32 Cdo 4363/2009
Datum rozhodnutí: 26.07.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 4363/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Lidl Česká republika v.o.s. , se sídlem v Praze 5, Nárožní 1359/11, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 26 17 85 41, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Praze-Karlíně, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, proti žalované V i k i n g spol. s r.o. , se sídlem v Pardubicích, Bělehradská 554, PSČ 530 09, identifikační číslo osoby 46 50 73 29, zastoupené JUDr. Martinem Týle, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, PSČ 530 03, o zaplacení částky 2,087.479,46 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 2,000.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 110/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2009, č. j. 11 Cmo 346/2008-468, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 26. srpna 2008, č. j. 55 Cm 110/2006-401, kterým Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 4,087.479,46 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Přípustnost dovolání dovolatelka opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a namítá, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vytýká soudu prvního stupně, že množství provedených důkazů nehodnotil, a tím porušil ustanovení § 132 o. s. ř., jakož i ustanovení § 157 o. s. ř. Jde zejména o důkazy vztahující se k námitce započtení uvedené v jejím podání ze dne 28. února 2007. Na druhé straně soud prvního stupně činil skutkové a právní závěry z důkazů, které neprovedl (např. z dohody z 12. listopadu 2003). Odvolací soud tyto vady neodstranil, nezrušil-li rozsudek soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný. Odvolací soud nadto porušil i ustanovení § 211a o. s. ř., když připustil žalobkyní nově uplatněnou argumentaci o neplatnosti úkonu započtení pro neurčitost, při níž se dovolávala rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 109/2003 . Namítá, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postrádá jakoukoliv reakci na celou řadu jejich odvolacích námitek. Nezabýval-li se odvolací soud těmito námitkami, porušil ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka spatřuje v závěru o neurčitosti své kompenzační námitky oproti žalobou uplatněným pohledávkám žalobkyně. Zdůrazňuje, že při existenci několika svých pohledávek, když ani jedna z nich nebyla judikována a zároveň byly žalobkyní sporovány , nemohla provést v rámci procesní obrany konkrétní vyčíslení zániku jednotlivých pohledávek (či jejich částí), neboť nevěděla, kolik bude žalobkyni přiznáno, a zároveň, kterou z jeho pohledávek a v jakém rozsahu se jí podaří prokázat. Dovolatelka obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že nenavrhuje-li v rámci své procesní obrany podle ustanovení § 98 o. s. ř., aby jí bylo přisouzeno více, než kolik uplatnila žalobkyně v žalobě, není pro důvodnost obrany nezbytné zcela určitým způsobem konkretizovat, která z jí uplatněných pohledávek a v jakém rozsahu takto uplatněnou obranou zaniká. Podotýká, že její kompenzační námitky nelze považovat za hmotněprávní úkon započtení s účinky podle ustanovení § 580 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání zamítnout .
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Otázka posouzení kompenzační námitky, kterou dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nemá zásadní právní význam, neboť závěr odvolacího soudu o neurčitosti tohoto úkonu v podání dovolatelky ze dne 17. září 2007, směřujícího k započtení jejich pohledávek proti pohledávkám uplatněným žalobou, je v souladu s hmotným právem (ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák.) i soudní judikaturou, podle níž úkon započtení (§ 580 obč. zák.), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli, je podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, ze dne 23. května 2005, sp. zn. 29 Odo 1021/2006, ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006 a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, odmítl). V projednávané věci měly být proti pohledávkám žalobkyně ve výši 2,087.479,46 Kč a 2,000.000,- Kč započteny pohledávky dovolatelky z titulu náhrady škody ve výši 11,016.000,- Kč, dále nevyplacené odměny podle mandátní smlouvy ve výši 3,600.000,- Kč, eventuálně z titulu náhrady škody ve výši 2,000.000,- Kč a z titulu vad prodaných nemovitostí minimálně ve výši 4,620.498,- Kč. Lze dodat, že Ústavní soud v nálezu ze dne 5. listopadu 1997, sp. zn. II. ÚS 159/97 dospěl k závěru, že projev k započtení podle ustanovení § 580 obč. zák. lze učinit i v průběhu soudního řízení jako obranu proti žalobě (in www.usoud.cz).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani prostřednictvím námitek, jimiž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný, že v rozporu s ustanovením § 211a o. s. ř. připustil argumentaci žalobkyně, pokud jde o určitost námitky započtení odkazem na shora uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a že se nevypořádal se všemi argumenty, jež uvedla v odvolání, neboť z hlediska jejich obsahového vymezení nejde o polemiku s výkladem norem procesního práva a dovolatelka neformuluje žádnou otázku zásadního významu. Dovolatelka se mýlí, zastává-li názor, že odvolací soud byl povinen se vypořádat se všemi jejími argumenty uvedenými v odvolání (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, v němž Ústavní soud uzavřel, že soud je povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument, který účastník v řízení uvedl - in www.usoud.cz ). Je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu, pak pro posouzení jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jsou nevýznamné námitky týkající se vad řízení před soudem prvního stupně.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 10.300,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. července 2011


JUDr. Hana Gajdzioková .
předsedkyně senátu