32 Cdo 4406/2011
Datum rozhodnutí: 25.04.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1,3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 242 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 213 o. s. ř.





32 Cdo 4406/2011 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce JUDr. R. V. U., proti žalované MADETA a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská 246/83, PSČ 370 50, identifikační číslo osoby 63275635, zastoupené JUDr. Václavem Junkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Tovární 236/14, PSČ 370 01, o zaplacení částky 509.343,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 186/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2010, č. j. 3 Cmo 161/2010-393, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2010, č. j. 3 Cmo 161/2010-393, v části výroku o věci samé, jíž byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2010, č. j. 13 Cm 186/2004-359 (ve znění opravy provedené rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2010, č. j. 3 Cmo 161/2010-393), v té části výroku pod bodem I, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 100.150,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 20. května 2001 do zaplacení, změněn tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.


O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení mimosmluvní odměny podle ustanovení § 7 zákona č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen advokátní tarif ), v celkové výši 509.343,75 Kč s úrokem z prodlení od 20. května 2001 do zaplacení, a to jednak za právní zastoupení předchůdkyně žalované Jihočeské mlékárny a. s. ve věci žaloby Státního zemědělského intervenčního fondu proti žalované, o zaplacení částky 76,529.919,40 Kč, za 5 úkonů právní služby, vyúčtované fakturou v částce 246.468,75 Kč, jednak za právní zastoupení ve věci žaloby právní předchůdkyně žalované proti Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu, o zaplacení částky 89,089.138,- Kč, za 5 úkonů právní služby, vyúčtované fakturou v částce 262.875,- Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. února 2010, č. j. 13 Cm 186/2004-359, uložil žalované zaplatit žalobci částku 240.250,- Kč, sestávající z částky 140.100,- Kč vyúčtované fakturou a z částky 100.150,- Kč vyúčtované fakturou, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 19. května 2001 do zaplacení (výrok pod bodem I), ve zbytku ohledně částky 369.243,75,- Kč (určené chybným výpočtem viz dále), mající původ částečně ve faktuře (v částce 106.368,75 Kč) a částečně ve faktuře (v částce 162.725,- Kč), s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že zástupci žalované jednali s žalobcem o poskytnutí právní pomoci a tzv. lobistické pomoci a že předseda představenstva a generální ředitel žalované Ing. M. T. v Praze dne 20. prosince 2000 udělil žalobci plnou moc ke všem procesněprávním i hmotněprávním úkonům potřebným k vyřizování věci a zastupování před soudy všech stupňů a současně potvrdil, že je mu známo, že podle smlouvy o poskytnutí pomoci náleží advokátovi odměna za toto zastoupení spolu s hotovými výlohami a náhradou za ztrátu času. Žalobce podle tohoto zmocnění podal dne 10. ledna 2001 vyjádření k žalobě Státního zemědělského intervenčního fondu proti žalované o zaplacení částky 75,484.722,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 188/2000, za což mu náleží odměna za dva úkony právní služby, a nadto se zúčastnil ještě jednoho dalšího jednání s generálním ředitelem žalované ohledně přípravy podaného vyjádření. Soud prvního stupně tedy vzal za prokázáno, že z právní pomoci vyúčtované fakturou žalobce poskytl žalované tři úkony právní služby podle ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky. Dovodil, že odměna advokáta podle ustanovení § 7 této vyhlášky za jeden úkon právní služby v této věci činí 46.625,- Kč a společně se třemi režijními paušály po 75,- Kč tedy žalobci náleží celkem 146.100,- Kč.
Ohledně úkonů vyúčtovaných fakturou, poskytnutých ve věci žaloby právního předchůdce žalované proti Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu o 89,089.138,- Kč, vzal soud prvního stupně za prokázané provedení dvou úkonů právní služby, a to převzetí a přípravy zastoupení a sepisu žaloby dne 12. března 2001. Nepřisvědčil obraně žalované, že k podání této žaloby žalobce nezmocnila a tento úkon na něm ani nepožadovala. Zdůraznil, že bylo prokázáno, že generální ředitel žalované Ing. T. se ve sdělovacích prostředcích opakovaně vyjadřoval, že žalovaná se připravuje podat žalobu vůči státu, a že z výslechu svědka Ing. T. a z výslechu žalobce bylo zjištěno, že Ing. T. a ostatní zástupci žalované s žalobcem jednali jak o právní pomoci, tak i o tzv. lobistické pomoci, vzhledem k jeho stykům s ústředními státními orgány. Soud prvního stupně dovodil, že odměna žalobce za jeden úkon právní služby činí 50.022,- Kč, protože však žalobce požadoval odměnu pouze ve výši 50.000,- Kč za jeden úkon, přiznal mu odměnu za dva úkony právní služby v této výši a k tomu dva režijní paušály po 75,- Kč, tj. celkem 100.150,- Kč. Ohledně požadovaných úroků z prodlení soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná je v prodlení od splatnosti faktur, tj. od 19. května 2001, a od tohoto dne přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 8 % z dlužné částky. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2010, č. j. 3 Cmo 161/2010-393, v prvním odstavci výroku opravil rozsudek soudu prvního stupně v označení žalované v záhlaví rozsudku uvedením jejího správného identifikačního čísla, ve výroku pod bodem I změnou data, od něhož se žalobci přiznává úrok z prodlení, z 19. května 2001 na 20. května 2001, a ve výroku pod bodem II ve výši částky, ohledně níž byla žaloba zamítnuta, na 269.093,75 Kč. Výrokem ve druhém odstavci rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I co do částky 100.150,- Kč s úrokem z prodlení změnil tak, že ohledně této částky žalobu zamítl, a ve zbytku, tj. ve zbývající části výroku pod bodem I přisuzující žalobci částku 140.100,- Kč s úrokem z prodlení a v zamítavém výroku pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem ve třetím odstavci pak rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud výslovně uvedl, že vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně; zdůraznil přitom, že skutkový stav byl zjištěn v dostatečném rozsahu, není proto důvod dokazování doplnit či opakovat. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci vznikl nárok na odměnu za tři úkony právní služby učiněné ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 188/2000 (faktura ) a na tři režijní paušály, to vše v celkové výši 140.100,- Kč. Se závěry, na základě nichž soud prvního stupně vyhověl zčásti žalobě na zaplacení odměny za právní pomoc vyúčtovanou fakturou, se však odvolací soud neztotožnil. Vyjádřil názor, že žalobce neprokázal uzavření jakékoliv smlouvy o právní pomoci v této věci nebo udělení plné moci opravňující žalobce k zastupování žalované. Argumentoval, že pouhou informaci o úvahách žalované o podání žaloby proti státu, prezentovanou ve veřejných sdělovacích prostředcích, nelze mít za důvod, pro který by bylo lze posoudit žalobu v této části jako důvodnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen o. s. ř. ), a jehož důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [jde o dovolací důvody stanovené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.].
Nesprávné právní posouzení dovolatel shledává v tom, že odvolací soud zamítl zcela tu část žaloby , která se týkala odměny vyúčtované fakturou. Závěr, podle něhož neprokázal uzavření smlouvy o právní pomoci nebo udělení plné moci, jež by ho opravňovala k zastupování, podle jeho přesvědčení ignoruje obsah spisu a pomíjí provedené důkazy. Dovolatel zdůraznil, že podle ustanovení § 22 zákona o advokacii a § 1 advokátního tarifu se advokacie vykonává zásadně za odměnu a podle ustanovení § 1 odst. 2 tohoto zákona se poskytováním právních služeb rozumí nejen zastupování před soudy, ale i poskytování právních porad, sepisování listin, zpracování právních rozborů a další formy. Považuje proto za chybný závěr, že k prokázání důvodnosti nároku podle faktury za zastupování při sepisu žaloby, kterou žalovaná posléze nepodala, je zapotřebí předložit plnou moc. Má za to, že samo předložení žaloby je nejdokonalejším důkazem o skutečnosti, že před tím jej musela žalovaná o takovou právní pomoc požádat a obsah s ním projednávat. Argumentuje, že nedostatek písemné dohody o právní pomoci má jediný důsledek, totiž že advokát nemůže požadovat jinou než mimosmluvní odměnu. V tom, že odvolací soud neaplikoval citovaná ustanovení zákona o advokacii a advokátního tarifu a nečiní rozdíl mezi procesní plnou mocí a poskytnutím jiné právní pomoci podle § 1 odst. 2 zákona o advokacii, dovolatel spatřuje nesprávnou aplikaci právního předpisu na souzenou věc. Vytýká též odvolacímu soudu, že pochybil, jestliže se bez odůvodnění odchýlil od závěru vyjádřeného v usnesení ze dne 26. března 2008, č. j. 3 Cmo 365/2007-281, podle něhož nepokračování v právním zastoupení provedením úkonů právního zastoupení před soudem (žaloba z 12. března 2001) není samo o sobě důvodem k zamítnutí této části nároku .
Dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř. měl odvolací soud naplnit tím, že ohledně faktury pominul veškeré důkazy obsažené ve spise svědčící dlouhodobé přípravě a projednávání žaloby datované dnem 12. března 2001 i souvislosti z nich vyplývající, zejména žalobcem zpracované dokumenty označené jako Prvotní úvaha o možnostech dalšího postupu ve věci JČM a Situační (právní) rozbor ve věci JČM v. SZIF . Z nich je podle přesvědčení dovolatele zřejmé, že žalovaná mu předem poskytla základní dokumentaci (doklady o prověrce NKÚ, postupu SZIFu, Ministerstva zemědělství) a dovolatel ji již tehdy upozornil na možnost podat žalobu o náhradu škody. Poslední věta druhého z uvedených dokumentů a záznam v jeho diáři má prokazovat konání a bližší okolnosti schůzky dne 19. října 2000. Z faxu ekonomického odboru JČM z 28. února 2001 odeslaného do jeho kanceláře dovolatel dovozuje, že pro něho žalovaná vypracovala přehled dlužných částek, podle něhož zkoncipoval žalobu. Potvrzení z 27. dubna 2001 založené na č. l. 148 spisu podle názoru dovolatele osvědčuje, že mu žalovaná prostřednictvím ekonomického ředitele Ing. Stehlíka přivezla do Prahy krabici originálních dokladů týkajících se jednotlivých dodavatelů mléka. Dovolatel též zdůraznil, že již ve vyjádření podaném ve věci sp. zn. 12 C 188/2000 upozornil, že žalované vznikla škoda v řádu sto milionů Kč , jež bude uplatněna vzájemným návrhem nebo samostatnou žalobou.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu, jež vedly k zamítnutí části nároku, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. při splnění podmínky stanovené v § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
V prvé řadě bylo třeba zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). Rozsudek odvolacího soudu v té části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I přisuzující dovolateli částku 140.100,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, nepřivodil v poměrech žalobce žádnou újmu, tím méně pak újmu, jež by mohla být odstraněna rozhodnutím dovolacího soudu. Napadl-li tedy dovolatel, jenž se výslovně domáhá zrušení celého rozsudku odvolacího soudu, toto rozhodnutí i v uvedené pro něho příznivé části, je jeho dovolání v této části subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu dovolání subjektivně přípustné je, Nejvyšší soud proto posuzoval, zda je přípustné též objektivně. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu v té části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem II, dovolání oproti očekávání dovolatele podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné není, a splněny nejsou ani předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť předchozí kasační rozhodnutí odvolacího soudu, usnesení ze dne 26. března 2008, č. j. 3 Cmo 365/2007-281, závazný právní názor ve smyslu posledně citovaného ustanovení neobsahuje. Dovolání proti tomuto výroku tak může být přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeném nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Ačkoliv dovolatel výslovně zdůraznil, že za nesprávný pokládá celý zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, potvrzený odvolacím soudem, a napadl tedy i tu část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 106.368,75 Kč s úrokem z prodlení vyúčtované fakturou, stran této části rozsudku odvolacího soudu dovolání nejen že nevymezuje otázku zásadního významu po právní stránce, která by měla opodstatnit závěr o přípustnosti dovolání, ale neobsahuje vůbec žádnou argumentaci, jež by tento výrok zpochybňovala. Veškerá dovolací argumentace se vztahuje výlučně k odměně vyúčtované fakturou.
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.). Lhůta určená v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. je lhůtou, jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud, který by k případnému pozdějšímu doplnění dovolání již nemohl přihlížet, tedy musí dovolání nezpůsobilé zahájit dovolací řízení odmítnout, a to za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2007, sp. zn. 29 Cdo 4204/2007). Nejvyšší soud proto odmítl dovolání též v této části.
Tu část výroku, jíž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně stran částky 162.725,- Kč s úrokem z prodlení, vyúčtované fakturou, dovolatel zpochybnil. Otázku zásadního významu po stránce právní, pro niž by dovolací soud mohl shledat rozhodnutí odvolacího soudu v této části přípustným, však dovolatel nevymezil a takovou otázku nelze nalézt ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem stanoveným v § 241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., část věty za středníkem). To se týká nejen těch dovolacích námitek, jimiž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že při závěrech o skutkovém stavu věci pominul určité listinné důkazy, nýbrž i té části dovolání, jíž dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že neunesl důkazní břemeno ohledně uzavření smlouvy o právní pomoci nebo udělení plné moci k zastupování žalované. Dovolatel tu nepolemizuje s právním posouzením odvolacího soudu, neboť nepodrobuje kritice správnost volby a výkladu norem hmotného práva či jejich aplikace na zjištěný skutkový stav věci (nezpochybňuje správnost právního závěru o tom, koho stran uvedených skutečností tíží důkazní břemeno); proti právnímu závěru odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene brojí toliko prostřednictvím zpochybnění správnosti skutkového závěru odvolacího soudu o tom, že se mu příslušná jeho skutková tvrzení nepodařilo prokázat. I těmito námitkami tak dovolatel oproti svému očekávání uplatňuje dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř.
Otázka zásadního právního významu není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Argumentuje-li dovolatel, že odvolací soud měl aplikovat ustanovení § 22 zákona o advokacii a § 1 advokátního tarifu, z nichž vyplývá, že advokát vykonává svou činnost zásadně za odměnu a bezplatný výkon advokacie je možný pouze postupem podle §§ 30 a 138 odst. 3 o. s. ř., pak pomíjí, že odvolací soud své rozhodnutí v otázce žaloby proti Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu založil na úvaze, že zjištěný skutkový stav věci neumožňuje uzavřít, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o poskytování právních služeb. Za takového stavu tu k aplikaci dovolatelem citovaných předpisů nebyl důvod.
Z téhož důvodu otázku zásadního právního významu neotevírá ani argumentace dovolatele vztahující se k ustanovení § 1 odst. 2 zákona o advokacii; odvolací soud dospěl k závěru, že stran nároku na náhradu škody proti Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu nebylo prokázáno uzavření smlouvy o jakékoliv právní pomoci, aniž by řešil otázku, zda dovolatelem účtované úkony, případně některé z nich, mohly či nemohly být posouzeny jako úkony právní služby (konkrétně jako úkony jiné než spočívající v zastupování v řízení před soudy) ve smyslu citovaného ustanovení. Z téhož důvodu se s právním posouzením, na němž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, míjí též argumentace důsledky, jež se pojí s uzavřením smlouvy o poskytování právních služeb v jiné než písemné formě.
Dovolatelem zpochybňovaný závěr, že k prokázání důvodnosti nároku podle faktury je zapotřebí předložit plnou moc , odvolací soud neučinil; plnou moc jako průkaz o zástupčím oprávnění zmínil toliko jako jiný možný způsob prokázání existence smlouvy o poskytování právních služeb.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu v této části zásadně významným po právní stránce, dovolání i v této části podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu v té části výroku, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku tak, že co do částky 100.150,- Kč s úrokem z prodlení se žaloba zamítá, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal. Jinou vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však řízení před odvolacím soudem zatíženo je.
Odvolací soud oproti tomu, co deklaroval, nevyšel v této části ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, nýbrž dospěl ke skutkovým závěrům právě opačným, jestliže na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobci (dovolateli) se nepodařilo prokázat skutečnosti opodstatňující závěr, že mezi účastníky byla ve věci nároku na náhradu škody proti Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu uzavřena smlouva o poskytování právních služeb. Odvolací soud tak učinil, aniž dokazování zopakoval či doplnil.
Odvolací soud může založit své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu věci, než k němuž dospěl soud prvního stupně (srov. § 213 odst. 1 o. s. ř.). Z ustanovení § 213 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 o. s. ř., v nichž se v poměrech odvolacího řízení promítají zásady přímosti a ústnosti při dokazování, jimiž je ovládán civilní proces, však vyplývá, že odvolací soud nemůže dospět ke svým vlastním (ať již odlišným či dalším) skutkovým závěrům, aniž by dokazování zopakoval, popřípadě doplnil. Zatímco v otázce důkazů listinných se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přiklání k názoru, že obecně postavený požadavek na opakování důkazu listinami je věcně neopodstatněný a tudíž formalistický, stran výslechu svědků a účastníků řízení důsledně zdůrazňuje, že důkaz výslechem osob je třeba zopakovat vždy [srov. k tomu blíže např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen Soubor ), pod číslem C 61, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, uveřejněný v Souboru pod číslem C 4561, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7083, z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces pak např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, uveřejněný pod číslem 144/2007 tamtéž]. Závěr o tom, že nebyla prokázána tvrzení žalobce (dovolatele) o skutečnostech týkajících se uzavření smlouvy o poskytování právních služeb stran nároku na náhradu škody proti Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu, tak nemohl odvolací soud učinit (procesně korektním způsobem), aniž by zopakoval důkaz výslechem dovolatele a výslechem Ing. T., z nichž soud prvního stupně, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, též vycházel. Při této příležitosti je ovšem třeba připomenout, že byl-li Ing. T. v rozhodné době předsedou představenstva právní předchůdkyně žalované, je procesním pochybením soudu prvního stupně, byl-li vyslýchán jako svědek a nikoliv jako účastník řízení (srov. rozhodnutí uveřejněná pod čísly Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Porušení stanoveného postupu při zjišťování skutkového stavu věci (zejména při dokazování) může mít za následek nesprávná skutková zjištění a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí odvolacího soudu v té části, v níž je proti němu dovolání přípustné, tj. v měnícím výroku, nemůže proto obstát.
Jestliže odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na nichž založil tento svůj výrok, procesně nekorektním způsobem, pak nemá smysl (bylo by předčasné) zkoumat, zda tyto skutkové závěry mají či nikoliv podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a je tudíž naplněn též uplatněný dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v měnícím výroku správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. v této části zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. dubna 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu