32 Cdo 4437/2008
Datum rozhodnutí: 17.02.2010
Dotčené předpisy: § 269 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb.







32

Cdo 4437/2008
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně
H. D. C.
, zastoupené JUDr. R. K., advokátem, proti žalovanému
Z. Z
., zastoupenému Mgr. J. M., advokátem, o zaplacení částky 101.217,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 108/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. června 2008, č. j. 15 Co 426/2007-147, takto:


I. Dovolání
se
v části, v níž směřuje proti výrokům I., II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. června 2008, č. j. 15 Co 426/2007-147, a proti části výroku III. tohoto rozsudku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení ve výši 3,5 % z částky 28.306,90 Kč za dobu od 28. ledna 2003 do 6. května 2006,
odmítá.


II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. června 2008, č. j. 15 Co 426/2007-147 a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. května 2007, č. j. 16 C 108/2006-101
se zrušují
v části, v níž jimi bylo rozhodnuto o částce 72.910,50 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 28. ledna 2003 do zaplacení a o nákladech řízení, a v tomto rozsahu
se
věc
vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 27. ledna 2006 se žalobkyně jako postupnice pohledávky domáhá po žalovaném zaplacení částky 101.217,40 Kč s úroky z prodlení ve výši 3,5 % od 28. ledna 2003 do zaplacení. Podle žalobních tvrzení uzavřel žalovaný dne 1. listopadu 2002 se společností C. F., a.s. (dále jen leasingová společnost ) leasingovou smlouvu (dále jen smlouva ), jejímž předmětem byl leasing vozidla Š. F. Podle smlouvy byl povinen kromě akontace ve výši 11.145,- Kč zaplatit leasingové společnosti 36 měsíčních splátek po 4.555,- Kč. Žalovaný neuhradil žádnou leasingovou splátku a leasingová společnost od smlouvy odstoupila. Žalovanému tak vznikla povinnost zaplatit kromě dvou leasingových splátek splatných v době odstoupení od smlouvy i zbývající leasingové splátky, které se podle článku 6.3.4. písm. c) Všeobecných smluvních podmínek, jež byly nedílnou součástí leasingové smlouvy (dále jen VSP ) staly splatnými odstoupením od smlouvy, po snížení o splátky pojistného, jež byly jejich součástí, a o částku 61.000,- Kč, za níž bylo vozidlo prodáno, a rovněž další náklady leasingové společnosti spojené s odebráním předmětu leasingu žalovanému a jeho další realizací. Pohledávka byla smlouvou ze dne 26. listopadu 2003 postoupena společnosti G. spol. s r.o. a ta ji dne 3. prosince 2004 postoupila žalobkyni.

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 22. února 2006, č. j. 5 C 65/2006-24, vyslovil svou místní nepříslušnost k projednání věci a věc postoupil Okresnímu soudu v Novém Jičíně.

Žalovaný se zaplacením žalované částky nesouhlasil a v průběhu řízení s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (zejména na závěry rozsudku ze dne 30. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000) poukazoval především na skutečnost, že žalobkyni by neměla být přiznána částka rovnající se součtu leasingových splátek, jež v době ukončení smlouvy nebyly splatné. Namítal rovněž, že vozidlo odevzdal dobrovolně a nemohly tak vzniknout žádné náklady v souvislosti s jeho odebráním, že vozidlo bylo prodáno za nepřiměřeně nízkou cenu a žalovaná pohledávka je promlčena.

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 28. května 2007, č. j. 16 C 108/2006-101, zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 28.306,90 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 7. května 2006 do zaplacení, sestávající z dvou leasingových splátek po 4.555,- Kč splatných v době ukončení smlouvy, nákladů spojených s odebráním vozidla ve výši 10.980,- Kč, částky 1.500,- Kč za zpracovaný znalecký posudek o ceně vozidla, zprostředkovatelské provize ve výši 3.690,- Kč a z částky 3.026,90 Kč jako nákladů spojených s registrací vozidla (výrok I.), v částce 72.910,50 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 28. ledna 2003 do zaplacení a ohledně 3,5% úroku z prodlení z částky 28.306,90 Kč od 28. ledna 2003 do 6. května 2006 žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

V odůvodnění odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004, podle nichž má leasingová společnost v případě předčasného ukončení smlouvy má leasingová společnost právo rovněž na zaplacení leasingových splátek, jež v té době dosud nebyly splatné, je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku [§ 265 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. )]. Neztotožnil se ani s právním názorem žalobkyně, že jde v podstatě o smluvní pokutu. Naopak za nedůvodnou posoudil žalovaným vznesenou námitku promlčení.

Krajský soud v Ostravě k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 17. června 2008, č. j. 15 Co 426/2007-147, změnil napadené rozhodnutí v části, v níž byla žalobkyni přiznána částka 10.980,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 7. května 2006 do zaplacení tak, že v této části žalobu zamítl (první výrok), v zamítavém výroku II. je potvrdil (třetí výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a čtvrtý výrok).

Odvolací soud dospěl k závěru, že odevzdal-li žalovaný vozidlo dobrovolně, nemohly leasingové společnosti vzniknout náklady ve výši 10.980.- Kč spojené s jeho odebráním, a odvolání žalovaného je proto důvodné. Za nedůvodné naopak považoval odvolání žalobkyně. Uvedl, že nárok na zaplacení v době ukončení leasingové smlouvy nesplatných leasingových splátek nelze posoudit jako nárok na náhradu škody, popř. nárok na zaplacení smluvní pokuty. Argumentovala-li žalobkyně, že právo na jejich zaplacení odstoupením od leasingové smlouvy nezaniklo s poukazem na ustanovení § 351 odst. 1 obch. zák., i dohodu uzavřenou podle tohoto ustanovení je nutno posuzovat z hlediska ustanovení § 265 obch. zák. Požaduje-li žalobkyně jejich zaplacení za dobu, kdy neposkytla žalovanému žádnou protihodnotu, jde o výkon práva v rozporu s poctivým obchodním stykem.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti všem jeho výrokům, dovolání, namítajíc, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Má za to, že rozhodnutí řeší otázku zásadního právního významu, zda v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy má leasingová společnost právo na zaplacení dosud nesplatných leasingových splátek, jež se mají v tomto případě podle ujednání účastníků smlouvy stát splatnými. Právo na zaplacení všech leasingových splátek vzniklo leasingové společnosti již uzavřením leasingové smlouvy a jednotlivé splátky pouze vymezovaly jeho splatnost, jež nastávala postupně. Ujednání, že v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy má leasingová společnost nárok i na zaplacení splátek dosud nesplatných, nelze posoudit ani jako výkon práva v rozporu s poctivým obchodním stykem. Leasingová společnost podniká za účelem dosažení zisku (§ 2 odst. 1 obch. zák.) a součet leasingových splátek představuje jednak do tohoto obchodu vložené náklady, jednak přiměřený zisk. Naopak pokud by jí právo na jejich zaplacení přiznáno nebylo (obzvlášť za situace, kdy k předčasnému ukončení smlouvy došlo pro porušení povinností leasingovým nájemcem), znamenalo by to pro ni ničím neodůvodněnou (a neodůvodnitelnou) ztrátu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolatelka - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozhodnutí odvolacího soudu i v obou výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Prvním výrokem napadeného rozhodnutí odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v částce 10.980.- Kč s úroky z prodlení zamítl. Tato částka je bez ohledu na povahu sporu nižší, než částka uvedená v ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Není přitom významné, že tímto výrokem bylo rozhodnuto pouze o části nároku, jehož celková výše přesahuje částku uvedenou v uvedeném ustanovení. V této části tak dovolání přípustné není.

Dovoláním byl napaden celý třetí výrok napadeného rozsudku, tedy i ta část, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně 3,5% úroků z prodlení z částky 28.306,90 Kč za dobu od 28. ledna 2003 do 6. května 2006. Celková výše úroků z prodlení však nedosáhla částky uvedené v ustanovení § 237 odst. 2, písm. a) o. s. ř. a ani v této části tedy dovolání není přípustné.

Třetí výrok rozsudku odvolacího soudu je výrokem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně.

Dovolací soud však považuje dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud směřuje proti části výroku, jíž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně co do částky 72.910,50 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 28. ledna 2003 do zaplacení, představující součet splátek, jež v době ukončení smlouvy nebyly dosud splatné, a jejichž zaplacení žalobkyně požaduje podle ujednání účastníků obsaženého v článku 6.3.4. písm. c) VSP, neboť závěr odvolacího soudu o tom, že výkon práva podle dohody, podle níž v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy má leasingový pronajímatel právo na zaplacení leasingových splátek, jež se dosud nestaly splatnými, je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a s ohledem na ustanovení § 265 obch. zák. nepožívá právní ochrany, je v rozporu s hmotným právem.

Dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu i soudů nižších stupňů vycházela především ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, byť nikoliv bezvýjimečně (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006, č. j. 2 Cmo 380/2005-128). Velký senát Nejvyššího soudu však v rozsudku ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, zaujal odlišný právní názor.

Podstatou tzv. finančního leasingu (a právě o něj v této věci jde), jenž je inominátním kontraktem podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák., je podle uvedeného rozhodnutí závazek leasingového pronajímatele předat leasingovému nájemci jím vybraný předmět leasingu, pořízený obvykle leasingovým pronajímatelem z jeho prostředků, a závazek leasingového nájemce uhradit náklady s tím spojené rozložené do leasingových splátek, po jejichž zaplacení má nájemce právo předmět leasingu od pronajímatele koupit. Jeho smyslem je zajistit za úplatu financování věci pro leasingového nájemce, který se k ní chová od předání jako k věci vlastní se všemi riziky na své straně. Leasingové splátky tak mají jinou povahu, než nájemné, protože nejde primárně o úplatu za užívání předmětu leasingu, ale fakticky o splátky ceny, za níž předmět leasingu pořídil leasingový pronajímatel, zvýšené o případné další složky (např. úročení finančních prostředků, za něž byl předmět leasingu pořízen, pojištění apod.) a zahrnující i jeho přiměřený zisk. Zatímco běžný nájem má funkci užívací, leasing má především funkci pořizovací a protihodnotou leasingových splátek tedy není možnost předmět leasingu užívat (jak se domnívá odvolací soud), ale především možnost splácet jeho pořizovací cenu postupně. Na povinnosti leasingového nájemce zaplatit leasingovému pronajímateli dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu tedy nic zásadně nemění, je-li předmět leasingu vrácen předčasně. Leasingový pronajímatel na rozdíl od běžného pronajímatele nemá zájem na vrácení předmětu leasingu po ukončení smlouvy, protože jednak v průběhu leasingu dochází k jeho znehodnocení, jednak mu tím vznikají další náklady spojené s údržbou, uskladněním, následnou realizací apod.

Uzavřel-li Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, že leasingová společnost má při předčasném ukončení smlouvy právo jen na zaplacení splátek do té doby splatných, protože nelze učinit splatnými splátky, které dosud nedospěly, v rozsudku velkého senátu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, zaujal opačné stanovisko, a to, že sjednají-li účastníci smlouvy plnění ve splátkách, vzniká věřiteli právo na plnění sjednaných splátek dnem vzniku (účinnosti) smlouvy (pokud jeho vznik není vázán na další právní skutečnost např. převzetí předmětu leasingu nájemcem), a nikoli až dnem splatnosti jednotlivých splátek. Právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek splatných po dni účinnosti odstoupení od smlouvy, je tedy ujednání stran smlouvy o majetkovém vypořádání pro tento případ, které není v rozporu s dispozitivním ustanovením § 351 odst. 1 obch. zák., podle něhož odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti ze smlouvy, odstoupení se však nedotýká ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy.

V souladu se závěry citovaného rozhodnutí velkého senátu, od něhož nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v této věci, tak lze konstatovat, že sjednají-li účastníci leasingové smlouvy pro případ jejího předčasného ukončení z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek včetně těch, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, jde o ujednání podle ustanovení § 351 odst. 1 obch. zák., jež je právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn takových splátek, a výkon tohoto práva není v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy. Jsou-li totiž náklady vynaložené leasingovou společností a její přiměřený zisk rozloženy do všech leasingových splátek, má leasingová společnost s ohledem na zásadu pacta sunt servanda právo na jejich zaplacení i v případě, dojde-li k předčasnému ukončení smlouvy pro porušení smluvních povinností leasingovým nájemcem, a tomu odpovídá povinnost leasingového nájemce všechny leasingové splátky uhradit. Dospěl-li odvolací soud k opačnému právnímu závěru, nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 351 odst. 1 a § 265 obch. zák. a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ] je dán.

Dovolací soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobkyně proti výrokům I., II., IV. a části výroku III., v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně 3,5% úroku z prodlení z částky 28.306,90 Kč od 28. ledna 2003 do 6. května 2006 v souladu s ustanovením § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

V části týkající se částky 72.910,50 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 28. ledna 2003 do zaplacení (a v závislých výrocích o nákladech řízení) v souladu s ustanovením § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. toto rozhodnutí zrušil. Důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud proto podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř. ve stejném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 17. února 2010



JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu