32 Cdo 4123/2016
Datum rozhodnutí: 08.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



32 Cdo 4123/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Beck International, s. r. o. , se sídlem v Mělníku, Blatecká 3344, identifikační číslo osoby 62741438, zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 286/38, proti žalovanému Z. B. , zastoupenému JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné, Masarykovo nám. 91/28, o zaplacení částky 29 999 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 488/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2016, č. j. 56 Co 33/2016-73, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 6. 10. 2015, č. j. 22 C 488/2014-56, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 29 999 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na náhradu nákladů řízení částku 7 652 Kč (výrok II.) a státu na účet Okresního soudu v Karviné částku 2 436 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil jej ve výrocích II. a III. tak, že žalobkyni ani státu nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně do všech jeho výroků), v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a namítá, že odvolací soud v napadeném rozsudku řešil otázku, která dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem . Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby rozhodl, že Krajskému soudu v Ostravě se nařizuje věc znovu projednat a rozhodnout , a aby žalovanému přiznal náklady dovolacího řízení.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť ač zastoupen advokátem, přes správné poučení odvolacím soudem žádnou otázku hmotného ani procesního práva neformuloval.
Dovolatel soudům nižších stupňů vytýká, že řádným způsobem nezjistily skutkový stav , konkrétně že dostatečně nezjistily, jaký byl úmysl stran při uzavírání spotřebitelské smlouvy. Patrně však přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2014 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Z výše uvedeného důvodu nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka, že žalovaný nepodepsal žádnou smlouvu na předváděcí akci se žalobcem, ve které by se zavázal, že si od žalobce koupí jím nabízené zboží , neboť dovolatel jejím prostřednictvím zakládá kritiku závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro něj nepříznivé právní posouzení založeno, a ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci.
Přípustnost dovolání nezakládá rovněž námitka, že ne zcela souhlasí s použitím práva platného v době rozhodování odvolacího soudu tak, jak jej aplikovaly soudy obou stupňů , když podle názoru dovolatele je třeba v projednávané věci aplikovat ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o. z. ), neboť se jedná o zjevné zneužití práva ze strany žalobkyně , dále ustanovení § 1 odst. 2 o. z., protože občanský zákoník přímo uvádí, že jsou zakázána ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek a § 580 o. z., neboť jednání žalobce na předváděcí akci bylo jednáním, které se příčí dobrým mravům a z tohoto důvodu má být prohlášeno za neplatné . K otázce použití zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž s podrobnou argumentací dospěl k závěru, že přechodné ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Námitkou, že dovolateli zejména v řízení před soudem I. stupně nebyla poskytnuta řádně možnost se hájit a že mu soud měl ustanovit zástupce, když bylo evidentní, že není schopen posoudit dosah svého jednání, dovolatel uplatňuje vadu řízení, která sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené ustanovením § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soudy nižších stupňů procesního pochybení dopustily (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalovaný k této části rozhodnutí uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 3. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu