32 Cdo 4433/2008
Datum rozhodnutí: 26.05.2010
Dotčené předpisy: § 102 odst. 1 předpisu č. 109/1964Sb.







32

Cdo 4433/2008




ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce
Svaz klubů mládeže
, se sídlem v Praze 9, Teplická 280/20, proti žalovanému
Občanské sdružení Pionýr
, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 997/24, zastoupenému Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 2, Kateřinská 522/21, za účasti
České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o určení vlastnického práva k nemovitostem a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 C 403/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2007, č. j. 11 Co 340/2007-501, takto:


I. Dovolání proti části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2007, č. j. 11 Co 340/2007-501, jíž byly změněny výroky o nákladech řízení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. března 2007, č. j. 31 C 403/2004-441, a proti výroku III. téhož rozhodnutí,
se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2007, č. j. 11 Co 340/2007-501 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. března 2007, č. j. 31 C 403/2004-441,
se zrušují
a věc
se vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 12. března 2007, č. j. 31 C 403/2004-441, Okresní soud v Ostravě rozhodl, že žalobce je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 2416 pro katastrální území Moravská Ostrava, obec Ostrava, okres Ostrava - město v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravsko-Slezský kraj, katastrálním pracovištěm Ostrava, a to budovy č.p. 1428 na pozemku parc. č. 337/3, jiná stavba [dále rovněž jen sporná nemovitost (výrok I.)], že žalovaný je spornou nemovitost povinen vyklidit a žalobci vyklizenou předat do 15-ti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva rovněž k pozemku parc. č. 337/3 o výměře 221 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na stejném listu vlastnictví [dále též jen sporný pozemek (výrok III.)] a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Předmětem řízení bylo určení vlastnictví žalobce ke sporné nemovitosti a spornému pozemku a jejich vyklizení žalovaným.

Soud shledal za důvodné tvrzení žalobce, že je vlastníkem sporné nemovitosti, protože jeho hospodářské zařízení PULS Ostrava, tisková a kulturní služba při Českomoravské radě Svazu klubů mládeže (dále rovněž jen PULS ) uzavřelo dne 16. února 1970 kupní smlouvu s manžely V.a O. K., jejímž předmětem byla sporná nemovitost (dále též jen kupní smlouva ). V roce 1970 došlo k protiprávnímu ukončení činnosti žalobce, jemuž byl odňat veškerý majetek a převeden na tehdejší Svaz organizací dětí a mládeže (dále jen SODM ) a poté na Socialistický svaz mládeže (dále jen SSM ), který se však nestal právním nástupcem žalobce a tento majetek užíval bez právního důvodu. Žalobce však nezanikl, bylo mu pouze znemožněno vykonávat činnost a tudíž nezaniklo ani jeho vlastnické právo ke sporné nemovitosti.

Zjištěný skutkový stav ohledně sporné nemovitosti soud právně posoudil v souladu s ustanovením § 99 odst. 1 a § 102 odst. 2 hospodářského zákoníku (dále rovněž jen hosp. zák. ) tak, že PULS měl od zápisu do podnikového rejstříku dne 22. září 1969 právní subjektivitu a mohl tedy platně uzavřít kupní smlouvu. Hospodářská zařízení však nikdy nebyla vlastníkem majetku, s nímž hospodařila, ale měla jej jen ve správě a vlastníkem byla společenská organizace, tedy žalobce.

Žalobce má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví, protože soudní rozhodnutí je podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, v němž je jako vlastník sporné nemovitosti i sporného pozemku zapsán žalovaný.

Soud však dospěl k závěru, že žalobce nenabyl sporný pozemek, který nebyl předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi manžely K.a J. G. dne 15. prosince 1965.

K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Ostravě prvním výrokem v záhlaví označeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., druhým výrokem jej změnil ve výrocích III. V. tak, že určil vlastnictví žalobce i ke spornému pozemku a žalovanému uložil jej vyklidit, a změnil rovněž výroky o náhradě nákladů řízení, a třetím výrokem rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně shledal správnými závěry soudu prvního stupně vedoucí k určení vlastnického práva žalobce ke sporné nemovitosti, který ji nabyl prostřednictvím PULSu, protože hospodářské zařízení mělo právní subjektivitu a mohlo tedy uzavřít kupní smlouvu. Takto nabytý majetek však nevlastnilo, ale spravovalo. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2006, sp. zn. 29 Odo 1076/2005, podle něhož převod PULSu na SODM dohodou o předání hospodářského zařízení do působnosti SODM ze dne 11. srpna 1970 byl neplatný, protože hospodářský zákoník neumožňoval společenským organizacím převádět mezi sebou hospodářská zařízení, jež měla vlastní právní subjektivitu, a tehdejší právní řád spočíval na principu co není dovoleno, je zakázáno uzavřel, že právní postavení žalobce jako zřizovatele PULSu se nezměnilo.

Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce prostřednictvím svého hospodářského zařízení nabyl i sporný pozemek, který byl zapsán v tehdejší evidenci nemovitostí jako majetek manželů Kněžíkových, dodávaje, že takové rozhodnutí je rovněž spravedlivé, protože nabyl-li žalobce vlastnictví v dobré víře, že prodávající jsou majiteli jak sporné nemovitosti tak sporného pozemku, skutečnost, že jeho držba byla nelegitimním způsobem přerušena, nemůže jít k jeho tíži a ku prospěchu žalovaného.

Rozsudek odvolacího soudu byl ve všech výrocích napaden dovoláním žalovaného.

Jeho přípustnost v části směřující proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí dovolatel opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tvrdě, že právní závěr, podle něhož kupní smlouvou PULS nabyl spornou nemovitost pro žalobce, je nesprávný. Odvolací soud podle něj nesprávně vyložil ustanovení § 102 odst. 2 hosp. zák. PULS nebyl způsobilý uzavřít kupní smlouvu ani pro sebe, ani pro svého zřizovatele, protože mu to jeho zřizovací listina neumožňovala, a kupní smlouva tak byla uzavřena neplatně. I pokud by však kupní smlouvu ve prospěch svého zřizovatele uzavřít mohl, je smlouva neplatná, neboť shora uvedené ustanovení bylo v rozporu s objektivním stavem věci, kdy vlastnictví měl nabýt přímo zřizovatel, tedy žalobce .

Přípustnost dovolání proti měnící části druhého výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé žalovaný opírá o ustanovení § 237 písm. a) o. s. ř. a tvrdí, že tato část rozhodnutí spočívá na stejné vadě právního posouzení, jako jeho první výrok (viz shora), sporný pozemek nebyl předmětem kupní smlouvy a tudíž podle ní nemohlo dojít k jeho nabytí a nepřicházelo do úvahy ani vydržení, protože nebyly splněny podmínky stanovené zákonem. Odvolací soud nadto zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], protože v rozporu s ustanovením § 213 odst. 5 o. s. ř. přihlédl k novotám žalobce, uplatněným v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. teprve v odvolacím řízení (tvrzení o vydržení). K tomuto tvrzení nebyly provedeny žádné důkazy a napadené rozhodnutí tak v této části vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatel navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry, k nimž odvolací soud dospěl v napadeném rozhodnutí, a navrhl dovolání zamítnout. Vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) v části, v níž směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, protože odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V části, v níž směřuje proti měnící části druhého výroku ve věci samé je rovněž přípustné, a to podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Naopak není přípustné, pokud směřuje proti části druhého výroku napadeného rozhodnutí, jímž byl změněny výroky o nákladech řízení, a proti jeho třetímu výroku.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání je vymezena v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř., z nichž jednoznačně vyplývá, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (toto rozhodnutí v taxativním výčtu uvedeném ve zmíněných ustanoveních není obsaženo), jak vyplývá mj. ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001 uveřejněnéhopod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 218 písm. c) ve vazbě na § 243b odst. 5 věta první o. s. ř.], směřovalo-li proti části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byly změněny výroky o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně, a jeho třetí výrok.

Dovolací soud poté, co přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.) jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, jež je pro rozhodnutí v jeho prvním výroku i pro rozhodovací činnost soudů zásadní, a to otázku, zda mohl PULS jako hospodářské zařízení platně nabýt spornou nemovitost pro žalobce jako svého zřizovatele, v rozporu s hmotným právem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním názoru, že je-li majetek společenských organizací ve vlastnictví organizace jako celku, a neurčují-li stanovy jinak (§ 100 odst. 2 hosp. zák.), nabyl PULS kupní smlouvou spornou nemovitost pro svého zřizovatele, jímž byl žalobce, protože podle ustanovení § 102 odst. 2 hosp. zák. mohl sám pouze hospodařit s majetkem společenské organizace, který mu byl svěřen do správy. Tento závěr však nepovažuje dovolací soud za správný.

Podle názoru dovolacího soudu je nutno ustanovení § 100 odst. 2 hosp. zák., podle něhož je majetek společenské organizace ve vlastnictví této organizace jako celku, vykládat ve vazbě na ustanovení § 101 hosp. zák., které stanoví, že stanovy společenských organizací určují, které nižší organizační složky a orgány společenských organizací mohou svým jménem nabývat práv a zavazovat se, přičemž nemají-li tyto organizační složky nebo orgány majetek ve svém vlastnictví, určují stanovy nebo opatření ústředních orgánů společenských organizací, jakým způsobem a v jakém rozsahu je jim svěřován do správy majetek společenské organizace, potřebný k plnění jejich úkolů. Majetek společenské organizace zůstává tedy jejím majetkem jako celku i pokud je svěřen do správy jejím nižším složkám.

Naproti tomu hospodářská zařízení, zřízená k obstarávání hospodářské činnosti společenských organizací (§ 102 odst. 1 hosp. zák.), která nabývají práv a zavazují se vždy svým jménem (§ 102 odst. 2 část věty před středníkem hosp. zák.), jsou samostatnými právními subjekty, byť závislými na svém zřizovateli. Ustanovení § 102 odst. 2 části věty za středníkem hosp. zák., podle něhož tato zařízení hospodaří s majetkem společenské organizace, který jím byl svěřen do správy, se týká právě jen takového majetku (tedy majetku svěřeného zakladatelem do správy k jejich hospodářské činnosti), nikoliv majetku nabytého vlastní činností, k jehož nabývání jsou nepochybně oprávněna v souladu s ustanovením § 102 odst. 2 části věty před středníkem hosp. zák., podle něhož nabývají práv a zavazují se svým jménem. Hospodářská zařízení tak mohou nejen spravovat majetek svěřený jim zakladatelem, ale rovněž nabývat sama vlastnictví zejména k majetku potřebnému pro jejich činnost [především způsobem upraveným v ustanovení § 168 odst. 3 hosp. zák., podle něhož splněním dodávky přechází správa (vlastnictví) výrobků na odběratele, ale i jinak, včetně kupních smluv uzavřených s občany].

Právní závěr odvolacího soudu, že PULS nabyl kupní smlouvou spornou nemovitost pro svého zakladatele, je tedy nesprávný, protože jde o dva odlišné právní subjekty, a mělo-li by tomu tak být, muselo by to být v kupní smlouvě výslovně vyjádřeno. Podle jejího obsahu je však naopak sporná nemovitost výslovně prodávána PULSu.

Stejnou vadu právního posouzení lze vytknout i části druhého výroku napadeného rozhodnutí, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Naproti tomu dovolací soud neshledal nesprávnost právního posouzení, že došlo k převodu sporného pozemku, pokud byl uveden v kupní smlouvě a v době jejího uzavření zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastnictví prodávajících, protože tento závěr je v souladu s ustanovením § 6 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, podle něhož údaje evidence nemovitostí jsou podkladem pro sepisování smluv a jiných listin o nemovitostech. Nesprávnost údajů v evidenci nemovitostí by mohl zpochybňovat pravý vlastník , nikoliv však žalovaný, který existenci svého vlastnického práva dovozuje z právního nástupnictví po žalobci.

Dovolací důvod, jímž žalovaný namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vydržení vlastnického práva žalobcem a přihlédl přitom k nepřípustným novotám, aniž bylo v řízení v tomto směru provedeno dokazování, podle názoru dovolacího soudu nebyl naplněn, již proto, že odvolací soud na tomto závěru své rozhodnutí nezaložil.

Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovéto vady se přitom z obsahu spisu podávají.


Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

Soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková tvrzení) významné pro rozhodnutí ve věci byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonným způsobem prokázány a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí soud vyjádřit, jak k tomuto závěru dospěl, tj. jak tyto důkazy hodnotil, zejména jde-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci, který je rozhodný pro její právní posouzení. Právním posouzením věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2006, strana 725).

Povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem, popsaným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným.

Žalobce jako skutková tvrzení v žalobě uvedl, že PULS byl v roce 1990 vymazán z podnikového rejstříku. Jde o tvrzení zcela zásadního významu, protože dospěl-li Nejvyšší soud ve shora zmíněném rozhodnutí k závěru (od něhož nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v tomto řízení), že žalobce nepozbyl svého postavení zřizovatele, znamená to, že na něj přešla práva a povinnosti zaniklého subjektu včetně vlastnického práva ke sporné nemovitosti a spornému pozemku. To vyplývá jednak z ustanovení § 102 odst. 4 hosp. zák., jednak výslovně z ustanovení čl. 5 Statutu hospodářského zařízení PULS Ostrava. Vzhledem ke svému nesprávnému právnímu názoru soud prvního stupně tomuto tvrzení nevěnoval pozornost. Nevedl proto žalobce postupem podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 ke konkretizaci skutkových tvrzení a důkazním návrhům ohledně uvedené skutečnosti, s níž se nevypořádal ani v odůvodnění rozsudku. Na místě tedy bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelné zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Odvolací soud však takto nepostupoval, ale rozhodl ve věci samé a tím řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 1, ročník 2001, pod číslem 14).

Dovolací soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. toto rozhodnutí zrušil, a protože důvody, pro něž bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. května 2010


JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu