32 Cdo 4183/2011
Datum rozhodnutí: 17.01.2012
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 228 o. s. ř., § 243b odst. 5 o. s. ř.




32 Cdo 4183/2011


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 45797072, zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Nuselská 375/98, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem, se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 14, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 C 130/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2011, č. j. 15 Co 442/2010-49, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označené usnesení, kterým Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. května 2010, č. j. 18 C 130/2009-29, jímž byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení ve věci vedené u tamějšího soudu pod sp. zn. 60 C 102/99.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V souzené věci dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 238 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [odstavec 1 písm. a)]. Ustanovení § 237 platí obdobně (odstavec 2).
O případ obdobný případům popsaným v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. se v souzené věci nejedná (napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím a rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího soudu). Dovolání pak nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel žádnou právní otázku v intencích posledně citovaného ustanovení výslovně neformuloval a na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z argumentace, jejímž prostřednictvím polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu, neboť dovoláním zpochybněné právní závěry, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, odpovídají judikatuře dovolacího soudu.
Výklad ustanovení § 228 o. s. ř. je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen v tom, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně, a žalobou na obnovu řízení se tudíž nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad [srov. např. usnesení ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 2004, pod číslem 27, usnesení ze dne 17. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen Soubor ), pod číslem C 2581, svazek 29, a usnesení ze dne 16. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003, in www.nsoud.cz ]. Není pak naprosto žádných pochybností o tom, že závěr o neplatnosti smlouvy je závěrem právním, že jde o výsledek právního posouzení (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 114/96, uveřejněného pod číslem 63/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že neplatnost smlouvy, bez zřetele na to, zda jde o neplatnost absolutní, je vlastností právního úkonu, jeho kvalitou z hlediska právního, nikoliv skutečností (prvkem objektivní reality) ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž dovolatel argumentuje (z rozsudku ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, a usnesení ze dne 5. ledna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2815/2004), opačný závěr v žádném případě nevyplývá, jak správně dovodil již odvolací soud.
V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je též závěr odvolacího soudu, že rozsudek ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2194/2007, v jehož rámci Nejvyšší soud v jiném řízení mezi týmiž účastníky o jinou pohledávku posoudil jako absolutně neplatnou tutéž smlouvu o prodeji podniku ze dne 1. června 1998, z níž soudy v řízení, jehož obnovy se dovolatel domáhá, dovodily závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, není rozhodnutím, které jako důvod obnovy řízení stanoví § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil, že takovým rozhodnutím zákon míní rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř., to jest případy, když příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§ 135 odst. 1) či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§ 135 odst. 2), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám (§ 135 odst. 2) a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak (srov. např. rozsudek ze dne 15. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 133/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 1997, pod číslem 33, a usnesení ze dne 28. ledna 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/1998, uveřejněné pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se nemýlí v názoru, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2006, sp. zn. 5 Cmo 255/2005-134, jež bylo s odlišným právním posouzením v otázce platnosti smlouvy o prodeji podniku zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2194/2007, za takové rozhodnutí považovat nelze. Skutečnost, že jiný soud v jiném řízení, nevyjímaje Ústavní soud či Nejvyšší soud, posoudil vymezenou právní otázku jinak, důvod obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezakládá (srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 133/96, rozhodnutí R 48/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2948/2000, uveřejněný v Souboru pod číslem C 67, svazek 1/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 32 Cdo 540/2011, in www.nsoud.cz ).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalovanému, který by měl na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. ledna 2012

JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu