32 Cdo 4303/2011
Datum rozhodnutí: 29.07.2013
Dotčené předpisy: § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 107 odst. 1 o. s. ř., § 470 odst. 1 obč. zák.




32 Cdo 4303/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně D&I CONSULTING LIMITED , se sídlem v Londýně N2 OUX, 10 Dunstan Close, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04867734, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 989/51a, proti žalovaným 1) P. G., a 2) K. B., o zaplacení částky 1,212.484,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 47/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2011, č. j. 30 Co 239/2011-93, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2011, č. j. 30 Co 239/2011-93, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. října 2010, č. j. 27 C 47/2003-78,
se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 4. října 2010, č. j. 27 C 47/2003-78, rozhodl, že na místo dosavadního žalovaného 2) bude v řízení pokračováno s M. B., a to až do výše 11.359,- Kč.
Soud prvního stupně citoval ustanovení § 107 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a § 470 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a uvedl, že žalovaný 2) K. B. zemřel dne 16. září 2005 a z usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. prosince 2005, č. j. 20 D 990/2005-18, vyplývá, že veškerý majetek podle dohody o vypořádání dědictví zdědila M. B., přičemž čistá hodnota dědictví činí 11.359,- Kč.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud zdůraznil, že výroky usnesení, které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem, jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení a v tomto rozsahu také ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy. Soud prvního stupně správně vycházel z pravomocného usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. prosince 2005, č. j. 20 D 990/2005-18, a správně dovodil, že právní nástupkyní původně žalovaného 2) je v tomto řízení pouze pozůstalá manželka M. B. s ohledem na to, že podle dědické dohody dcery zůstavitele nenabyly z dědictví ničeho. Soud prvního stupně nepochybil, vyjádřil-li v napadeném usnesení v souladu se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, omezení odpovědnosti dědičky za dluh žalovaného 2) do částky 11.359,- Kč vyplývající z ustanovení § 470 obč. zák. Věřitelé zůstavitele nejsou v zásadě vázáni výroky usnesení o dědictví o tom, jaký majetek patří do dědictví, jaká je cena tohoto majetku nebo jaké dluhy zůstavitel zanechal. Z výsledků dědického řízení vychází soud v jiném řízení při posuzování odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy jen tehdy, nebude-li účastníky tvrzeno a prokázáno něco jiného. V daném případě však z obsahu spisu jiná tvrzení a důkazy ohledně rozsahu a hodnoty majetku zůstavitele dosud nevyplývají. Přitom rozhodnutí o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelého, není nezvratné, je soudem přijímáno s výhradou změny poměrů, a proto soudu v dalším řízení nic nebrání, aby své závěry o právním nástupnictví a rozsahu odpovědnosti právní nástupkyně za závazek původně žalovaného 2) korigoval vydáním nového, měnícího usnesení. S ohledem na možnost takové korekce reflektující změnu poměrů odvolací soud nepovažoval za zásadní pochybení, které by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci bez možnosti nápravy, okolnost, že soud prvního stupně nepoučil před vydáním napadeného usnesení žalobkyni postupem podle ustanovení § 118a o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat okolnosti rozhodné pro zjištění rozsahu a hodnoty dědictví po zemřelém, a tím okolnosti rozhodné pro posouzení rozsahu případné odpovědnosti právní nástupkyně žalovaného 2). Takové poučení může soud prvního stupně poskytnout žalobkyni v průběhu dalšího řízení a následně svůj případný nově přijatý závěr ohledně právního nástupnictví a rozsahu odpovědnosti právní nástupkyně žalovaného 2) vyjádřit změnou napadeného usnesení.
Za nedůvodnou odvolací soud považoval námitku o odpovědnosti právní nástupkyně žalovaného 2) za příslušenství pohledávky po smrti dlužníka. K názoru žalobkyně, že po smrti dlužníka již úroky z prodlení stejně jako případné další příslušenství pohledávky nejsou sankcí za prodlení zůstavitele, nýbrž za prodlení dědiců se splněním dluhu, který na ně přešel, a dědici mají povinnost je zaplatit bez omezení vyplývajícího z ustanovení § 470 obč. zák., uvedl, že jde o nárok založený na odlišném skutkovém základě (byť z nároku uplatňovaného vůči zůstaviteli vychází), a to přímý nárok vůči právní nástupkyni zůstavitele, který předmětem tohoto řízení není, a žalobkyni nic nebrání, aby tento nárok uplatnila v samostatném řízení proti M. B.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka s obsáhlou argumentací nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož bude s právní nástupkyní zůstavitele pokračováno v řízení jen v omezeném rozsahu, co do částky 11.359,- Kč. Odkazujíc na judikaturu Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že soud není v nalézacím řízení vázán cenou zůstavitelova majetku a výší jeho dluhů, jak byly zjištěny v dědickém řízení.
Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nepřihlédl k ustanovení § 579 odst. 1 obč. zák., podle něhož smrtí dlužníka povinnost nezanikne (ledaže by jejím obsahem bylo osobní plnění dlužníkem), přičemž závazky, které smrtí nezanikají, přecházejí podle ustanovení § 460 a § 470 obč. zák. na dědice. Tímto způsobem se mění toliko subjekt závazkového vztahu, nikoli jeho obsah. Dědici dlužníka jsou sice povinni zaplatit úroky z prodlení za dobu do smrti původního dlužníka jen v tom rozsahu, v jakém po připočtení k dluhu, který na ně smrtí zůstavitele přešel, nepřevyšují cenu nabytého dědictví, avšak úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka již nejsou sankcí za prodlení zemřelého, nýbrž za prodlení dědiců se splněním dluhu, který na ně přešel. Závěr odvolacího soudu, že jde v tomto rozsahu o nárok založený na zcela odlišném skutkovém základě, považuje proto za nesprávný.
Jestliže se v řízení domáhá vedle dlužné jistiny i úroků z prodlení do zaplacení, není správný závěr soudů obou stupňů omezující pokračování v řízení s dědičkou toliko pevnou částkou odpovídající čisté hodnotě dědictví.
Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Z ustanovení § 460 obč. zák. vyplývá, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele.
Podle ustanovení § 470 odst. 1 obč. zák. dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že předmětem sporu je zaplacení částky 1,212.484,- Kč s 25% úrokem z prodlení od 27. června 1997 do zaplacení (po částečném zpětvzetí a změně žaloby) jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným 1). Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna ručitelským závazkem K. B., který v průběhu řízení dne 16. září 2005 zemřel. Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 31. prosince 2005, č. j. 20 D 990/2005-18, jež nabylo právní moci dne 14. února 2006, určil obvyklou hodnotu zůstavitelova majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví částkou 11.359,- Kč a schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví, podle níž pozůstalé dcery R. Z. a M. B. nežádají z dědictví ničeho a dědictví nabývá pozůstalá manželka M. B. Žalobkyně ani její právní předchůdkyně svou pohledávku ze smlouvy o úvěru do dědického řízení nepřihlásila, dluhy přihlášené do dědictví představovaly jen náklady pohřbu.
Po rozhodnutí soudu prvního stupně o procesní nástupkyni po zemřelém K. B. sdělila M. B. soudu přípisem ze dne 15. listopadu 2010 (srov. č. l. 83 spisu), že částku 11.359,- Kč zaslala na adresu právního zástupce žalobkyně a k přípisu připojila ústřižek poštovní poukázky o úhradě uvedené částky. Žalobkyně v průběhu řízení netvrdila, že by do dědictví měl být zahrnut nějaký další majetek zůstavitele.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že rozhodl nesprávně, potvrdil-li rozhodnutí soudu prvního stupně o pokračování v řízení s dědičkou zůstavitele jen co do částky 11.359,- Kč s argumentací, že soud není v nalézacím řízení vázán cenou zůstavitelova majetku a výší jeho dluhů, jak byly zjištěny soudem v dědickém řízení, patrně přehlédla, že závěr odvolacího soudu vychází z téhož názoru. Odvolací soud považoval za správné omezení odpovědnosti právní nástupkyně žalovaného 2) výší ceny nabytého dědictví podle výsledků dědického řízení za situace, kdy účastníky nebylo tvrzeno (tím méně prokázáno) něco jiného. Přestože dovolatelka obsáhle polemizuje s tímto závěrem, v podstatě vychází ze stejných předpokladů jako odvolací soud.
Přitom usnesení o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelého (zaniklého) účastníka řízení, je přijímáno s výhradou změny poměrů (cum clausula rebus sic stantibus), jak správně podotkl odvolací soud. Dojde-li tedy po právní moci usnesení o procesním nástupnictví k tomu, že bude zrušena správa dědictví, že nastanou skutečnosti, na základě kterých lze mít důvodně za to, že dědické právo po zůstaviteli svědčí někomu jinému, nebo že se jinak změní poměry, které byly rozhodující pro určení procesního nástupnictví (tj. pro závěr o tom, kdo převzal práva a povinnosti, o něž v řízení jde), popř. bude-li v mezidobí pravomocně skončeno řízení o dědictví, podle jehož výsledku je třeba určit procesní nástupnictví odlišně než dosud, soud znovu rozhodne o tom, s kým bude nadále v řízení pokračováno na místě zemřelého (zaniklého) účastníka řízení, a změní v tomto směru své předchozí usnesení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, in www.nsoud.cz a v právnické literatuře Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 727). Závěr, že jde o rozhodnutí, které může být změněno, se uplatní jen v případě, že dojde ke změně poměrů. Dovolatelka v průběhu dosavadního řízení netvrdila, že zůstavitel zanechal jiný majetek než ten, který byl zjištěn v dědickém řízení.
Dovolatelce je však třeba přisvědčit v názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že v řízení bude s M. B. jako s právní nástupkyní žalovaného 2) pokračováno do výše částky 11.359,- Kč, tedy o omezení odpovědnosti dědičky jen do této částky, aniž by bylo zohledněno, že dědic odpovídá i za prodlení s úhradou dluhu zůstavitele, který na něho děděním přešel, není správné.
Otázkou, v jakém rozsahu jsou dědici dlužníka povinni zaplatit úroky z prodlení za prodlení s úhradou dluhu, se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 28. června 2011, sp. zn. 33 Cdo 2409/2009 (in www.nsoud.cz), v němž dospěl k závěru, že dědici dlužníka jsou povinni zaplatit úroky z prodlení za dobu do smrti dlužníka jen v tom rozsahu, v jakém po připočtení k dluhu, který na ně přešel, nepřevyšují cenu nabytého dědictví. Avšak úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka již nejsou sankcí za prodlení zemřelého dlužníka, nýbrž za prodlení dědiců s plněním dluhu, který na ně přešel. Dědici dlužníka jsou proto povinni k jejich zaplacení bez omezení vyplývajícího z ustanovení § 470 obč. zák. (shodně srov. v právnické literatuře Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1691).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byla pohledávka žalována s úroky z prodlení od 27. června 1997 do zaplacení, byl rozsah, v jakém bude s právní nástupkyní zůstavitele pokračováno v řízení, určen nesprávně.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. července 2013


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu