32 Cdo 4427/2014
Datum rozhodnutí: 31.08.2015
Dotčené předpisy: § 89a o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2013



32 Cdo 4427/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce JUDr. P. Š. , zastoupeného JUDr. Veronikou Burianovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Radobyčická 830/8, proti žalované Modré pyramidě stavební spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128/222, PSČ 120 21, identifikační číslo osoby 60 19 28 52, o zaplacení částky 81 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 36/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2014, č. j. 93 Co 59/2014-44, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2014, č. j. 93 Co 59/2014-44, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. října 2013, č. j. 14 C 36/2013-38, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 9. října 2013, č. j. 14 C 36/2013-36 (správně č. j. 14 C 36/2013-38), kterým Obvodní soud pro Prahu 2 vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci rozhodnutí věc postoupí podle ustanovení § 89a občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) Okresnímu soudu Praha - východ jako soudu místně příslušnému.
Odvolací soud ze smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření číslo 2 115 836 5 51 ze dne 2. září 2009 uzavřené mezi žalobcem a žalovanou zjistil, že strany prorogační doložkou v čl. X smlouvy sjednaly místní příslušnost Okresního soudu Praha - východ.
Vycházeje ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011 (které je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), odvolací soud se zabýval otázkou, zda prorogační doložka v rozporu s požadavkem dobré víry nezpůsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran k újmě spotřebitele. V otázce vzdálenosti bydliště žalobce a sídla soudu, jehož místní příslušnost byla založena prorogační doložkou, dospěl k závěru, že vzdálenost asi sto kilometrů neznamená významnější nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků, přičemž zdůraznil, že dojezdová doba, která u většiny alternativ dopravy nepřekračuje tři hodiny, nezpůsobuje žalobci takové komplikace, které by mu objektivně znemožňovaly domáhat se před soudem svých práv. Rovněž částka, která je předmětem sporu, není nepatrná, a ve srovnání s časovými a finančními náklady na cestu nemůže zakládat významnější nerovnováhu v možnosti účastníků k přístupu k soudu. Nadto soud příslušný k projednání žaloby v místě sídla žalovaného podle ustanovení § 85 odst. 3 o. s. ř. (Obvodní soud pro Prahu 2) i soud sjednaný na základě ustanovení § 89a o. s. ř. (Okresní soud Praha - východ) mají sídla v Praze, vzdálenost k bydlišti žalobce a dopravní dostupnost je u obou soudů prakticky shodná, což jen potvrzuje závěr, že ujednání o místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 žádnou nerovnováhu do právních poměrů účastníků řízení plynoucích z předmětné smlouvy k újmě spotřebitele nevneslo. Odvolací soud uzavřel, že prorogační doložka je platná.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 o. s. ř. a uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolacím důvodem je v souladu s ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci.
Podle názoru dovolatele právní posouzení odvolacího soudu stojí na těchto třech otázkách spojených s platností prorogační doložky ve spotřebitelské smlouvě: 1) zda vzdálenost sto kilometrů s dobou dojezdu tři hodiny pro jednu cestu mezi zákonným a smluveným soudem způsobuje v neprospěch spotřebitele významnější nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků, 2) zda je pro posouzení rovnováhy v právech a povinnostech účastníků rozhodný i předmět sporu a 3) zda pro posouzení rovnováhy v právech a povinnostech účastníků je rozhodná i vzdálenost mezi smluveným soudem a zákonným obecným soudem dovolatele, jsou-li tyto soudy blízko sebe.
Dovolatel namítá, že spotřebitelská doložka je buď platná, nebo neplatná, a to jednou provždy. Není akceptovatelné, aby soudy posoudily jednu a tutéž prorogační doložku jednou jako platnou (bude-li žalobcem spotřebitel a předmět řízení bude značný) a jindy jako neplatnou (bude-li spotřebitel žalovaným a předmět řízení bude bagatelní). Ze závěrů odvolacího soudu vyplývá, že účastníci mohou svou vlastní aktivitou platnost prorogační doložky ovlivnit tím, zda spor vyvolají, nebo se nechají zažalovat, a zda žalovanou částku nebudou dělit do více žalob. Pokud by např. za několik let zažaloval dodavatel nynějšího žalobce (spotřebitele), soudy by prorogační doložku nyní kvalifikovanou jako platnou mohly posoudit jako neplatnou s tím, že obecný soud spotřebitele je značně vzdálen od smluveného soudu, a žalovaná částka může být tak malá, že by žalobce odradila od účasti na soudním jednání.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení platnosti prorogační doložky ve spotřebitelské smlouvě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je proto i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 89a o. s. ř., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, účastníci řízení v obchodní věci se mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou.
Podle ustanovení § 55 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se potřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).
Podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, dovodil, že obchodní věcí ve smyslu ustanovení § 89a o. s. ř. se rozumí i věc, ve které je předmětem sporu plnění ze závazkového vztahu, který se řídí obchodním zákoníkem (jen) proto, že smluvní strany závazkového vztahu uzavřely dohodu podle ustanovení § 262 odst. 1 obchodního zákoníku nebo proto, že tak bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu určuje ustanovení § 261 odst. 3 obchodního zákoníku. ( ) Prorogační doložka ve spotřebitelské smlouvě, která nebyla sjednána individuálně a která zakládá místní příslušnost soudu, jenž se nachází daleko od bydliště spotřebitele (§ 52 odst. 3 obč. zák.), jak z hlediska územního, tak i dopravních možností, odporuje ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., jestliže v rozporu s požadavkem dobré víry způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.
V usnesení ze dne 13. června 2012, sp. zn. 28 Nd 69/2012, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jsou-li ve spotřebitelských smlouvách obsaženy například prorogační dohody, jimiž je sjednána místní příslušnost soudu v obvodu sídla dodavatele (v důsledku čehož jsou spotřebitelé zbaveni možnosti hájit se u soudu v místě svého bydliště), nelze než považovat takové smlouvy za protiprávní a zákonná ustanovení, jež je umožňují, za protiústavní. Také judikatura Soudního dvora Evropské unie dovodila, že prorogační dohoda (smluvní doložka), kterou účastníci vyloučí příslušnost soudu spotřebitele ve prospěch příslušnosti soudu, který je v obvodu dodavatele, je nekalým spotřebitelským ujednáním a tedy ujednáním neplatným (viz např. rozsudek ze dne 27. června 2000 ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, C-240/98 až C-244/98, Recueil, s. I-4941, bod 25; rozsudek ze dne 4. června 2009 ve věci Pannon GSM Zrt. v. Erzsébet Sustikné Györfi, C-243/08).
V projednávané věci bylo mezi účastníky nesporné, že jde o spotřebitelskou smlouvu a že prorogační doložka nebyla sjednána individuálně. Nejvyšší soud, vycházeje z výše citovaného stanoviska, se zabýval přezkoumáním správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož vzdálenost prorogační doložkou určeného soudu od bydliště spotřebitele nezakládá významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Smluvený soud je vzdálený od bydliště spotřebitele asi sto kilometrů (necelé tři hodiny jízdy veřejnou dopravou), ze sídla dodavatele je dostupný pěšky či autem v řádu minut. Strany tedy sjednaly místní příslušnost soudu, který je v blízkosti sídla žalované a je značně vzdálen od bydliště žalobce. Takové ujednání ve smyslu výše citované judikatury zakládá významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.
Pokud by z téže smlouvy vznikl soudní spor, v němž by byl žalobcem dodavatel a žalovaným spotřebitel, nebylo by na základě výše uvedených zjištění pochyb o tom, že předmětná prorogační doložka je neplatná. Jak správně namítá dovolatel, prorogační doložka je buď platná, nebo neplatná, její platnost se nemění podle toho, kdo je v projednávané věci žalobcem a kdo žalovaným. Bylo-li zjištěno, že prorogační doložka zakládá místní příslušnost soudu, který je značně vzdálen od bydliště spotřebitele, a zároveň je velmi blízko sídla dodavatele, jde o prorogační doložku neplatnou. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani názor odvolacího soudu, že v projednávané věci, v níž žalobcem je spotřebitel, je vzdálenost smluveného soudu a obecného soudu žalované od bydliště žalobce - a dopravní dostupnost obou soudů - prakticky shodná. Ze zákona ani z judikatury nevyplývá, že by kritériem významným pro posouzení platnosti prorogační doložky byla za určitých okolností (postavení smluvních stran ve sporu) vzdálenost smluveného a obecného místně příslušného soudu.
Nepřímou úměru výše žalované částky (hodnoty sporu) a nerovnováhy v právech a povinnostech stran jakožto kritérium pro posuzování platnosti prorogační doložky z judikatury Nejvyššího soudu rovněž dovodit nelze, úvahy odvolacího soudu v tomto směru jsou nadbytečné a na jejich základě nelze na platnost prorogační doložky usuzovat.
Jak bylo uvedeno výše, prorogační doložka, v níž účastníci vyloučí příslušnost soudu spotřebitele ve prospěch příslušnosti soudu, který je v blízkosti sídla dodavatele, neplatná je. Ujednání spotřebitelské (úvěrové) smlouvy o určení místně příslušného soudu je z výše uvedených důvodů neplatné , neboť jde o ujednání, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Jelikož posouzení platnosti prorogační doložky je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2015 JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu