32 Cdo 4274/2007
Datum rozhodnutí: 21.01.2009
Dotčené předpisy: § 476 předpisu č. 513/1991Sb., § 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 4274/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Moniky Vackové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně: Z. a B., v. o. s., jako správkyně konkursní podstaty úpadce C., a. s. v likvidaci, proti žalovaným: 1) Ing. V. H., zastoupené Mgr. K. V., advokátem 2) N. H.V. s. r. o., zastoupené JUDr. Z. S., o zaplacení 433.025,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 409/97, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007, č. j. 6 Cmo 403/2005-271, takto:

I. Dovolání žalované 1) se zamítá.

II. Dovolání žalované 2) se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2002, č. j. 34 Cm 409/97-125, rozhodl, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni (pozdější úpadkyni) částku 433.205,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 12. 2.1997 do zaplacení (výrok I.), žalobu proti žalované 1) zamítl (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované 1) náhradu nákladů řízení a o povinnosti žalované 2) zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výroky III. a IV.).

Soud prvního stupně zavázal k zaplacení vymáhané částky žalovanou 2) s odůvodněním, že na základě smlouvy o prodeji podniků z 10. 6. 1998 na ni přešel závazek z úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalovanou 1) a I. a p. b. a. s., který byl posléze postoupen na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky z 12. 6. 1998.

K odvolání žalobkyně a žalované 2) Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem, v záhlaví označeným, že I. rozsudek Městského soudu v Praze se mění:1. v bodech II. a III: výroku tak, že je žalované 1) povinna zaplatit žalobkyni částku 433.205,- Kč s 20 % úrokem od 12. 2. 1997 do zaplacení a 2. v bodech I. a IV. výroku tak, že se žaloba vůči žalované 2) na zaplacení částky 433.205,- Kč s 20 % úrokem od 12. 2. 1997 do zaplacení zamítá. Ve výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil, že žalovaná 1) na základě řádně uzavřené smlouvy o poskytnutí úvěru podle § 497 obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ), nesplatila I. a p. b., a. s. žalovanou částku s příslušenstvím a že tato pohledávka byla převedena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 12. 6. 1998 ve znění dodatku č. 1 ze dne 17. 12. 1998 na společnost C., a. s., jež se stala singulární sukcesí procesním nástupcem dosavadního věřitele a žalující správce konkursní podstaty je po prohlášení konkursu na uvedenou společnost ve věci aktivně legitimován.

Odvolací soud neshledal pochybení v tom, že daná pohledávka byla sepsána do konkursní podstaty, ani procesní pochybení soudu prvního stupně při doručování žaloby a usnesení o částečném zastavení řízení vůči žalované 2), neboť soud správně doručoval pouze tehdejším účastníkům řízení žalobkyni a žalované 1).

Naproti tomu odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně o přechodu sporného závazku smlouvou o prodeji podniku ze dne 10. 6. 1998 na žalovanou 2). V čl. 3 této smlouvy je stanoveno, že kompletní kupní cena vycházející z údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní evidenci prodávaného podniku, bude předmětem dodatku k této smlouvě, který se smluvní strany zavazují vyhotovit ihned poté, co přejde veškerý majetek na kupujícího . Ve smlouvě tak není stanovena kupní cena ani způsob jejího dodatečného určení, neodpovídá tak ust. § 269 an. obch. zák. a tudíž je smlouva neplatná. Sporný závazek na žalovanou 2) nepřešel a zůstal žalované 1).

Z tohoto důvodu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že k zaplacení sporné pohledávky zavázal žalovanou 1) a vůči žalované 2) žalobu zamítl, aniž se dále zabýval námitkou promlčení nároku vůči žalované 2). Při tomto rozhodování odvolací osud se necítil vázán rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 4. 2004 sp. zn. 7 C 1709/2001 vydaným ve sporu žalované 2) proti žalovaným 1) Ing. J. H. a 2) Ing. V. H., v kterémžto řízení nebyla účastníkem žalobkyně ani její právní předchůdce, a v němž předmětná smlouva o prodeji podniku nebyla shledána neurčitou pro absenci kupní ceny (na rozdíl od rozhodnutí v jiných sporech Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 733/2001-33 a Městského soudu v Praze č. j. 15 Cm 169/2004-130).

Proti rozsudku odvolacího soudu , v záhlaví označenému, podali dovolání žalovaná1) i žalovaná 2).

Žalovaná 1), vycházejíc z přípustnosti dovolání, opírá dovolání o dva důvody, a to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Vadu řízení spatřuje dovolatelka v právním posouzení smlouvy o prodeji podniku odlišném od posouzení soudu prvního stupně, aniž odvolací soud umožnil účastníkům řízení se k jeho jinému právnímu názoru vyjádřit a porušil tak zásadu dvojinstančnosti řízení. Dovolatelka zde odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu z 17. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 122/05 o nepřípustnosti (překvapivé) změny právního náhledu odvolacího soudu. Odvolací soud měl přezkoumávaný rozsudek zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Další vadu řízení obdobné povahy spatřuje dovolatelka v tom, že soud prvního stupně jednal v červnu 2002 a vydal rozhodnutí vůči účastníků řízení na straně žalobce, který již nebyl aktivně věcně legitimován, když smlouvou o postoupení pohledávek byla předmětná pohledávka postoupena společností C. a. s. na společnost A. T. a. s. Na straně žalobce nebyla ani aktivní věcná legitimace k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, když žalobce dne 10. 6. 2002 vstoupil do likvidace s následným zrušením společnosti rozhodnutím jediného akcionáře Ing. P. M. takže odvolání, podané advokátem JUDr. J. V., bylo podáno osobou neoprávněnou (tj. nezmocněnou).

Výše uvedené skutečnosti byly soudům známy z podání žalované 2) ze dne 6. 2. 2002, odvolací soud se však jimi nezabýval.

Podle názoru dovolatelky se soud nesprávně vypořádal s její námitkou, že za žalobce (tehdy I. a. s.) neoprávněně jednali dva zvolení zástupci, když dne 17. 12. 1996 byla udělena plná moc JUDr. Z. k zastupování I., a. s. a následně byla 2. 1. 1997 zmocněna k zastupování statutárními orgány I., a. s. Ing. D. Dva zmocněné zástupce žalobkyně mít nemohla. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že Ing. D. byla oprávněna v žalobě, podané dne 12. 2. 1997, udělit plnou moc JUDr. Z., neboť nejednala v rámci pověření podle § 21 o. s. .ř, nýbrž na základě plné moci dle § 28 o. s. ř. JUDr. Z. tak jednal za žalobkyni bez plné moci a soud měl nedostatek této podmínky řízení odstranit resp. rozhodnout o zastavení řízení.

Dovolatelka se domnívá, že na straně žalobkyně není dostatek aktivní legitimace v řízení od 9. 12. 1998, když návrh na záměnu účastníka řízení podal toho dne JUDr. Z. jako neoprávněná osoba, přičemž návrh na záměnu byl doložen smlouvou o postoupení pohledávek z 12. 6. 1998, uzavřenou mezi I. a. s. a C., a. s., avšak předmětem postoupení byla pohledávka z úvěru č. 2021-94-575, nemající nic společného s předmětným sporem. V této souvislosti dovolatelka namítá, že dodatek č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 17. 12. 1998 (č.l. 40) nemohla podepsat ředitelka pobočky I. Ing. D. proto, že k takovému úkonu byli oprávněni jen členové představenstva I. a. s.

Dovolatelka dále namítá, že nebyly splněny podmínky řízení, když žalobkyně nesplnila soudem prvního stupně uložené povinnosti k předložení písemných důkazů (výpočet úroků a dlužné jistiny a žádost V. H. o poskytnutí úvěru), přičemž nesouhlasí se závěrem soudu odvolacího, že soud prvního stupně tu procesně nepochybil, když dané skutečnosti byly spolehlivě prokázány z jiných důkazů (z posudku Ing. J P., předloženého však a. s. C. jako stranou žalující).

Dovolatelka rovněž nesouhlasí s odvolacím soudem, že neshledal ani další tvrzené procesní pochybení, spočívající v nedoručení žaloby žalované 2). Soud prvního stupně měl doručit žalobu žalované 2) i přesto, že dovolatelka je jednatelkou žalované 2), jelikož žalovaná 2) v tomto řízení vystupuje jako účastník a nikoli jako procesní nástupce dovolatelky. Soud prvního stupně rovněž nezaslal žalované 2) k vyjádření usnesení ze dne 6. 3. 2002, č. j. 34 Cm 409/97-114 o zastavení řízení v částce 114.854,- Kč, ačkoli v té době již byla účastníkem řízení podle usnesení z 8. 6. 2001, č. j. 34 Cm 409/97-72 (ke dni 21. 1. 2002) a řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto ohledu se odvolací soud zmýlil pokud žalovanou 2) nepovažoval za účastníka řízení.

Podle mínění dovolatelky soud taktéž nesprávně zjistil skutkový stav, když správkyně konkursní podstaty zahrnula do konkursní podstaty pohledávku z úvěrové smlouvy č. 202194575, avšak zřejmě jde o chybu v psaní koncového čísla (5 namísto 4). Nešlo však o chybu či omyl, ale o zjištění ze souhrnu majetku úpadce a z postupní smlouvy ze dne 2. 1. 2002. Z toho odvolací soud vyvodil nesprávný právní závěr.

Takový nesprávný právní závěr podle dovolatelky odvolací soud vyvodil i v otázce promlčení. Dovolatelka je pouze ručitelkou a nikoli přímým dlužníkem, jak soud nesprávně dovodil na základě posouzení platnosti smlouvy o prodeji podniku z 10. 6. 1998 odlišně od posouzení v pravomocném rozsudku Okresního soudu Praha západ z 6. 4. 2004, č. j. 7 C 1790/2001-13.

Dovolatelka dále vytýká, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávných skutkových zjištěních a na nesprávném právním posouzení otázek souvisejících s tvrzeným poskytnutím úvěru. Žalobkyně nepředložila soudu písemnou žádost o poskytnutí úvěru, údajně z 17. 11. 1994, ačkoli soud prvního stupně to usnesením z 14. 4. 2000, č. j. 34 Cm 409/97-58, žalobkyni uložil. Písemný požadavek žalobkyně jako dlužníka o poskytnutí úvěru nebyl doložen. Úvěrová smlouva nikdy nevznikla resp. byla od počátku neplatná a úvěrové prostředky ve výši 16,475.114,- Kč, převedené na účet F. n. m. ČR dne 18. 11. 1994 byly plněním z titulu bezdůvodného obohacení, které však dovolatelka (žalovaná 1) plně uhradila. Soud se spokojil pouze s posudkem Ing. P., zpracovaného pro a. s. C., který se však vůbec nezabýval úvěrovou smlouvou č. 202194574 (ale ani č. 20214575), jež je předmětem tohoto řízení a tudíž tento listinný důkaz nemá pro závěry soudu žádnou vypovídací hodnotu.

Dovolatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávných skutkových zjištěních a na nesprávném právním posouzení otázek souvisejících se smlouvou o prodeji podniku z 10. 6. 1998, uzavřenou mezi dovolatelkou a žalovanou 2). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sporný závazek na základě uvedené smlouvy na žalovanou 2) nepřešel. Dovolatelka odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 29 Odo 52/2002 a domnívá se, že smlouva byla uzavřena i ohledně ceny v souladu s ust. § 476 a § 269 odst. 3 obch. zák., když strany se dohodly, že kompletní kupní cena bude předmětem dodatku k této smlouvě. Smlouva tudíž není neurčitá, jak dovodil v této věci Okresní soud Praha západ v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 1709/2001, protože byl stanoven způsob dodatečného určení ceny. Dovolatelka odkazuje též na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, zdůrazňující, že má být upřednostňován výklad vedoucí k platnosti smlouvy, před výkladem opačným. Má též za to, že soud postupoval v rozporu s ust. § 134 o. s. ř., neboť byl vázán cit. rozsudkem Okresního soudu Praha západ, avšak jej nerespektoval.

Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že společnost C., a. s. podala u Okresního soudu Praha západ žalobu na určení neúčinnosti smlouvy o prodeji podniku ze dne 10. 6. 1998 podle § 42a obč. zák. a toto řízení není dosud skončeno.

Dovolatelka na základě výše uvedeného navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) v dovolání ze dne 20. 6. 2007 uvádí, že je podává aniž se zmiňuje o přípustnosti dovolání z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Toto dovolání je prakticky zrcadlovým podáním dovolání, které podala žalovaná 1).

V dodatečném podání (doplnění dovolání) ze dne 21. 5. 2008 se žalované opětovně dovolávají rozsudku Okresního soud Praha západ ze dne 6. 4. 2004, č. j. 7 C 1709/2001-13, který uznal předmětnou smlouvu o prodeji podniku na rozdíl od Vrchního soudu za platnou.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované 1) má napadený rozsudek odvolacího soudu za věcně správný, vyvrací argumenty dovolatelky a navrhuje zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se nejprve zabýval dovoláním žalované 1) a konstatoval, že dovolání splňuje formálně zákonem stanovené podmínky a obsahuje stanovené náležitosti (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. r.) a i když v něm není přímo uveden rozsah, v němž se rozhodnutí odvolacího sudu napadá, lze z kontextu a obsahu dovodit, že se jím napadá v meritu měnící bod I. 1 výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo žalované 1) uloženo zaplatit žalobkyni vymáhanou částku s příslušenstvím.

Přípustnost dovolání je dána ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolání žalované 1) však není důvodné.

Jako první uvedla dovolatelka řadu údajných procesních pochybení odvolacího soudu, které zahrnula pod vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).

Na prvním místě neobstojí námitka dovolatelky, že odvolací soud tím, že odlišně od soudu prvního stupně posoudil smlouvu o prodeji podniku jako neplatnou, porušil zásadu dvouinstančnosti řízení a vyslovil nepřípustně překvapivý právní názor, aniž umožnil účastníkům řízení se k tomu vyjádřit. Opačný právní názor na řešení určité právní otázky (např. platnosti smlouvy), jímž se odvolací soud odlišil od právního názoru soudu prvního stupně, však není porušením zásady dvouinstančnosti řízení a nelze jej ani považovat za překvapivý, neboť odvolací sou pouze řešil rozhodnou právní otázku jinak než soud prvního stupně, což bylo jeho principiálním procesním právem v rámci přezkumu v odvolacím řízení.

Neobstojí ani námitky, že soud prvního stupně vydal rozhodnutí vůči věcně nelegitimovanému žalobci (po postoupení předmětné pohledávky) a že odvolání za žalující stranu bylo podáno osobou neoprávněnou (nezmocněnou). S těmito námitkami se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal a ve stadiu dovolacího řízení tyto námitky neobstojí, když namítané vady nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).

Totéž se týká námitky o údajně neoprávněném jednání dvou zástupců za žalobkyni (Ing. D. a JUDr. Z.), s níž se odvolací soud taktéž správně vypořádal (zaměstnankyně právnické osoby jednala jako pověřená osoba dle § 21 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nikoliv jako zmocněnec podle § 28 o. s. ř.). Stejně to platí i o podání návrhu na záměnu účastníka na straně žalobce v důsledku postoupení pohledávky a o závěru odvolacího soudu, že soud prvního stupně nemusel vyžadovat předložení důkazů, uložených jeho usnesením, pokud měl dané skutečnosti za prokázané z jiných již provedených důkazů (podle § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř. soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede).

Pokud dovolatelka vytýká, že žaloba, popř. usnesení soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení nebyly zaslány tímto soudem žalované 2), jde o námitku irelevantní, poněvadž se netýká žalované 1), tj. dovolatelky, a odvolací soud se i s touto námitkou správně vypořádal ve vztahu k žalované 2).

Námitky dovolatelky, vztahující se k údajně nesprávně zjištěnému skutkovému stavu (nesprávné zjištění čísla úvěrové smlouvy, nedostatečná zjištění o vzniku resp. platnosti úvěrové smlouvy), lze podřadit dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Tento důvod dovolání však dovolatelka výslovně neuplatnila a její námitky obsahově pod tento dovolací důvod subsumovat nelze. Uvedeným dovolacím důvodem lze totiž úspěšně napadat jen takové skutkové zjištění odvolacího soudu, které jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů, nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo nebo v hodnocení důkazů popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného, popř. i procesního práva.

Žádné takové skutkové zjištění uvedené povahy však dovolatelka neprezentuje, její výhrady, vztahující se k uzavření úvěrové smlouvy,jakož i k uzavření smlouvy o prodeji podniku (popř. její platnosti), ve skutečnosti představují právní posouzení vzniku a platnosti těchto smluv.

Dovolatelka tudíž v těchto otázkách uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., avšak ani v tomto ohledu její námitky neobstojí.

Uzavřením (vznikem) smlouvy o úvěru č. 2021-94-574 z 17. 11. 1994 ve znění tří dodatků se soud prvního stupně zevrubně zabýval a jeho právním závěrům o této smlouvě nelze ničeho vytknout, stejné právní závěry učinil i soud odvolací v napadeném rozsudku a dovolací soud se s nimi ztotožňuje.

Dovolací soud souhlasí i se závěry odvolacího soudu o smlouvě o prodeji podniku ze dne 10. 6. 1998, kde odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva neobsahuje podstatnou náležitost, nutnou pro vznik a platnost této smlouvy ve smyslu § 476 an. a § 269 odst. 1 obch. zák., a to stanovení kupní ceny. Je správný právní závěr odvolacího soudu, že dohoda o tom, že se strany dodatečně (dodatkem ke smlouvě) dohodnou o kompletní kupní ceně, není dohodou o způsobu určení ceny. Strany sjednaly pouze, že o ceně se později dohodnou, aniž by sjednaly zároveň způsob, jímž se stanoví výše ceny.

Z uvedeného vyplývá, že ani důvod nesprávného právního posouzení není v přezkoumávané věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované 1) jako nedůvodné s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako (mimořádného) opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech; v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Výrokem rozsudku odvolacího soudu v bodě I.2. byla žaloba vůči žalované 2) zamítnuta, takže rozhodnutím odvolacího soudu nemohla být žalované 2) způsobena žádná újma, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované 2) jako subjektivně nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. b) o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, resp. § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných byla zamítnuta resp. odmítnuta, přičemž žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. ledna 2009

JUDr. František F a l d y n a , CSc.

předseda senátu