32 Cdo 4326/2013
Datum rozhodnutí: 02.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 511 odst. 1 obč. zák., § 35 odst. 2 obč. zák.



32 Cdo 4326/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. , se sídlem v Praze 4-Michli, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 64 94 82 42, proti žalovaným 1) V. P. , t. č. neznámého pobytu, zastoupenému JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 82/27, jako opatrovnicí, 2) E. P. , zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Lvem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Poláškova 737/2, jako opatrovníkem a 3) Ing. R. T. , zastoupené JUDr. Věrou Skurkovou, advokátkou se sídlem v Mořkově, Dolní 221, o zaplacení částky 1 078 570,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 196/2009, o dovoláních žalobkyně a žalované 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2013, č. j. 30 Co 409/2012-210, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované 3) se odmítá .
III. Žalobkyně a žalovaná 3) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. prosince 2011, č. j. 28 C 196/2009-104, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1 078 570,04 Kč se zákonným úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku z částky 600 560,08 Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení vyššího než zákonného úroku z prodlení z téže částky (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaných 2) a 3) Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví zrušil ve vztahu k žalovaným 2) a 3) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 259 672,33 Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok), ve zbývajícím rozsahu jej změnil ve výroku I. ve vztahu k žalované 2) tak, že této žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 204 724,42 Kč se zákonným úrokem z prodlení tam uvedeným z částky 150 140,02 Kč, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, a ve vztahu k žalované 3) jej změnil tak, že této žalované uložil zaplatit žalobkyni tutéž částku se zákonným úrokem z prodlení a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (druhý výrok). Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi žalobkyní a žalovanou 2) [třetí výrok], mezi žalobkyní a žalovanou 3) [čtvrtý výrok], rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů opatrovníka žalované 2) v odvolacím řízení (pátý výrok), o náhradě nákladů odvolacího řízení státu [šestý výrok] a o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou 3) [sedmý výrok].
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně i žalovaná 3) dovolání.
Žalobkyně podala dovolání výslovně proti druhému až sedmému výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), majíc za to, že předmětná otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně . Za tuto otázku považuje posouzení rozsahu plnění jednotlivých žalovaných jako spoludlužníků ze smlouvy o úvěru. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve druhém výroku a žalovaným 2) a 3) uložil zaplatit jí částku 818 897,68 Kč se zákonným úrokem z prodlení, zrušil jej ve třetím až sedmém výroku a rozhodl o nákladech řízení podle výsledku sporu, případně aby rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně , jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní otázky z judikatury dovolacího soudu vyplývají.
Žalobkyně spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v závěru o rozsahu plnění jednotlivých žalovaných jako spoludlužníků ze smlouvy o úvěru. Argumentuje ve prospěch názoru, že řídí-li se smlouva o úvěru zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obch. zák. ), uplatní se pro rozsah plnění spoludlužníků ustanovení § 293 tohoto zákona. Jako na rozhodnutí, v nichž je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 3463/2008, a na rozsudek ze dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1580/2006.
Žalobkyně se mýlí, považuje-li uvedená rozhodnutí dovolacího soudu za rozdílná. V prvním z nich byl posuzován nárok ze smlouvy o úvěru, v níž nebyl ani jeden z dlužníků v postavení spotřebitele, ale šlo o podnikatele, aplikace ustanovení § 262 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném do 30. prosince 2002 (tj. v rozhodném znění), a tím ani ustanovení § 511 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), proto nepřicházela v úvahu. Ve druhém rozhodnutí zmíněném žalobkyní byli sice oba dlužníci v postavení spotřebitelů, ale jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, podle ujednání smlouvy o úvěru byli dlužníci společnými a nerozdílnými spoludlužníky. Na základě tohoto ujednání byl závazek dlužníků posouzen za použití výkladových pravidel podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. jako závazek solidární.
Spatřovala-li tedy žalobkyně přípustnost dovolání v tom, že otázka hmotného práva, kterou vymezila, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebyla tato tvrzená podmínka přípustnosti dovolání naplněna.
Pro úplnost je nutno dodat, že odvolací soud se při řešení žalobkyní předestřené otázky od judikatury dovolacího soudu, na niž odkázala, ani neodchýlil, neboť posuzoval závazek dlužníků v postavení spotřebitelů ze smlouvy, jež neobsahovala žádné ujednání o tom, že jde o závazek solidární, jak vyplývá ze zjištění soudů nižších stupňů.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, poněvadž žalobkyně v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), žalobkyni uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, protože v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž žalobkyně nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Žalovaná 3) podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu té části jeho druhého výroku, kterou byla zavázána zaplatit žalobkyni částku 204 724,42 Kč se zákonným úrokem z prodlení, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaná 3) namítá, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva - použití zásad pro výklad právních úkonů - odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98. Odkázala rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud - s odkazem na svou ustálenou judikaturu - formuloval požadavky na postup soudu při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (šlo o výpověď z nájmu bytu, v níž bylo nesprávně uvedeno číslo bytu) jeho výkladem za užití zákonem stanovených interpretačních pravidel a dovodil, že závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč. zák.). Ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, a současně je třeba chránit dobrou víru toho, komu byl právní úkon určen (§ 35 odst. 3 obč. zák.). Vůle vtělená do právního úkonu je projevena určitě a srozumitelně, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat.
V čem konkrétně se měl odvolací soud od uvedených judikatorních závěrů odchýlit, žalovaná 3) nespecifikovala. Namítá především, že odvolací soud nesprávně posoudil, že ona sama a její manžel se ocitli v právním postavení spoludlužníků , přičemž na straně dlužníka stojí čtyři osoby, jejichž právní postavení - podle názoru dovolatelky - není totožné, ale rozdílné. Tuto rozdílnost spatřuje v tom, že oproti žalovanému 1) a žalované 2) neměla ze smlouvy o úvěru žádný prospěch. Není zřejmé, v čem má v tomto ohledu spočívat odklon od označené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Především však žalovaná 3) tyto námitky zakládá na vlastním, pro ni výhodném účelovém výkladu smlouvy, podle něhož není spoludlužnicí, ale měla být ručitelkou, není však ani tou, protože ručitelský závazek platně nevznikl z důvodu absence písemného ručitelského prohlášení.
Žalovanou 3) tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud se při posouzení smlouvy o úvěru za použití výkladových pravidel od judikatury dovolacího soudu, kterou označila, neodchýlil.
Odkazuje-li žalovaná 3) na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované 3) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. listopadu 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu