32 Cdo 4147/2010
Datum rozhodnutí: 30.10.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., čl. I písm. f) bod 5 předpisu č. 364/2000Sb., § 39 obč. zák., § 80 písm. c) o. s. ř., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 4147/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2 Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, proti žalované Setal s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1861/7, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 27171167, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží 7, PSČ 370 01, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 506/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2010, č. j. 53 Co 528/2009-151, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. července 2009, č. j. 34 C 506/2005-133, ve výroku o věci samé, kterým bylo určeno, že je neplatná kupní smlouva uzavřená dne 17. září 2004 mezi Českou republikou Fondem dětí a mládeže v likvidaci a žalovanou (v té době s obchodní firmou Pilates s. r. o.) o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. 4921/2, zastavěná plocha a nádvoří, zapsanému v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha na listu vlastnictví č. 3215 pro obec Praha, katastrální území Smíchov, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále rovněž jen o. s. ř. ), neboť předpoklady v něm stanovené nejsou v souzené věci naplněny. Dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. října 2006, č. j. 34 C 506/2006-56, který byl odvolacím soudem (jeho usnesením ze dne 3. května 2007, sp. zn. 53 Co 47/2007-80) zrušen, bylo totiž žalobě rovněž vyhověno, soud prvního stupně tudíž svým v pořadí druhým rozsudkem nerozhodl jinak, nehledě na to, že kasační rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno toliko na procesních důvodech a závazný právní názor ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. neobsahovalo (srov. k tomu blíže např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 129/2012, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí především v řešení otázky platnosti kupní smlouvy uzavřené dne 17. září 2004 mezi ní jako kupující a Českou republikou - Fondem dětí a mládeže v likvidaci (dále též jen FDML ) jako prodávající, jíž na ni měl být převeden předmětný pozemek, tvrdíc, že smlouva je platná a svým obsahem neodporuje zákonu, protože při jejím uzavření obě smluvní strany, zejména pak prodávající, postupovaly v souladu s právními předpisy. Tato otázka však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Otázka neplatnosti smluv o převodu nemovitých věcí v majetku státu uzavřených v procesu likvidace FDML dříve, než dne 2. listopadu 2004, kdy Poslanecká sněmovna usnesením č. 1324 schválila návrh vlády na bezúplatné převody nemovitostí ve správě FDML, pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku), jejíž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla , byla Nejvyšším soudem opakovaně vyřešena, takže lze považovat za ustálený jeho závěr, vyplývající např. z odůvodnění rozsudku ze dne 15. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 4273/2007, vydaném v řízení s totožnými účastníky, podle něhož ustanovení článku I., bodu 5, písm. f) poslední věty zákona č. 364/2000 Sb. o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, v rozhodném znění (tj. ve znění zákona č. 428/2003 Sb. s účinností od 12. prosince 2003), gramatickým výkladem a v souvislosti s navazujícími ustanoveními dalších právních předpisů nelze vyložit jinak, než že úplatné převody na základě veřejné soutěže mohly následovat až po usnesení Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech, přičemž je nerozhodné, zda o určitém majetku vláda podala příslušný návrh Poslanecké sněmovně (srov. shodně též např. rozsudek ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006, rozsudek ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 4848/2007, usnesení ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 5140/2007, rozsudek ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. 30 Cdo 2565/2007, rozsudek ze dne 9. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 3607/2007, rozsudek ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 1141/2008, rozsudek ze dne 30. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2926/2008, usnesení ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 23 Cdo 2920/2008, rozsudek ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 3151/2009, usnesení ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 3095/2009, rozsudek ze dne 28. července 2010, sp. zn. 23 Cdo 1760/2008, a usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. 23 Cdo 4435/2008). Ani v této věci neshledává dovolací soud důvod se od tohoto názoru odchýlit.
Zbývá dodat, že ústavní stížnost proti rozsudku ze dne 15. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 4273/2007, Ústavní soud usnesením ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 3154/09, odmítl toliko z ryze procesních důvodů (pro nedostatek povinného zastoupení advokátem), ústavní stížnosti podané proti jiným shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu však odmítl z toho důvodu, že právní závěry v nich přijaté posoudil jako ústavně konformní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. července 2008, sp. zn. IV. ÚS 718/08, ze dne 26. února 2009, sp. zn. III. ÚS 2734/08, ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. IV. ÚS 2864/08, ze dne 28. srpna 2009, sp. zn. II. ÚS 1951/09, ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. III. ÚS 3345/09, ze dne 4. listopadu 2010, sp. zn. II. ÚS 2517/2010, a ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. I. ÚS 3036/2010).
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nemohlo založit ani dovolatelkou zpochybněné právní posouzení, k němuž odvolací soud dospěl v otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., neboť nelze dovodit, že se odvolací soud tímto posouzením odklonil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Určovací žaloba podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21). Jestliže je, jak vyplývá z rozhodnutí soudů nižších stupňů, v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník předmětného pozemku žalobkyně, neboť zápis vkladu vlastnického práva žalované na základě kupní smlouvy ze dne 17. září 2004 nebyl proveden, pak žalobkyně nemohla žalovat přímo na určení svého vlastnického práva k pozemku (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, ročník 1996, v čísle 5). Nabývá-li totiž kupující vlastnické právo k nemovitosti, jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí, až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. § 133 odst. 2 občanského zákoníku a § 2 odst. 2 ve spojení s § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), pak je žalobkyně vlastníkem předmětného pozemku v každém případě, bez zřetele na to, zda je předmětná kupní smlouva platná či nikoliv. Určení jejího vlastnického práva by tak ve sporu mezi ní a žalovanou nic neřešilo. I kdyby mohla žalobkyně žalovat na plnění (ze spisu však nevyplývá, že by žalovaná pozemek užívala či jinak zasahovala do vlastnického práva žalobkyně), pak ani rozhodnutí o takové žalobě by nejistotu v právním postavení účastnic nevyřešilo, neboť otázka platnosti kupní smlouvy by byla též pro účely takového rozhodnutí bez právního významu. Ani platná kupní smlouva by totiž sama o sobě, bez toho, že by na jejím základě byl zapsán vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, žalovanou k užívání pozemku neopravňovala. Tvrdí-li žalovaná, že předmětná kupní smlouva je platná, pak je tu stav nejistoty v právním postavení žalobkyně, jenž lze eliminovat žalobou na určení neplatnosti kupní smlouvy; určením její neplatnosti je vytvořen právní rámec, jenž je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1338/96), a žaloba na určení tak v popsaných poměrech plní svou preventivní funkci. Úvaha soudu prvního stupně (s níž se odvolací soud implicite ztotožnil) vycházející z vyložených principů závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c). o. s. ř. nezakládá.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, rovněž není přípustné (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Pavel P ř í h o d a předseda senátu