32 Cdo 4300/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 107a o. s. ř., § 164 o. s. ř.



32 Cdo 4300/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně EC Group, a. s., v likvidaci , se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 25839462, proti žalované SEMOS a. s. , se sídlem v Praze 4, Kyslíková 1984/4, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 49240021, o zaplacení částky 182 829 744,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 492/98, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2004, č. j. 5 Cmo 165/2004-114, takto:

Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 4. března 2004, č. j. 14 Cm 492/98-105, kterým Městský soud v Praze vyhověl návrhu žalobkyně, aby na její místo jako dosavadního účastníka řízení vstoupila společnost Frenn Trading B. V., a současně nahradil tam uvedené označení státu, v němž má tato společnost sídlo, správným názvem Nizozemské Království , namísto Nizozemí .
Odvolací soud dovodil, že předložená smlouva o postoupení pohledávek je právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod práva, o něž v řízení jde, na jiný subjekt, tento subjekt vyslovil se vstupem do řízení souhlas a právní subjektivita vstupující společnosti byla doložena. Tím měl odvolací soud podmínky pro vydání usnesení podle ustanovení § 107a občanského soudního řádu za splněné; zdůraznil, že obsahem smlouvy o postoupení pohledávek se v rámci rozhodování o procesním nástupnictví nelze zabývat, protože by to předpokládalo dokazování a hodnocení provedeného důkazu, které je v tomto stadiu řízení vyloučeno. Označení sídla společnosti Nizozemí shledal shodným s označením obsaženým v předložené smlouvě o postoupení pohledávek a dostačujícím pro vyloučení záměny s jiným státem, protože však správným názvem je Nizozemské Království , v tomto směru usnesení soudu prvního stupně opravil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z poučení odvolacího soudu. Ač zastoupena advokátem, uplatněné zákonné důvody dovolání poukazem na příslušná ustanovení občanského soudního řádu neoznačila.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s její námitkou, podle níž převod práv a povinností z úvěrové smlouvy tak, jak se o něj pokusila nejprve Česká konsolidační agentura na společnost EC Group, a. s., a následně EC Group, a. s., na Frenn Trading B. V., je neplatný podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. lednu 2014 (dále jen obč. zák. ), neboť mu z hlediska zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, bránila skutečnost, že do práv a povinností banky by měla vstoupit společnost, která nemá oprávnění k bankovní činnosti.
Dále podle dovolatelky nebylo možné dovodit právní nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 občanského soudního řádu z toho důvodu, že společnost Frenn Trading B. V. nemohla vstoupit do právních vztahů na základě obecně závazného právního předpisu (jako Česká konsolidační agentura do práv a povinností Konsolidační banky s. p. ú.) a musela by vstupovat do dvojstranného vztahu, se kterým jsou spojeny nejen práva, ale i povinnosti. Protože pak dovolatelka nevyjádřila souhlas, aby do právního vztahu vstupoval jiný právní subjekt, nelze mít podle jejího mínění přechod práv a povinností z předmětné úvěrové smlouvy za prokázaný, neboť se nejedná o případ, kde zákon souhlas druhé smluvní strany nevyžaduje.
Podle dovolatelky soudy obou stupňů rovněž opomněly, že Česká konsolidační agentura (právní předchůdce žalobkyně) byla státní institucí hospodařící s majetkem státu, takže k převodu pohledávek, který je podle názoru dovolatelky prodejem majetku státu mimo obvyklé hospodaření, je nutný souhlas vlády, jehož udělení v odpovídající právní formě v řízení nebylo prokázáno.
Konečně pak je podle dovolatelky předložená smlouva o postoupení pohledávek neplatná i pro absenci dostatečně určitého a konkrétního ujednání o ceně za uskutečněný převod pohledávek, případně ujednání o způsobu výpočtu této ceny.
Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že provedl změnu označení sídla nově nastupující žalobkyně bez řádného procesního návrhu žalobkyně, k čemuž dle jejího mínění nebyl oprávněn, a vyjádřila přesvědčení, že i nepřesné označení subjektu ve smlouvě o postoupení pohledávky je důvodem, pro který nemělo být vyhověno návrhu na změnu účastenství.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle bodu 3 článku II, části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005, dále jen o. s. ř. ). O takový případ jde i v souzené věci, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 1. dubnem 2005.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) Nejvyšší soud dovodil, že dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.). Důvodné však dovolání není.
Podle ustanovení § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (odstavec 2 věta první).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo převod práva (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práva), zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva, o něž v řízení jde. Skutečností, s níž právní předpisy spojují převod práva, je i smlouva o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 a násl. obč. zák. Otázkou, zda tvrzené právo, které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se soud nezabývá, neboť ta se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé. Proto není též důvod zkoumat platnost postupní smlouvy (srov. např. usnesení ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné tamtéž pod číslem 37/2004, a usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné rovněž ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 46/2012).
Rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedenými judikatorními závěry v plném souladu. Důvod ke změně své rozhodovací praxe v této otázce Nejvyšší soud neshledává.
I kdyby odvolací soud zatížil řízení vadou tím, že zjevnou nesprávnost (nepřesnost) v označení státu, v němž má společnost nastupující do řízení na místo žalobkyně sídlo, obsaženou v rozhodnutí soudu prvního stupně, opravil sám, ač tak měl (případně z jeho podnětu) učinit soud prvního stupně (srov. § 164 o. s. ř.), nejednalo by se v žádném případě o takovou vadu, jež by mohla mít za následek nesprávnost jeho rozhodnutí [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Nepřesnost takovéto povahy nemůže zpochybnit identitu účastníka smlouvy.
Dovolatelce se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu