32 Cdo 4115/2010
Datum rozhodnutí: 31.07.2012
Dotčené předpisy: § 2 předpisu č. 37/2004Sb., § 157 odst. 2 o. s. ř., § 211 o. s. ř.




32 Cdo 4115/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně M.S., zastoupené Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 4, Budějovická 5, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 63998530, o zaplacení částky 270.000,- Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 24/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2010, č. j. 30 Co 25/2010-62, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2010, č. j. 30 Co 25/2010-62, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. října 2009, č. j. 38 C 24/2009-37, určující opodstatněnost žalobou uplatněného nároku co do základu, tak, že žalobu o zaplacení částky 270.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění (učiněných soudem prvního stupně a doplněných z důkazů zopakovaných v odvolacím řízení), podle nichž dne 4. ledna 2004 Magistrát města Zlína, odbor dopravy a silničního hospodářství, vyhověl žádosti V. S. a rozhodl o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného silničního vozidla, automobilu tovární značky C. B. 2.0 HDI, rok výroby 2004, , k provozu na pozemních komunikacích v České republice. Dne 3. ledna 2005 vydal tento úřad technický průkaz k uvedenému vozidlu s tím, že vozidlo splňuje požadavky zákona č. 53/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích; v technickém průkazu nebyla uvedena registrační značka vozidla ani jméno vlastníka. Dne 10. listopadu 2005 byla mezi obchodní společností IBS INSURANCE BROKER SERVICE, s. r. o., jako pojistníkem a žalovanou jako pojistitelem uzavřena pojistná smlouva o havarijním pojištění ve prospěch pojištěných uvedených v příloze, případně, jde-li o pojištění sjednaná následně, v dodatcích k této smlouvě. Bylo ujednáno, že součást smlouvy tvoří Všeobecné pojistné podmínky pro soukromé pojištění vozidel VPPPV 1/05 (dále též jen VPPPV 1/05 ) a Doplňkové pojistné podmínky pro soukromé pojištění vozidel DPPPV 1/05 (dále též jen DPPPV 1/05 ), podle nichž mohou být předmětem havarijního pojištění (zahrnujícího též pojištění pro případ odcizení) vozidla s platným českým technickým průkazem a českou registrační značkou nebo SPZ, která jsou technicky způsobilá pro provoz na pozemních komunikacích. Žalobkyně dne 20. prosince 2007 udělila svému manželu V. S. plnou moc k jejímu zastupování při všech úkonech ve věci předmětného automobilu. Dne 10. ledna 2008 byla mezi společností IBS INSURANCE BROKER SERVICE, s. r. o., jako pojistníkem a žalobkyní jako pojištěnou uzavřena ohledně předmětného automobilu Smlouva o zařazení pojišťovaného vozidla do flotily IBS, a to za účelem pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a za účelem havarijního pojištění. Ve smlouvě, v níž jako pojistitel figuruje žalovaná, je uvedeno, že automobil je pojišťován bez registrační značky. Žalobkyně uhradila sjednané pojistné a žalovaná vystavila dne 10. ledna 2008 doklad o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Dne 15. ledna 2008 manžel žalobkyně nahlásil na Policii ČR odcizení vozidla.
Odvolací soud posoudil pojistnou smlouvu uzavřenou mezi společností IBS INSURANCE BROKER SERVICE, s. r. o., a žalovanou dne 10. listopadu 2005 jako smlouvu o pojištění cizího pojistného rizika podle ustanovení § 10 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, na jejímž podkladě uvedená společnost uzavřela s žalobkyní dne 10. ledna 2008 smlouvu o zařazení pojišťovaného vozidla do flotily pojistníka, přičemž touto smlouvou bylo sjednáno jak havarijní, tak tzv. odpovědnostní pojištění. Dovodil však, že vzhledem k článku 3 VPPPV 1/05 mohla být předmětem havarijního pojištění pouze vozidla s českou registrační značkou nebo SPZ, a zdůraznil, že v době sjednání předmětného pojištění automobil žalobkyně českou registrační značku ani platnou SPZ neměl a proto nebyl ve smyslu tohoto článku způsobilým předmětem pojištění. Odvolací soud uzavřel, že neexistuje-li způsobilý předmět závazku, pak nemůže platně vzniknout smlouva, a to pro počáteční nemožnost plnění podle ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Na základě toho uzavřel, že smlouva v té části, v níž bylo sjednáno havarijní pojištění vozidla žalobkyně, není platným právním úkonem a žalobkyně nemá na požadované plnění právo.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, podle obsahu dovolacích námitek toliko ve výroku o věci samé, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vytkla napadenému rozsudku, že popírá princip smluvní volnosti účastníků a autonomii projevu jejich vůle, jež od počátku směřovala také k tomu, aby vozidlo bylo pojištěno také havarijním pojištěním. Argumentovala, že uzavřel-li pojistník jako její zástupce smlouvu, pak ta nemůže být neplatná pro rozpor s pojistnými podmínkami, neboť pojistná smlouva je pojistným podmínkám nadřazená. To podle jejího přesvědčení platí též v případě rozporu jednotlivých ustanovení VPPPV 1/05 a DPPPV 1/05 s pojistnou smlouvou č. 0010228926 (podle obsahu spisu se jedná o smlouvu uzavřenou mezi pojistníkem a dovolatelkou dne 10. ledna 2008).
Dovolatelka též namítá, že žalovaná stejným způsobem jako v posuzovaném případě poskytuje tytéž produkty i jiným osobám a že se jedná o běžnou obchodní zvyklost všech pojišťoven při uzavírání sdružených pojištění u nových vozidel a vozidel dovezených z ciziny, kdy sjednání pojištění odpovědnosti za škodu je podmínkou přidělení registrační značky; je uzavřena pojistná smlouva na oba druhy pojištění a registrační značka je po jejím přidělení jen evidována pojišťovnou.
Dovolatelka poukázala též na to, že žalovaná se až do vzniku pojistné události chovala tak, jako by pojistná smlouva byla platně uzavřena, zejména pojistnou smlouvu zaregistrovala ve svém interním informačním systému a přijala platbu pojistného. Zdůraznila, že pojistníkovi bylo při uzavírání smlouvy známo, že vozidlo nemá dosud přidělenou registrační značku, že vůle smluvních stran směřovala k uzavření jak odpovědnostního, tak i havarijního pojištění, a že tato autonomie vůle musí být nadřazena pojistným podmínkám. Pojistná smlouva proto podle jejího přesvědčení platně vznikla v rozsahu obou pojištění a vozidlo bylo způsobilým předmětem tohoto pojištění z důvodu projevu vůle obou účastníků v pojistné smlouvě.
Dovolatelka též upozornila, že k tomu, jaká byla vůle účastníků a jaké jsou zvyklosti při pojišťování, navrhovala důkazy, které však v důsledku nesprávného právního názoru odvolacího soudu nebyly provedeny.
Závěrem dovolatelka zpochybnila správnost podřazení zjištěného skutkového stavu věci pod ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák.; podle jejího mínění neobstojí závěr o nezpůsobilosti vozidla bez registrační značky jako předmětu havarijního pojištění, jestliže vůle účastníků ke sjednání havarijního pojištění směřovala.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení § 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), pojistná smlouva je smlouvou o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné.
Podle ustanovení § 2 zákona o pojistné smlouvě se pro účely tohoto zákona rozumí účastníkem soukromého pojištění pojistitel a pojistník jakožto smluvní strany a dále pojištěný a každá další osoba, které ze soukromého pojištění vzniklo právo nebo povinnost [písm. e)], pojistitelem právnická osoba, která je oprávněna provozovat pojišťovací činnost podle zvláštního zákona [písm. f)], pojistníkem osoba, která s pojistitelem uzavřela pojistnou smlouvu [písm. g)], pojištěným osoba, na jejíž život, zdraví, majetek, odpovědnost za škodu nebo jiné hodnoty pojistného zájmu se soukromé pojištění vztahuje [písm. h)], oprávněnou osobou osoba, které v důsledku pojistné události vznikne právo na pojistné plnění [písm. i)].
Podle ustanovení § 10 zákona o pojistné smlouvě pojistník může uzavřít pojistnou smlouvu na pojistné riziko pojištěného, který je osobou odlišnou od pojistníka (dále jen "pojištění cizího pojistného rizika") [odst. 1]; pojistník je povinen seznámit pojištěného s obsahem pojistné smlouvy týkající se pojištění jeho pojistného rizika [odst. 2].
Podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.
Především je třeba zdůraznit, že odvolací soud pojistnou smlouvu uzavřenou mezi společností IBS INSURANCE BROKER SERVICE, s. r. o., a žalovanou správně posoudil jako smlouvu o pojištění cizího pojistného rizika podle ustanovení § 10 zákona č. 37/2004 Sb. Dovolatelka tento právní závěr nezpochybnila, ve své dovolací argumentaci jej však nerespektuje. Pomíjí, že v případech, na které míří ustanovení § 10 zákona o pojistné smlouvě, tedy tam, kde je pojištěný osobou odlišnou od pojistníka, není pojistník v postavení zástupce pojištěného (ani přímého, ani nepřímého), nýbrž je, vedle pojištěného a pojistitele, účastníkem (subjektem) závazkového vztahu soukromého pojištění a je též, na rozdíl od pojištěného, smluvní stranou pojistné smlouvy, je to tedy on, nikoliv pojištěný, kdo svým jménem a na svůj účet uzavírá s pojistitelem pojistnou smlouvu. Obsah dovolacích námitek nekoresponduje tomu, že právní vztahy, z nichž pochází spor řešený v souzené věci, jsou založeny dvěma smlouvami, jednak pojistnou smlouvou uzavřenou mezi společností IBS INSURANCE BROKER SERVICE, s. r. o., jako pojistníkem a žalovanou jako pojistitelem, jednak smlouvou uzavřenou uvedeným pojistníkem a dovolatelkou o zařazení vozidla dovolatelky do flotily IBS a obsahující projev vůle, aby se dovolatelka stala (ve sjednaném ohledu) jako pojištěný účastníkem soukromého pojištění založeného uvedenou pojistnou smlouvou. Blíže neadresovaná argumentace dovolatelky smluvní volností, založená na tvrzení, že vůlí účastníků bylo sjednat též havarijní pojištění jejího vozidla, nemůže již z povahy věci obstát ve vztahu k pojistné smlouvě, na jejímž uzavření se projev její vůle nepodílel, ani k příslušnému jejímu dodatku (byl-li ohledně havarijního pojištění jejího automobilu stranami pojistné smlouvy sjednán). Nárok pojištěného vůči pojistiteli na poskytnutí pojistného plnění, jehož uspokojení se žalobkyně v souzené věci domáhá, není nárokem ze smlouvy, kterou pojištěný uzavřel s pojistníkem za tím účelem, aby pojistník sjednal jeho účastenství jako pojištěného ve vztahu soukromého pojištění. Pro pojistitele z takovéto smlouvy, jíž není smluvní stranou, žádný závazek nevyplývá. Nárok na pojistné plnění je vždy, tedy i tam, kde pojištěným je osoba odlišná od pojistníka, nárokem z pojistné smlouvy, jíž je jen smlouva odpovídající ustanovení § 2 zákona o pojistné smlouvě, tj. smlouva uzavřená mezi pojistitelem a pojistníkem a obsahující náležitosti tam stanovené, mimo jiné příslušný závazek pojistitele.
Nelze přitom ovšem přehlédnout, že též odvolací soud při vylíčení svých úvah v rámci právního posouzení nepostupoval důsledně a z odůvodnění jeho rozsudku tak není seznatelné, kterou z uvedených smluv shledal neplatnou pro nemožnost plnění. Za pojistnou smlouvu o havarijním pojištění sice v první větě třetího odstavce na straně 4 označuje smlouvu ze dne 10. listopadu 2005, v další větě však dovozuje, že havarijní a tzv. odpovědnostní pojištění vozidla bylo sjednáno ve smlouvě o zařazení vozidla žalobkyně do flotily IBS ze dne 10. ledna 2008. Jestliže pak v předposlední větě tohoto odstavce formuluje závěr o neplatnosti smlouvy v té části, v níž bylo sjednáno havarijní pojištění vozidla dovolatelky, není zřejmé, zda se tento závěr týká skutečně pojistné smlouvy, ve znění příslušného dodatku, jímž byla dovolatelka se svým vozidlem a svou odpovědností za škodu způsobenou jeho provozem zařazena mezi pojištěné, anebo (nesprávně) toliko smlouvy uzavřené mezi dovolatelkou a pojistníkem. Lze dodat, že na Všeobecné pojistné podmínky VPPPV 1/05, z jejichž článku 3 odvolací soud nemožnost plnění dovozuje, podle obsahu spisu odkazují obě shora označené smlouvy.
Ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. soudu mimo jiné ukládá (což vzhledem k § 211 o. s. ř. platí přiměřeně též pro soud odvolací) v odůvodnění rozsudku stručně a jasně vyložit, jak věc posoudil po právní stránce. Odůvodněním, které tomuto požadavku nevyhovuje, ať již pro nedostatek důvodů či (jako v souzené věci) pro nesrozumitelnost, je podle ustálených judikatorních závěrů Ústavního soudu a Nejvyššího soudu porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a řízení je (z pohledu pravidel občanského soudního řádu) zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť vadné odůvodnění znemožňuje rozhodnutí přezkoumat z hlediska jeho věcné správnosti. V poměrech dovolacího řízení jde o vadu, k níž Nejvyšší soud v případě přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (srov. § 242 odst. 2 větu druhou o. s. ř.).
Pro tuto vadu, která brání přezkumu správnosti dovoláním zpochybněné aplikace ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák., nemůže napadené rozhodnutí obstát [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně obou závislých výroků o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2012

JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu