32 Cdo 4263/2007
Datum rozhodnutí: 13.01.2009
Dotčené předpisy: § 477 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 4263/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně M. Č., proti žalovanému Ing. S. J., zastoupenému A. P., advokátem, o zaplacení 178.817,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 168/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 4. ledna 2007, č. j. 35 Co 154/2006-87, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 13. dubna 2005, č. j. 26 C 168/2003-60, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 115.717,74 Kč s 4 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 16. 8. 2002 do zaplacení (výrok I.), co do částky 63.099,46 Kč s 4 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 16. 8. 2002 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Předmětem řízení byla pohledávka žalobkyně, vyplývající z dohody o vypořádání společného jmění manželů (dále též SJM ), uzavřené účastníky dne 29. 2. 2000, s dodatkem z 16. 10. 2001, navazující na smlouvu o prodeji podniku, uzavřenou mezi žalobkyní jako kupující a žalovaným jako prodávajícím téhož dne, jejímž předmětem byla firma R. , která byla převedena do vlastnictví žalobkyně.

Po obsáhlém dokazování soud prvního stupně uzavřel, že po vzájemném zúčtování závazků (pohledávek), je žaloba důvodná částečně, a proto jí zčásti vyhověl a zčásti zamítl.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalovaného rozhodl, že rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje (výrok I.), konstatoval, že ve výroku II. zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).

Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud posoudil smlouvu o prodeji podniku jako absolutně neplatnou, neboť v rozporu s ustanovením § 476 odst. 1 a § 477 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ) nebyly smlouvou převedeny všechny závazky související s podnikáním prodávajícího. Kupující (žalobkyně) se zavázala zaplatit žalovanému dohodnutou kupní cenu 600.000,- Kč formou převzetí dluhu v této výši vůči N. Ž. a žádný jiný dluh či závazek žalobkyně ve smlouvě nepřevzala. Přitom však z dohody o vypořádání SJM (kde je navíc výslovně uvedeno, že vyjmenované závazky přejímá žalovaný) plyne, že žalovaný jako podnikatel měl závazky vůči třem obchodním společnostem (s. r. o. D., X. a M.). Na žalobkyni nepřešla ani povinnost zaplatit pohledávku R. P. ve výši 37.385,- Kč s příslušenstvím, přisouzenou Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. Ro 3844/99, kterýžto dluh žalobkyně ani nepřevzala v dohodě o vypořádání SJM.

Odvolací soud dále dovodil, že z titulu dohody o vypořádání SJM na žalobkyni přešla výlučně pohledávka vůči Statutárnímu městu L. ve výši hodnoty stavebních úprav nebytových prostor, které měl v nájmu od města žalovaný jako podnikatel, přičemž nebylo sporné, že tyto úpravy byly realizovány za trvání manželství, a v dodatku k dohodě o vypořádání SJM z 16. 10. 2001 byla jen odstraněna neurčitost ve výši pohledávky na částku 287.921,- Kč. Proti tomuto dluhu započetlo Statutární město L. dlužné nájemné a zaplatilo 104.103,80 Kč, takže žalovanému zbylo zaplatit žalobkyni částku 183.817,20 Kč. Právním důvodem uplatněného nároku (po částečném plnění žalovaného) je tak dohoda o vypořádání SJM a její dodatek a výsledná částka činí 178.817,20 Kč.

Proto odvolací soud posoudil odvolací námitky žalovaného jako bezdůvodné a rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též o. s. ř. ), a to proti výroku I. a souvisejícím výrokům o nákladech řízení s odkazem na důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a odst. 3 tohoto ustanovení o. s. ř.

Pokud jde o dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., resp. i ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolatel vytýká, že odvolací soud nevyhověl žádosti jeho právního zástupce o odročení nařízeného jednání z důvodu kolize s trestní věcí, čímž mu nebylo umožněno řádně využít svých procesních práv.

Ostatní dva uváděné dovolací důvody dovolatel vztahuje k otázce právního posouzení platnosti smlouvy o prodeji podniku z 29. 2. 2000 v souvislosti s otázkou platnosti dohody o vypořádání SJM.

Dovolatel namítá, že i když smlouva o prodeji podniku výslovně hovoří pouze o jediném závazku, v jejím textu se uvádí, že Tímto přebírá veškeré pohledávky (tj. závazky) a současně tak na kupující žalobkyni přechází též pohledávka vůči Magistrátu města L. za stavební úpravy pronajatých nebytových prostor.

Dovolatel se domnívá, že z ustanovení § 476 odst. 1 obch. zák. nevyplývá, že by ve smlouvě muselo být uvedeno, že jde o všechny závazky. Podle ustanovení § 477 obch. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, i kdyby ve smlouvě uvedeny nebyly, protože přecházejí přímo ze zákona při uzavření smlouvy.

Podle názoru dovolatele si odvolací soud protiřečí, poněvadž je-li podle něj neplatná smlouva o prodeji podniku, musí být neplatná i smlouva o vypořádání SJM, která hovoří o části věcí a závazků, o nichž je účtováno v mém účetnictví , tedy vyplývajících z podnikání žalovaného a v příloze č. 1 je stejný seznam majetku, jaký je v příloze č. 1 smlouvy o prodeji podniku. I dohoda o vypořádání SJM obsahuje závazek vůči věřiteli N. Ž., takže dohodu o vypořádání SJM nelze od smlouvy o prodeji podniku oddělit a naopak. Není-li platná smlouva o prodeji podniku, nemůže obstát ani na ni navazující dohoda, že by měl žalovaný žalobkyni z titulu pohledávky za stavební úpravy cokoli hradit. Dovolatel míní, že i kdyby smlouva o prodeji podniku byla neplatná, mohlo by jít pouze o neplatnost relativní, které by se mohl dovolat jen účastník smlouvy. V ustanovení § 477 odst. 3 obch. zák. zákon pamatuje na ochranu práv třetích osob ručením prodávajícího za splnění závazků kupujícím i při nedostatečné specifikaci převáděných závazků.

Dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené podmínky a obsahuje stanovené náležitosti (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se musel nejprve zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo co do napadeného výroku I. i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř ., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelův odkaz na § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není případný, poněvadž napadený výrok I. rozsudku odvolacího soudu je výrokem potvrzujícím, nikoli měnícím.

Rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a nejsou jimi naopak důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 citovaného ustanovení, jichž se dovolatel rovněž dovolává.

Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného výroku I. rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.

Dovolatelem označená právní otázka (ne)platnosti smlouvy o prodeji podniku není v napadeném rozhodnutí řešena v rozporu s hmotným právem, když jako podmínku platnosti smlouvy určuje převod všech práv a závazků s prodejem podniku souvisejících a v daném případě smlouva všechna práva (pohledávky) a závazky (dluhy), neobsahovala (ani odkazem), jak z dokazování nesporně vyplynulo.

Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. o přechodu všech práv a závazků na kupujícího, na které se prodej vztahuje, je ustanovením kogentním, které nelze ani dohodou stran omezit nebo vyloučit (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.).

Právní závěr odvolacího soudu je v tomto případě správný, neboť v předmětné smlouvě o prodeji podniku nejsou uvedeny závazky (dluhy), které jsou naopak obsaženy v čl. III. in fine dohody o vypořádání SJM, přičemž formulace v čl. III. smlouvy o prodeji podniku o dovolatelem tvrzeném přechodu všech práv a závazků takto univerzálně v cit. článku smlouvy o prodeji podniku uvedena není (v textu jsou jen hodnoty uvedené v příloze č. 1).

Především však na řešení předmětné otázky napadené rozhodnutí nespočívá, když jeho potvrzující výrok, týkající se výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno, se opírá nikoli o smlouvu o prodeji podniku, nýbrž o dohodu o vypořádání společného jmění manželů (SJM) a dodatek k ní. Dovolatel se mýlí, pokud míní, že tyto dvě smlouvy (dohody) nelze od sebe oddělit. Obě smlouvy byly sice uzavřeny v týž den, ale vedle sebe a smlouva o vypořádání SJM obsahuje kromě jiných shodná práva a povinnosti (závazky či pohledávky), jež reflektuje smlouva o prodeji podniku, takže sama o sobě vedle smlouvy o prodeji podniku obstojí.

Námitka dovolatele, směřující k relativní, nikoli absolutní neplatnosti předmětné smlouvy, je nejen nesprávná (jde o neplatnost pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák.), ale na prvním místě je irelevantní, neboť na neplatnosti smlouvy o prodeji podniku napadené rozhodnutí jak již výše uvedeno založeno není.

Výhradou, že odvolací soud odvolání nesprávně projednal v nepřítomnosti zástupce dovolatele, je z obsahového hlediska uplatňována zmatečnostní vada řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost. O dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c) o. s. ř., § 236 odst. 2 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. ledna 2009

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu