32 Cdo 4364/2010
Datum rozhodnutí: 28.11.2012
Dotčené předpisy: § 382a předpisu č. 109/1964Sb., § 384 předpisu č. 109/1964Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Cdo 4364/2010 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CORSAIR (Luxembourg) N°11 S.A. , se sídlem Boulevard Konrad Adenauer, L-1115 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, reg. č. B 90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti žalovanému Ing. P. K. , zastoupenému JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze-Karlíně, Prvního pluku 206/7, o zaplacení částky 2,815.350,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 442/1998, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 2010, č. j. 1 Cmo 62/2009-386, takto:

I. Dovolání proti výroku pod body II. a IV. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 2010, č. j. 1 Cmo 62/2009-386, se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 2010,
č. j. 1 Cmo 62/2009-386, se ve výroku pod body I., III. a V. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 21. května 1998 se právní předchůdkyně žalobkyně Česká spořitelna, a. s. (dále jen spořitelna ) domáhala po žalovaném zaplacení částky 2,815.350,- Kč s 29,1% úrokem od 23. dubna 1998 do 19. května 1998, tj. částky 60.603,29 Kč, a s 29,1% úrokem od 20. května 1998 do zaplacení jako dluhu z úvěru poskytnutého žalovanému podle smlouvy o úvěru č. 78-000.318-8 uzavřené 15. května 1991, ve znění dodatků (dále jen smlouva o úvěru nebo smlouva ).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. března 2009,
č. j. 4 Cm 442/1998-320, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 182.758,- Kč s 29,1% úrokem od 23. dubna 1998 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky 2,632.592,-Kč s 29,1% úrokem od 23. dubna 1998 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit částku 182.758,- Kč s úrokem ve výši a za dobu specifikovanou ve výroku (výrok pod bodem I.), ve zbývající části výrok I. co do vyššího úroku změnil tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem II.), ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 2,632.592,- Kč s úrokem ve výši a za dobu uvedenou ve výroku (výrok pod bodem III.), ve zbývající části výroku II., kterou byla žaloba o zaplacení vyššího úroku zamítnuta, jej potvrdil (výrok pod bodem IV.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem V.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, podle nichž spořitelna a žalovaný uzavřeli 15. května 1991 smlouvu o úvěru podle ustanovení § 382a hospodářského zákoníku (dále též jen hosp. zák. ), ve znění dodatků, na základě které spořitelna poskytla žalovanému úvěr na investice ve výši 5,000.000,- Kč s úrokem 5,5 % nad základní sazbu s tím, že v případě nesplácení úvěru se úroková sazba zvyšuje na 13,5 % nad základní sazbu. Podle bodu 7. smlouvy si spořitelna mohla připisovat úroky k jistině, a to i ve zvýšené sazbě, při nesplácení úvěru jen tehdy, byl-li úvěr veden na běžném účtu žalovaného.
Odvolací soud nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že ujednání v bodě 2. smlouvy, podle něhož se dlužník zavazuje splatit spořitelně úvěr ve výši 5,5 % nad základní sazbu ročně, je neurčité, neboť jde o zcela zjevnou záměnu slova úvěr za úrok , jak vyplývá i z celého obsahu smlouvy, a je nepochybné, že úmyslem účastníků smlouvy bylo dohodnout úrok.
S ohledem na ustanovení § 384 hosp. zák. považoval za zásadní pro rozhodnutí ve věci posouzení otázky, zda úvěr byl veden na běžném účtu žalovaného, a v této otázce dospěl odvolací soud k opačnému závěru, než soud prvního stupně. Zdůraznil, že spořitelna dopisem ze dne 18. února 2009 sdělila, že kromě úvěrového účtu měl žalovaný zřízen i běžný účet původně č. . později přečíslovaný na č. , jehož prostřednictvím vedl běžný platební styk a na kterém byl veden ve smyslu smlouvy i poskytnutý úvěr. Vzhledem k postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru na žalobkyni a nulový zůstatek na běžném účtu žalovaného byla smlouva o vedení a zřízení běžného účtu vypovězena a v souladu se skartačním řádem později skartována. Existenci běžného účtu měl odvolací soud za prokázanou i z řady příkazů žalovaného k úhradě nesporně se vztahujících k úvěru. Vymínila-li si spořitelna ve smlouvě o úvěru zřízení běžného účtu, na kterém by byl veden úvěrový účet , není pochybností o tom, že pokud takový běžný účet existoval, tak právě na něm byl úvěr veden. Spořitelna byla oprávněna připisovat na běžný účet úroky, odměny, náhrady, popř. paušály náhrad k jistině, přičemž tento postup byl v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 101/2002 (jde o rozsudek ze dne 24. března 2004, uveřejněný pod č. 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z výpisu z úvěrového účtu pak vyplývá, že k 22. dubnu 1998 dlužil žalovaný částku, jejíž zaplacení je předmětem sporu.
K namítanému promlčení pohledávky žalobkyně, byť i jen částečnému, by mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by žalovaný prokázal, že na běžném účtu byl ve smyslu ustanovení § 384 hosp. zák. dostatek prostředků k úhradě pohledávky z úvěru. Pokud žalovaný tvrdí, že běžný účet vůbec zřízen nebyl, nelze však u něj takové tvrzení předpokládat.
Vzhledem k závěrům vyplývajícím z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vydaných v této věci v průběhu předchozího řízení na základě návrhů žalovaného (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 29 Cdo 3032/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 233/08) nepovažoval za důvodnou námitku vady řízení spočívající v tom, že za spořitelnu jednaly společně dvě pověřené osoby.
Nedůvodnou shledal též námitku, že žalobkyně není aktivně legitimována, když smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 24. července 2003 mezi spořitelnou a žalobkyní (dále jen smlouva o postoupení pohledávky ) nebylo sjednáno také postoupení úroků jako samostatného nároku. Ze smlouvy o postoupení pohledávky vyplývá jednoznačně, že byla postoupena celá pohledávka tak, jak je předmětem tohoto řízení.
Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku vyjma části úroků přesahujících postupně se snižující základní sazbu spořitelny a zamítavý výrok změnil tak, že žalobě vyhověl, opět až na část úroků přesahujících základní sazbu spořitelny, v níž byl v této části zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrzen.
Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně proti všem výrokům - podal žalovaný dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel spatřuje v chybné interpretaci ustanovení § 384 hosp. zák., aplikoval-li stavení promlčecí lhůty předpokládané tímto ustanovením na projednávaný spor, přestože k tomu nebyly dány podmínky, jež dále podrobně rozvádí.
Dovolatel dále namítá, že řízení je postiženou vadou spočívající v tom, že za spořitelnu podaly žalobu společně dvě osoby, což je v rozporu s ustanovením § 21 odst. 5 o. s. ř. a se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v usnesení ze dne 29. března 2005, č. j. 29 Odo 982/2004-90, vydaném v průběhu tohoto řízení. Dle jeho názoru ze spisu vyplývá, že spořitelna tuto vadu žádným podáním či jiným úkonem ani následně nezhojila.
Dovolatel uvádí, že ačkoli v řízení opětovaně namítal, že hospodářský zákoník neupravoval příslušenství pohledávky a úroky z úvěru jsou samostatným nárokem, odvolací soud k této námitce při posouzení aktivní legitimace žalobkyně ohledně tohoto nároku nepřihlédl. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 151/2001 (jde o rozsudek ze dne 4. prosince 2002) a sp. zn. 25 Cdo 219/2006 (jde o rozsudek ze dne 19. prosince 2007) zdůrazňuje, že úroky z úvěru musí být jako samostatný nárok v případě postoupení pohledávky převedeny samostatně, resp. ve smlouvě o postoupení pohledávky specifikovány. I pokud by se dovolací soud s touto argumentací neztotožnil, je dovolatel přesvědčen, že žalobkyni neměly být přiznány úroky nad částku 4,034.894,- Kč, tedy úroky, na jejichž zaplacení měl nárok vzniknout až po 28. únoru 2003 (tedy po datu, k němuž byla vyčíslena aktuální výše postupované pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky). Tyto úroky totiž nebyly ve smlouvě o postoupení pohledávky vyčísleny, resp. nebyl popsán postup jejich výpočtu. Dovolatel dále namítá, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, když ji za spořitelnu podepsaly osoby, jež k tomuto úkonu nebyly pověřeny.
Nesprávnost rozsudku odvolacího soudu dovolatel spatřuje ve výkladu ujednání v bodě 2. smlouvy o úvěru týkající se úroků, jejich výše, splatnosti a způsobu úhrady, maje toto ujednání za nejasné, neurčité a nesrozumitelné, a proto neplatné. Tvrdí, že ze smlouvy o úvěru není možné dovodit, že úrok byl dohodnut, ve smlouvě není specifikována splatnost úroku a slovní spojení nad základní sazbu je zcela neurčité a nesrozumitelné, neboť není jasné, o jakou základní sazbu jde. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 61/99 (jde o rozsudek ze dne 16. prosince 1999), z něhož vyplývá, že určitost a srozumitelnost projevu vůle musí být objektivně poznatelná ze samotného textu smlouvy.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 681/2006 (jde o rozsudek ze dne 8. února 2007) dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil námitku promlčení úroku ve výši 13,5 % nad základní sazbu po 29. dubnu 1997, neposoudil-li promlčení podle ustanovení § 131b odst. 3 hosp. zák., jež určuje promlčecí lhůtu u majetkových sankcí na 6 měsíců. Odvolací soud podle názoru dovolatele pochybil, měl-li za to, že pokud byl běžný účet žalovanému zřízen, musel být běžným účtem ve smyslu smlouvy o úvěru. Podle jeho názoru musí být ve smyslu ustanovení § 384 hosp. zák. konkrétně určený běžný účet jasně specifikován ve smlouvě o úvěru. Avšak jediné ujednání, v němž je běžný účet zmíněn (bod 7. smlouvy), je nesrozumitelné a neurčité a nelze z něj ani výkladem dovodit, že by právě z tohoto běžného účtu měly být pohledávky hrazeny, tedy, že by měl být smluveným zdrojem prostředků. Závěr odvolacího soudu ohledně existence běžného účtu považuje proto za důkazně nepodložený, když dokazování nejvýše nasvědčuje tomu, že dovolatel měl u spořitelny veden běžný účet pro běžný platební styk, ze kterého uhradil některé splátky úvěru, jenž byl však zřízen později v souvislosti s jiným úvěrem.
V provedeném dokazování nemá rovněž oporu závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný uhradil částku 226.475,- Kč na přeplatek úvěru a touto splátkou hradil bezdůvodné obohacení, naopak je s ním v přímém rozporu. Odvolací soud námitky žalovaného k tomuto závěru zcela opomenul a nevypořádal se s nimi.
Dovolatel dále považuje rozsudek dovolacího soudu ve vztahu k posouzení postupu započítávání plateb na úhradu úvěru za nepřezkoumatelný, když z jeho odůvodnění není zřejmé, zda odvolací soud plně přistoupil na argumentaci žalobkyně v odvolání, či zda byl veden jinou právní úvahou. V každém případě však považuje postup započítávání plateb za nesprávný.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího za správné a navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
K podání dovolání proti výroku pod bodem II. a IV. rozsudku, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé co do části úroku, není žalovaný subjektivně oprávněn, neboť jím nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadl-li dovolatel dovoláním i tyto výroky rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 138).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o případ uvedený pod písmenem b) nejde], tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud shledává napadené rozhodnutí zásadně právně významným - a v tomto rozsahu má dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - v otázce posouzení námitky promlčení podle ustanovení § 384 hosp. zák.
Dovolání proti výroku pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení § 382a hosp. zák. banka poskytuje úvěr zpravidla na základě úvěrové smlouvy (odstavec 1). Úvěrovou smlouvou se banka zavazuje poskytnout organizaci úvěr na dohodnutý účel a v dohodnutém čase. Organizace se zavazuje použít poskytnutý úvěr na dohodnutý účel, zaplatit dohodnutý úrok a úvěr v dohodnutém čase splatit (odstavec 2). V úvěrové smlouvě se dohodnou podmínky úvěrování, zejména rozsah poskytnutého úvěru, způsob a časový plán jeho čerpání a splácení a zpravidla způsob a forma předkládání vzájemných informací a podkladů, zajištění úvěru, pravidla úrokování a postup při neplnění úvěrové smlouvy (odstavec 3). Úvěrová smlouva vznikne dohodou o celém jejím obsahu (odstavec 4).
Podle ustanovení § 383 hosp. zák. banka může uhrazovat své pohledávky ze splatných úvěrů i bez upomínání odepsáním z příslušných účtů úvěrované organizace; z účtů ručitele je může uhrazovat až po jeho předchozím uvědomění.
Z ustanovení § 384 hosp. zák. vyplývá, že u práv banky z poskytování úvěrů a u práv proti ručiteli neprobíhá promlčecí lhůta, pokud na účtě, z něhož mají být tyto pohledávky uhrazeny, není dostatek prostředků pro jejich úhradu.
Odvolací soud založil měnící vyhovující výrok ve věci samé především na závěru, že úvěr byl veden na běžném účtu žalovaného, a proto je namístě postupovat při posouzení promlčení podle ustanovení § 384 hosp. zák.
K tomuto závěru dospěl odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí na základě zjištění, že v bodě 7. smlouvy o úvěru se strany dohodly, že spořitelna je oprávněna vést úvěr na běžném účtu a připisovat odměny, náhrady, popř. paušály náhrad k jistině, a na základě sdělení spořitelny ze dne 18. února 2009, že žalovaný měl zřízen u spořitelny i běžný účet č. 2523657828/0800 (později přečíslovaný na č. 1844112349/0800), na němž měl shromažďovat peněžní prostředky na úhradu splátek úvěru a jeho příslušenství. Toto tvrzení spořitelny bylo podpořeno příkazy žalovaného k úhradě z běžného účtu z 22. dubna 1994, 3. května 1994, 8. listopadu 1995, 5. prosince 1995 a žádostí žalovaného o převedení přeplatku ve výši 92.000,- Kč z úvěrového účtu na běžný účet, aniž by odvolací soud ozřejmil, z jakého důvodu zcela pominul tu skutečnost, že žalobkyně předkládala k důkazu o výši dlužné částky výpisy z úvěrového účtu, nikoliv z běžného účtu, jimiž prokazovala, kolik činí zůstatek dlužné jistiny, úroků a kdy byly zaúčtovány jednotlivé platby na úhradu úvěru. Odvolací soud nevysvětlil, byl-li podle jeho závěru úvěr veden na běžném účtě žalovaného, z jakého důvodu nejsou čerpání a úhrady na tomto účtě zachyceny. Příkazy žalovaného k úhradám z běžného účtu nejsou důkazem o tom, že úvěr byl na tomto účtu veden. Se zjištěním, že úvěr byl veden na běžném účtu, je v rozporu další zjištění odvolacího soudu, podle něhož z výpisu z úvěrového účtu vyplývá, že ke dni 22. dubna 1998 dlužil žalovaný částku 2,815.350,- Kč. Vedle toho spořitelna si v bodě 7. smlouvy o úvěru nevymínila zřízení běžného účtu, na kterém by byl veden úvěr, jako uvedl odvolací soud, ale byla oprávněna vést úvěr na běžném účtě. Tohoto oprávnění mohla, ale nemusela využít. V situaci, kdy by svého oprávnění nevyužila a nevedla úvěr na běžném účtě, pak nemohla ani připisovat úroky, odměny a náhrady k jistině a tyto dále úročit.
Výhrada dovolatele, že žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována (co do úroků), neboť úroky, jež jsou podle hospodářského zákoníku samostatným nárokem, nebyly smlouvou o postoupení pohledávky jako samostatný nárok postoupeny, je neopodstatněná. Byla-li v článku I smlouvy o postoupení pohledávky, upravujícím předmět smlouvy, v bodu 1. pohledávka specifikována jako pohledávka ze smlouvy o úvěru č. 78-000.318-8 ze dne 15. května 1991, ve znění dodatku, za dlužníkem, jímž je dovolatel, a je-li v bodě 3. téhož článku uvedeno, že postupitel postupuje pohledávku vzniklou na základě této smlouvy o úvěru, včetně příslušenství a práv s touto pohledávkou spojených, je nepochybné, že bylo postoupeno i právo na úroky. Přitom posouzení (ne)platnosti smlouvy o postoupení pohledávky co do (ne)určitosti identifikace postupované pohledávky odvolacím soudem plně respektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2008, rozsudek ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 2008, č. 18, či důvody rozhodnutí ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005 a ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004, in www.nsoud.cz), a tyto judikatorní závěry lze vztáhnout i k výhradě týkající se neurčitosti a nesrozumitelnosti ujednání smlouvy o úvěru ohledně výše sjednaných úroků. Závěr odvolacího soudu, že úroky byly ve smlouvě platně dohodnuty včetně určení jejich výše, je taktéž v souladu s výkladovými pravidly stanovenými v § 20 hosp. zák. a Nejvyšší soud je považuje za správné.
Namítanou vadou řízení spočívají v tom, že za spořitelnu jednaly v řízení společně dvě osoby, se Nejvyšší soud již v tomto řízení zabýval v usnesení 31. října 2007, sp. zn. 29 Cdo 3032/2007, jehož závěry byly výslovně podpořeny následně i usnesením Ústavního soudu ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 233/08, na něž ostatně odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal, a nemá důvod se od nich odchýlit ani nyní.
Nejvyšší soud však považuje za neúplné, a proto i nesprávné posouzení námitky promlčení vznesené žalovaným podle ustanovení § 384 hosp. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že ke stavení promlčecí lhůty nedošlo, neboť žalovaný netvrdil, že by na běžném účtě byly prostředky k úhradě úvěru, když tvrdil, že běžný účet nebyl zřízen.
Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že nejde o jakýkoliv běžný účet, ale o běžný účet, z něhož mají být podle smlouvy o úvěru hrazeny splátky úvěru a úroku. Právním posouzením smlouvy o úvěru z tohoto pohledu se odvolací soud nezabýval, přestože dospěl, na rozdíl od soudu prvního stupně, k závěru o důvodnosti celého žalobou uplatněného nároku, a tedy i k závěru o jeho nepromlčení. Odvolací soud pak zcela rezignoval na úvahu, v jaké výši a na který z nároků podle smlouvy žalovaný provedl úhrady, zda smlouva nebo právní předpis určoval, na který z nároků je nutno platby započíst, nebo tak určil sám žalovaný, což je významné - vedle ujednání v bodě 7. smlouvy - pro posouzení důvodnosti nároku žalobkyně.
Výhradou, podle níž smlouvu o postoupení pohledávky podepsaly za postupitele osoby, které k takovému úkonu nebyly pověřeny, přestože byla uplatněna již v odvolání, se odvolací soud nezabýval a neučinil žádný závěr, jehož správnost by bylo možno v dovolacím řízení přezkoumat.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tím i nesprávné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), ve výroku pod bodem I. a III. (a rovněž v souvisejícím výroku pod bodem V. o nákladech řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Doplnil-li dovolatel dovolání podáním ze dne 3. října 2011 a podáním ze dne 8. února 2011, stalo se tak po uplynutí dovolací lhůty (dnem 2. září 2010) a dovolací soud k těmto doplněním nemohl přihlédnout (srov. ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2012



JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu