32 Cdo 4429/2010
Datum rozhodnutí: 22.12.2010
Dotčené předpisy: § 41a odst. 5 předpisu č. 21/1992Sb. ve znění do 06.09.2001, § 580 obč. zák., § 41e předpisu č. 21/1992Sb.




32 Cdo 4429/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Fond pojištění vkladů, se sídlem v Praze 1, Růžová 15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 49710362, zastoupeného JUDr. Richardem Tomankem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 142a, proti žalovanému JUDr. Ing. J. Š., zastoupenému JUDr. Jarmilou Skaunicovou, advokátkou, se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše 3, o zaplacení částky 302.543,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 218/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2010, č. j. 27 Co 413/2008-102, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalovaného proti výroku pod bodem I v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 17. června 2008, č. j. 44 C 218/2005-76, v části, v níž Městský soud v Brně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 302.543,80 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 8. března 2005 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 451/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce přitom může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (která je pro toto rozhodnutí určující) srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz .
Dovolatelem předložená otázka, zda žalobce, jehož postavení je dáno zákonem o bankách a který tedy může činit jen tolik, co mu hmotné právo dovoluje, je ze zákona povinen vyplácet náhrady za pojištěné vklady na základě pokynu (seznamů) správce konkursní podstaty úpadce banky a není oprávněn zkoumat a rozhodovat, komu náhrady vyplatí, eventuálně které náhrady bude požadovat zpět, je sice otázkou právní, nikoliv však otázkou zásadního právního významu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž na řešení této otázky nespočívá; dovolatel v řízení před soudy nižších stupňů v rámci své procesní obrany žalobcovy kompetence, resp. jeho aktivní věcnou legitimaci nezpochybnil a soudy samy (z úřední povinnosti) se řešením této otázky explicitně nezabývaly, zjevně proto, že se tu taková otázka vzhledem ke zcela jasné právní úpravě objektivně vzato ani neotevírá. Určovalo-li ustanovení § 41a odst. 5, věty první, zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném od 6. září 2001 (dále též jen zákon o bankách ), že čerpat z Fondu lze (mimo jiné) jen na náhrady za pohledávky z vkladů oprávněným osobám (dále jen "vkladatel"), poskytované za podmínek stanovených tímto zákonem, pak není rozumných pochyb, že Fond pojištění vkladů nebyl oproti dovolací argumentaci zřízen jako subjekt určený toliko k mechanickému vyplácení peněžních prostředků podle pokynů (předložených seznamů) bank, jež nejsou schopny dostát závazkům vůči vkladatelům, popřípadě správců jejich konkursních podstat, bez oprávnění a povinnosti k přezkumu uplatněných požadavků. Povinnost vyplácet peněžní prostředky výhradně na náhrady vlastníkům vkladů a za podmínek stanovených zákonem pak implikuje též povinnost vymáhat vrácení těch prostředků, jež byly vyplaceny, ač pro to nebyly splněny stanovené předpoklady. Podpůrně lze poukázat na skutečnost, že Nejvyšší soud již rozhodoval v několika sporech o žalobách Fondu pojištění vkladů na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít vyplacením náhrad bez právního důvodu (srov. např. věc vedenou pod sp. zn. 23 Cdo 3928/2007), v nichž o příslušných oprávněních Fondu nevzniklo nejmenších pochybností. Též dovolací námitka, jež je zjevně bezdůvodná (srov. § 243b odst. 1 o. s. ř.), zásadní význam rozhodnutí po právní stránce založit nemůže.
Další právní otázky v dovolání výslovně formulovány nejsou. Lze však z něho dovodit, že dovolatel především zpochybňuje závěr odvolacího soudu o zániku postoupené pohledávky z vkladového účtu započtením prostřednictvím argumentace, že správce konkursní podstaty dlužníka (banky Moravia Banka, a. s.) zápočet odmítl a pohledávku nadále vedl v účetní evidenci této banky a v podkladech pro výplatu náhrad za vklady. Ani tato námitka není způsobilá přivodit závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce, neboť právní názor odvolacího soudu, že účinky započtení jako jednostranného právního úkonu nastávají bez zřetele na to, zda adresát tohoto právního úkonu, věřitel vzájemné pohledávky (v projednávané věci správce jeho konkursní podstaty), zápočet akceptoval či nikoliv, je v souladu se zákonem (srov. § 580 občanského zákoníku, dále též jen obč. zák. ), jak je vykládán v dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi soudů (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 22/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Stejně tak nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání námitka, že soudy nesprávně pojaly pokus o zápočet z 9.1999 3. osobou na ochranu vkladů jako právní tabu, přisoudily tomuto pokusu jako výsledek zánik všech pohledávek bez dalšího posouzení existenčního vývoje pohledávky a všechny další relevantní úkony zpětně negovaly . Zpochybňuje-li snad dovolatel, že důsledkem započtení učiněného jednostranným právním úkonem (z jeho pohledu pokusem o zápočet ) je zánik vzájemných pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí, pak tím otázku zásadního významu po právní stránce neotevírá. V rozhodovací praxi soudů není o správnosti takového výkladu ustanovení § 580 obč. zák. žádných pochyb (z poslední doby srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 4768/2010, oba in www.nsoud.cz ) a Nejvyšší soud nevidí sebemenší důvod, proč by se měl od něho odklonit. Dospěl-li pak odvolací soud k závěru, že pohledávka započtením zanikla, pak logicky nemohl dále posuzovat její další existenční vývoj , naopak musel zpětně negovat další relevantní úkony , byla-li jejich předmětem již neexistující pohledávka.
Předpoklady stanovené v § 237 odst. 3 o. s. ř. nesplňuje ani námitka, jejímž prostřednictvím dovolatel vytýká soudům nižších stupňů, že neoprávněně tvrdily, že primárním vztahem k vypořádání je vztah dovolatele k třetí osobě, jež dovolatel postoupil svou pohledávku z vkladu do banky . V usnesení ze dne 24. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 3928/2007, in www.nsoud.cz , Nejvyšší soud vyložil, že právo na plnění z fondu pojištění vkladů je podle ustanovení § 41e zákona o bankách právem spojeným s pohledávkou z vkladu, vkladateli by proto vznikl nárok na vyplacení náhrady za pojištěné vklady Fondem pojištění vkladů tehdy, kdyby pohledávku z vkladu vůči bance (šlo shodou okolností rovněž o Moravia Banku, a. s.) v rozhodné době skutečně měl. V situaci, kdy dovolatel postoupil pohledávku z vkladového účtu třetí osobě (účinnost tohoto postoupení dovoláním zpochybněna není), se proto odvolací soud zcela správně zabýval otázkou, zda v době výplaty náhrady za vklad, jejíhož vrácení se žalobce domáhá, byla věřitelem pohledávky z vkladu tato třetí osoba či zda jím byl dovolatel. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Cdo 3357/2007, in www.nsoud.cz , s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2000, sp. zn. 22 Cdo 195/1999, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2001, pod číslem 35, vyjádřil a odůvodnil závěr, že zrušení smlouvy o postoupení pohledávky, k němuž došlo poté, co pohledávka zanikla započtením, nemá za následek obživnutí zaniklé pohledávky (tj. eliminaci důsledků, které občanský zákoník se započtením spojuje), nýbrž vznik nároku určeného ustanoveními § 451 odst. 2, § 457 a § 458 odst. 1 obč. zák., totiž nároku na poskytnutí peněžité náhrady za to, co bylo nabyto bezdůvodným obohacení a není dobře možné vydat, a to proti postupníku a nikoliv proti dlužníku.
K tomu lze pro úplnost dodat, že dobrá víra, jíž argumentuje dovolatel, právní titul k přijetí plnění nezakládá a není tedy právě významnou skutečností při posouzení, zda přijetím plnění došlo k bezdůvodnému obohacení srov. ustanovení § 451 a násl. obč. zák. Dobrá víra má význam má pouze z pohledu ustanovení § 458 odst. 2 a § 459 obč. zák., o jejich aplikaci však v projednávané věci nešlo.
Prostřednictvím kritiky soudů nižších stupňů, že nezkoumaly podklady pro výplatu náhrad za pojištění vkladů sestavené správcem konkursní podstaty, nebyla vymezena žádná právní otázka, natož pak právní otázka zásadního právního významu. Namítá-li dovolatel, že soudy v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci, pak patrně přehlédl, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), pod který je možno jeho výhrady proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). O situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., se tu jak shora naznačeno nejedná. Námitkou procesní vady, nezahrnující otázku zásadního právního významu, je též výhrada vytýkající soudům nižších stupňů, že se nevypořádaly s námitkou dovolatele, že žalobce uplatnil v roce 2003 nárok vůči bance z titulu výplat náhrad za vklady a zároveň tytéž částky požadoval po příjemcích těchto náhrad, tedy i po dovolateli. Odvolací soud se ostatně s touto námitkou vypořádal (srov. předposlední větu posledního odstavce na straně 6 jeho rozhodnutí), správnost jeho argumentace, založené na právním posouzení, však dovolatel nezpochybnil.
Námitka vytýkající odvolacímu soudu, že nevzal na vědomí , že podklady pro výplatu náhrad za pojištění vkladů sestavené správcem konkursní podstaty jsou pro žalobce závazné a nepřezkoumatelné, je věcně shodná s již hodnocenou námitkou, že je povinností žalobce vyplácet náhrady za pojištění vkladů na základě seznamů správce konkursní podstaty banky, aniž by je byl oprávněn zkoumat. Lze tedy ve všem všudy odkázat na shora formulované úvahy vedoucí k závěru, že tato námitka k založení zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce způsobilá není.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyni, která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. prosince 2010

JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu