32 Cdo 4421/2013
Datum rozhodnutí: 07.12.2015
Dotčené předpisy: § 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013




32 Cdo 4421/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Nemocnice s poliklinikou Karviná Ráj, příspěvkové organizace, se sídlem v Karviné Ráji, Vydmuchov 399/5, PSČ 734 01, identifikační číslo osoby 00844853, zastoupené JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Veleslavínova 1022/4, PSČ 702 00, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Záhřebská 154/30, PSČ 120 00, o zaplacení částky 3 664 935,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 348/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 28 Co 20,21/2010-160, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 28 Co 20,21/2010-160, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. srpna 2009, č. j. 17 C 348/2007-83, ve znění opravného usnesení ze dne 26. října 2009, č. j. 17 C 348/2007-96, v části výroku ve věci samé přisuzující žalobkyni částku 1 269 674 Kč s úrokem z prodlení od 1. prosince 2005 do zaplacení, částku 1 195 715 Kč s úrokem z prodlení od 1. května 2006 do zaplacení a částku 1 199 546,07 Kč s úrokem z prodlení od 1. prosince 2006 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 12. srpna 2009,
č. j. 17 C 348/2007-83, ve znění opravného usnesení ze dne 26. října 2009, č. j. 17 C 348/2007-96, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3 584 935,07 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. prosince 2007 do zaplacení, dále částku 283 625,32 Kč na úroku z prodlení z částky 1 583 832,40 Kč od 1. prosince 2005 do 17. prosince 2007, částku 230 127,41 Kč na úroku z prodlení z částky 1 565 930,42 Kč od 1. května 2006 do 17. prosince 2007 a částku 180 058,98 Kč na úroku z prodlení z částky 1 797 634,92 Kč od 1. prosince 2006 do 17. prosince 2007 a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně na základě smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené dne 9. srpna 2001, jejíž průběžně aktualizovanou přílohou byly i údaje o personálním obsazení žalobkyně, poskytovala v letech 2005 a 2006 pojištěncům žalované ústavní péči v léčebně dlouhodobě nemocných, jež měla být hrazena paušální platbou za tzv. ošetřovací den OD 00024 podle vyhlášky č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami ( dále též jen vyhláška č. 134/1998 Sb. ). Za 1. pololetí roku 2005 žalobkyně vykázala zdravotní péči v objemu 26 717 655 Kč. Žalovaná na tuto péči uhradila částku 25 447 981 Kč a dne 18. prosince 2007 doplatek ve výši 331 995,99 Kč. Zbývající část nezaplatila s odůvodněním, že personální obsazení žalobkyně neodpovídá vyhlášce č. 134/1998 Sb. a platbu za poskytnutou zdravotní péči proto vypočítala kombinací ošetřovacích dnů OD 00024 a OD 00005. Za 2. pololetí roku 2005 žalobkyně vykázala zdravotní péči v objemu 27 505 112 Kč, přičemž žalovaná jí uhradila částku 26 309 397 Kč a dne 18. prosince 2007 doplatek ve výši 388 999,50 Kč; zbývající část nezaplatila s tímtéž odůvodněním. Za 1. pololetí roku 2006 žalobkyně vykázala zdravotní péči v objemu 28 053 537 Kč, načež žalovaná provedla srážku ve výši 5 126,44 Kč a uhradila částku 26 848 821,49 Kč a dne 18. prosince 2007 doplatek ve výši 611 648,13 Kč.
Soud prvního stupně konstatoval, že vyhláškou č. 101/2002 Sb. (jde o vyhlášku, kterou se mění vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, účinnou od 1. dubna 2002, dále též jen vyhláška č. 101/2002 Sb. ), bylo v kapitole 5 pod bodem 7.5.1 stanoveno tzv. minimální personální vybavení zdravotnických zařízení a že žalobkyně v posuzované době jeho kriteria nesplňovala. Výše úhrady za zdravotní péči poskytnutou žalobkyní pojištěncům žalované v 1. pololetí 2005 byla stanovena vyhláškou č. 50/2005 Sb. (jde o vyhlášku, kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2005, dále též jen vyhláška č. 50/2005 Sb. ). Pro 2. pololetí 2005 výše úhrady vyhláškou stanovena nebyla, proto se postupovalo podle § 17 odst. 7 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen zákon č. 48/1997 Sb. ), a podle § 3 vyhlášky č. 50/2005 Sb. tak, že se výše úhrady stanovila paušální sazbou za ošetřovací den a nová výše se vypočítala jako úhrn paušální náhrady za 1. pololetí 2004 x 1,13. Výše úhrady za 1. pololetí 2006 byla stanovena vyhláškou č. 550/2005 Sb. (jde o vyhlášku, kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení, pro 1. pololetí 2006, dále jen vyhláška č. 550/2005 Sb. ), ve znění vyhlášky č. 101/2006 Sb. (jde o vyhlášku, kterou se mění vyhláška č. 550/2005 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení, pro 1. pololetí 2006, dále jen vyhláška č. 101/2006 Sb. ).
Soud prvního stupně zdůraznil, že o tom, že by žalobkyně zdravotní péči neposkytovala v objemu a kvalitě požadované zákonem, žalovaná nic netvrdila, a dovodil, že zavedení kritéria minimálního personálního vybavení vyhláškou č. 134/1998 Sb. nemělo v rozhodném období zákonný podklad. Poukázal na to, že zákon č. 48/1997 Sb. umožňoval ministerstvu zdravotnictví (dále též jen ministerstvo ) vydat pouze vyhlášku, kterou se stanoví hodnota bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění, a zmocnění ke stanovení minimálního personálního vybavení neobsahoval. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nebyla oprávněna krátit žalobkyni úhradu za vykázanou zdravotní péči z důvodu nedodržení parametrů minimálního personálního vybavení. Vyšel z toho, že mezi stranami bylo nesporné, že žalovaná s odkazem na tzv. personální audit nezaplatila žalobkyni za 1. pololetí 2005 částku 1 269 674 Kč a za 2. pololetí 2005 částku 1 195 715 Kč. Z výše úhrady za 1. pololetí 2006, vypočtené z výše paušální úhrady za 1. pololetí 2005, pak dovodil nedoplatek za toto pololetí v částce 1 199 546,07 Kč. Žalobě proto v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 28 Co 20,21/2010-122, rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujících výrocích změnil zčásti tak, že zamítl žalobu v části požadující zaplacení částky 1 269 674,- Kč s úrokem z prodlení za dobu od 1. prosince 2005 do zaplacení, částky 1 195 715,- Kč s úrokem z prodlení za dobu od 1. května 2006 do zaplacení a částky 1 199 546,07 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 1. prosince 2006 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně přiznaného zákonného úroku z prodlení z částek zaplacených dne 18. prosince 2007, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil o zjištění, že pro období roku 2005 a 1. pololetí roku 2006 neměli účastníci sjednán způsob výpočtu výše úhrady za zdravotní péči, přičemž smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče stanoví pouze tolik, že úhrada zdravotní péče bude poskytována při respektování platného znění obecně závazných právních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění a že zdravotnické zařízení pro uplatnění nároků na úhradu předává pojišťovně jednou měsíčně vyúčtování poskytnuté zdravotní péče a pojišťovna uhradí zdravotnickému zařízení vyúčtovanou poskytnutou hrazenou zdravotní péči ve dvou splátkách, při předání vyúčtování na magnetickém mediu ve výši 50 % do 20 kalendářních dnů a ve výši 50 % do 40 kalendářních dnů ode dne doručení faktury.
S právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud neztotožnil. Dospěl především k závěru, že ministerstvo při vydání vyhlášky č. 134/1998 Sb. v části I. kapitole 5, bod 7, 1.1.5, kde je stanoveno tzv. minimální personální vybavení zdravotnických zařízení při vykazování jednotlivých typů tzv. dalších ošetřovacích dnů, nijak nevybočilo ze zákonného zmocnění obsaženého v § 17 odst. 4 zákona č. 48/1997 Sb., jestliže konkrétní zdravotní péči ocenilo konkrétním počtem bodů. Odvolací soud zdůraznil, že podle jiného předpisu nebo jiným mechanismem nelze paušální sazbu za ošetřovací den vypočíst, neboť jen tento právní předpis definuje všechny složky pojmu paušální sazba za ošetřovací den, a vyslovil názor, že vyhlášky č. 134/1998 Sb. a č. 50/2005 Sb. pouze ve vzájemné souvislosti určují, jak jim umožňuje a ukládá § 17 zákona č. 48/1997 Sb., za jakých podmínek bude zdravotnickému zařízení z prostředků veřejného zdravotního pojištění poskytnuta paušální úhrada za ošetřovací den určitého typu. Mezi podmínky poskytnutí úhrady za ošetřovací den OD 00024 pak v rozhodném období patřilo i personální obsazení zdravotnického zařízení, přepočtené v kapitole 6, bodě 7, 1.1.5 na 30 lůžek. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že pokud žalobkyně ve svých zdravotnických zařízeních v rozhodném období stanovené minimální personální vybavení nesplňovala u všech jí vykázaných ošetřovacích dnů, nemohlo jí vzniknout právo na úhradu zdravotní péče ve výši jí vypočtené a žalovaná postupovala správně, když jí započetla jen takový počet ošetřovacích dnů OD 00024, u kterého kriteria personálního vybavení splňovala, a zbytek vykázaných ošetřovacích dnů považovala za ošetřovací dny OD 00005, u nichž jsou požadavky na personální vybavení na počet lůžek mírnější a za něž se poskytuje paušální úhrada nižší.
Odvolací soud dále usoudil, že žalovaná postupovala správně též při výpočtu výše úhrad za předmětné období. Dovodil, že pro období roku 2005 bylo třeba použít vyhlášku č. 50/2005, a to pro 2. pololetí podle § 17 odst. 7 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 1. dubna 2006. Pro období 1. pololetí roku 2006 bylo třeba použít vyhlášku č. 550/2005 Sb., a to pro 1. čtvrtletí, vzhledem k zákazu pravé zpětné účinnosti právních norem, v jejím znění před novelou provedenou s účinností od 1. dubna 2006 vyhláškou č. 101/2006 Sb., a pro 2. čtvrtletí ve znění této novely.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3475/2010, rozsudek odvolacího soudu v napadené měnící části výroku ve věci samé, jíž byla zamítnuta žaloba co do částek Kč 1 269 674 s úrokem z prodlení od 1. prosince 2005 do zaplacení, Kč 1 195 715 s úrokem z prodlení od 1. května 2006 do zaplacení a Kč 1 199 546,07 s úrokem z prodlení od 1. prosince 2006 do zaplacení, jakož i ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud s odkazem na závěry přijaté ve svém rozsudku ze dne 31. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 1695/2010, uveřejněném pod číslem 120/2012 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen R 120/2012 ), shledal nesprávným právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož ministerstvo při stanovení minimálního personálního vybavení zdravotnických zařízení při vykazování jednotlivých typů tzv. dalších ošetřovacích dnů ve vyhlášce č. 134/1998 Sb. nevybočilo ze zákonného zmocnění obsaženého v § 17 odst. 4 zákona č. 48/1997 Sb. V R 120/2012 totiž Nejvyšší soud dovodil a podrobně zdůvodnil, že vyhláškou č. 134/1998 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2011, ministerstvo stanovilo požadavky na personální vybavení zdravotnických zařízení, aniž k tomu bylo zákonem zmocněno. Neúplným a tudíž též nesprávným shledal Nejvyšší soud též posouzení otázky, zda výše úhrady za zdravotní péči poskytnutou v 1. čtvrtletí 2006 podléhá režimu vyhlášky č. 550/2005 Sb. ve znění novely provedené vyhláškou č. 101/2006 Sb. Vyslovil názor, že zodpovězení této otázky se odvíjí především od posouzení, zda a kdy podle smlouvy, popřípadě podle právních předpisů - vznikl žalobkyni nárok na úhradu za zdravotní péči poskytnutou v 1. čtvrtletí 2006 a zda tu tedy k 1. dubnu 2006, kdy nabyla uvedená novela účinnosti, již nějaké takové nároky existovaly. Zdůraznil přitom, že okamžik splatnosti pohledávky nelze zaměňovat s okamžikem jejího vzniku.
Městský soud v Praze na to rozsudkem ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 28 Co 20,21/2010-160, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích přisuzujících žalobkyni částku 1 269 674 Kč s úrokem z prodlení od 1. prosince 2005 do zaplacení, částku 1 195 715 Kč s úrokem z prodlení od 1. května 2006 do zaplacení a částku 1 199 546,07 Kč s úrokem z prodlení od 1. prosince 2006 do zaplacení potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud ocitoval závěry rozsudku R 120/2012. V otázce výše úhrady za zdravotní péči poskytnutou v 1. čtvrtletí 2006 poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010, uveřejněný pod číslem 133/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož reprodukoval názor, podle něhož případná povaha plateb žalované jako pouhých záloh nasvědčuje spíše tomu, že k porušení zákazu pravé retroaktivity vyhláškou č. 101/2006 Sb., která novelizovala vyhlášku č. 550/2005 Sb., nedošlo. Zdůraznil, že novela nabyla účinnosti dne 1. dubna 2006 a je nutno řešit otázku, zda k tomuto dni existovaly nároky na úhradu zdravotní péče za 1. čtvrtletí 2006. Konstatoval, že podle čl. IV bodu 4 smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče pro uplatnění nároků na úhradu za poskytnutí zdravotní péče zdravotnické zařízení předává pojišťovně jednou měsíčně vyúčtování poskytnuté péče fakturou s přílohami, které má pojišťovna právo odmítnout a vrátit k doplnění či opravě. Podle bodu 6 smlouvy se zdravotnické zařízení zavazuje předkládat pojišťovně vyúčtování zpravidla do tří měsíců po provedení zdravotních výkonů, ta pak podle bodu 7 bez zbytečného odkladu vyzve zdravotnické zařízení k opravě nesprávně vyúčtované péče nebo k doložení poskytnuté zdravotní péče. Odvolací soud vzal smlouvou za prokázáno , že nárok na úhradu provedených úkonů za 1. čtvrtletí 2006 vznikl žalobkyni za účinnosti vyhlášky č. 101/2006 Sb., a označil za nesprávnou argumentaci žalované, že nárok vzniká ihned po poskytnutí zdravotní péče.
Závěrem odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně tedy postupoval správně i ohledně přiznání nároku žalobkyně za 1. pololetí 2006, a zdůraznil, že z uvedených důvodů rozsudek tohoto soudu potvrzuje, neboť je vázán právním názorem dovolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, výslovně v obou jeho výrocích, podle obsahu však toliko ve výroku o věci samé. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, totiž otázky, jakým způsobem určit výši úhrady za ošetřovací den vykazovaný pod kódem OD 00024 při nemožnosti aplikace příslušných ustanovení vyhlášky č. 134/1998 Sb., ve znění účinném od 1. dubna 2002, týkajících se požadavků na minimální personální zajištění zdravotnického zařízení.
Dovolatelka především namítá, že jí byla uložena povinnost uhradit žalobkyni veškeré ošetřovací dny vykázané jako OD 00024, bez ohledu na skutečně poskytnutý rozsah zdravotní péče v důsledku dostatečného či nedostatečného personálního vybavení, a výše úhrady byla určena způsobem, který nemá oporu v hmotném právu. Konstatuje, že žalobkyně na základě smlouvy poskytuje jejím pojištěncům zdravotní péči, kterou vykazuje jako hospitalizaci pacienta na lůžkovém oddělení jako ošetřovací den 00024 dle kapitoly 5 textové části vyhlášky č. 134/1998 Sb., a takto vykázanou zdravotní péči pak dovolatelka hradí paušální sazbou za ošetřovací den. Dovolatelka má za to, že se závěry obsaženými v R 120/2012 vyvstala otázka, jakým způsobem určit výši úhrady náležející zdravotnickému zařízení za ošetřovací den. Tvrdí, že příloha vyhlášky č. 134/1998 Sb. obsahuje matematický vzorec, prostřednictvím něhož bylo možno spočítat výši celkové paušální sazby za ošetřovací den, a že tato paušální sazba je tvořena jednotlivými složkami, z nichž je možné uhradit u vykázaných ošetřovacích dnů pouze složku paušální sazby za ošetřovací den podle kapitoly 5 bodu 5.1 textové části přílohy. Argumentuje ve prospěch názoru, že ostatní složky s ohledem na nemožnost aplikace ustanovení o minimálním personálním vybavení podle přílohy vypočítat nelze, zejména bodové hodnocení kategorie pacienta v ústavní péči podle kapitoly 6 textové části vyhlášky. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že tyto otázky nijak neřešil a neodůvodnil, proč má být úhrada zaplacena právě v žalobkyní požadované výši.
Dovolatelka zpochybňuje též závěr, že nárok na úhradu zdravotních úkonů poskytnutých v 1. čtvrtletí 2006 vznikl žalobkyni po účinnosti vyhlášky č. 101/2006 Sb. Prosazuje názor, že nárok na úhradu zdravotní péče vzniká již v okamžiku jejího poskytnutí, což má vyplývat jak ze smlouvy uzavřené s žalobkyní, tak ze synallagmatické povahy právního vztahu. Namítá, že z napadeného rozhodnutí není patrno, z čeho odvolací soud svůj závěr dovodil, neboť z jím citovaného ujednání smlouvy nevyplývá.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť způsobem určení výše úhrady za ošetřovací den vykazovaný pod kódem OD 00024 při zohlednění závěrů přijatých v R 120/2012 se dosud ve své rozhodovací praxi nezabýval.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Třebaže dovolatelka při jednání odvolacího soudu konaném dne 21. listopadu 2012 otázku způsobu výpočtu úhrady za ošetřovací den vykazovaný pod kódem OD 00024 v předmětné době (v obou pololetích roku 2005 a v 1. pololetí roku 2006) výslovně otevřela, odvolací soud se jí v napadeném rozsudku vůbec nezabýval. V tomto ohledu postrádá jeho rozhodnutí jakékoliv právní posouzení. Odkaz na závazný právní názor vyslovený v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto ohledu nic neřeší; v něm Nejvyšší soud s odkazem na závěry R 120/2012 dovodil v rámci daných mezí dovolacího přezkumu - pouze tolik, že vyhláškou č. 134/1998 Sb. ministerstvo stanovilo požadavky na personální vybavení zdravotnických zařízení, aniž k tomu bylo zákonem zmocněno. Je-li nesprávným právním posouzením posouzení neúplné, jak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, pak tím spíše je jím právním posouzení absentující. Není-li v rozhodnutí odvolacího soudu právní posouzení, pak tu není v tomto směru nic, co by mohlo být podrobeno dovolacímu přezkumu. Nejvyšší soud, jenž je soudem výlučně přezkumným a proti jehož rozhodnutí není opravný prostředek, pak nemůže být prvním soudem v soustavě obecných soudů, který se bude určitou právní otázkou zabývat.
Bylo-li by možno náznak právního posouzení této právní otázky spatřovat v závěru, že soud prvního stupně postupoval správně i (sic!) ohledně přiznání nároku žalobkyně za 1. pololetí 2006, tedy že tento soud v první řadě posoudil správně otázku výše úhrady, pak ani v takovém případě by právní posouzení neobstálo. Ani soud prvního stupně se totiž řešením této otázky nezabýval a bez bližšího zdůvodnění vyšel z částek, které oproti vyúčtování žalobkyně odmítla dovolatelka uhradit s odkazem na nedodržení požadavku minimálního personálního obsazení.
Otázkou, zda lze při určení výše úhrady za zdravotní péči poskytnutou v 1. čtvrtletí roku 2006 aplikovat vyhlášku č. 550/2005 Sb. ve znění novely provedené vyhláškou č. 101/2006 Sb., se odvolací soud sice zabýval, leč nedůsledně, a úvahy, na nichž založil v tomto ohledu své právní posouzení, samy o sobě neobstojí. Je totiž třeba přisvědčit dovolatelce, že ze samotné dikce těch ujednání smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, z nichž odvolací soud vychází, takové závěry, k jakým odvolací soud dospěl, nevyplývají. Jestliže článek IV bod 4 smlouvy stanoví, že pro uplatnění nároků na úhradu poskytnuté zdravotní péče zdravotnické zařízení předává pojišťovně jednou měsíčně vyúčtování poskytnuté péče fakturou s přílohami, které má pojišťovna právo odmítnout a vrátit k doplnění či opravě, pak samotné jazykové vyjádření umožňuje spíše výklad, že zdravotnické zařízení nárok na úhradu poskytnuté zdravotní péče uplatňuje vůči zdravotní pojišťovně prostřednictví vyúčtování poskytnuté péče, prováděného jednou měsíčně fakturou opatřenou přílohami. V době, kdy zdravotnické zařízení předkládá vyúčtování, již tedy musí nárok existovat; jinak by přeci nemohl být uplatněn. Ujednání o navazujícím právu pojišťovny pak lze chápat jako sjednaný mechanismus k odstranění pochybností o tom, v jaké skutečné výši uplatněný nárok vznikl, popřípadě zda vůbec vznikl. Nic jiného v tomto ohledu nevyplývá ani z ujednání v bodu 6 smlouvy. Závěr o tom, kdy nárok uplatněný fakturou vznikl, ze samotného jazykového vyjádření těchto ujednání nevyplývá.
Protože právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé, je neúplné a tudíž nesprávné a protože podmínky pro změnu tohoto rozhodnutí v takovéto procesní situaci dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud tedy v souladu s ustanovením § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. prosince 2015

JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu