu příslušenství, zpochybňuje skutková zjištění o tom, že při platbách neurčila, že jde o úhradu jistiny. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž míří na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.).
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. rovněž odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 5.225,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 4. a odst. 3, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 1.105,- Kč a celkem činí 6.630,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. září 2011

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu