32 Cdo 4112/2016
Datum rozhodnutí: 07.03.2017
Dotčené předpisy: § 127 odst. 1 o. s. ř., § 226 odst. 2 o. s. ř.




32 Cdo 4112/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně České pojišťovny a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, proti žalované Pivovar Herold Březnice, a.s. , se sídlem v Březnici, Zámecký obvod 31, PSČ 262 72, identifikační číslo osoby 25742001, zastoupené JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem se sídlem v Praze 4, Mikulova 1571/15, o zaplacení 670 561 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 94/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 367/2015-513, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 367/2015-513, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou dne 21. 10. 2011 u Okresního soudu v Příbrami domáhala zaplacení žalované částky představující bezdůvodné obohacení, jež žalované vzniklo výplatou této částky jako pojistného plnění. Dodatečným šetřením pojistné události však žalobkyně zjistila, že nárok na výplatu pojistného plnění žalované nevznikl.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 7. 8. 2014, č. j. 12 C 216/2011-424, žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.). K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2014, č. j. 21 Co 163/2014-464, shora označený rozsudek Okresního soudu v Příbrami zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému.
Rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 47 Cm 94/2015-489, Krajský soud v Praze žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení vůči státu (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že účastnice uzavřely dne 15. 8. 2008 pojistnou smlouvu č. 40653742-14, jíž byla pojištěna nemovitost ve vlastnictví žalované Pivovar Herold v Březnici proti živelním nebezpečím, včetně pojištění proti vichřici. Smlouva byla uzavřena ve znění Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění majetku podnikatelů VPPMP 2005 (dále jen VPPMP 2005 ) a Doplňkových pojistných podmínek pro pojištění staveb k podnikání DPPSP 2. Dne 30. 6. 2009 žalovaná nahlásila žalobkyni škodní událost, ke které mělo dojít dne 11. 6. 2009 v důsledku vichřice stržením části střechy a štítu budovy skladu v objektu pivovaru. Dne 30. 12. 2009 žalobkyně vyplatila žalované pojistné plnění ve výši 670 561 Kč. Následným dodatečným šetřením však žalobkyně zjistila, že k pádu střechy došlo dříve než 11. 6. 2009 (dne 8. 6. 2009), a to nikoliv z důvodu povětrnostních vlivů, ale z důvodu špatného technického stavu objektu. K prokázání příčin zřícení části střechy objektu a k určení existence případného vlivu silného větru (vichřice) v rozhodnou dobu na poškození objektu nechal Okresní soud v Příbrami k návrhu žalobkyně vypracovat znalecké posudky. Ze znaleckého posudku ze dne 2. 6. 2013 vypracovaného RNDr. Miroslavem Vysoudilem, znalcem z oboru meteorologie, klimatologie, soud prvního stupně zjistil, že ve dnech od 1. 6. 2009 do 11. 6. 2009 v dané lokalitě nejevily meteorologické podmínky žádné extremity. Byl slabý až mírný vítr stupně 3-4 Beaufortovy stupnice. Silný vítr byl zaznamenán teprve dne 11. a 12. 6. 2009. Znalec dále vyslovil domněnku, že k poškození střechy a štítové zdi objektu vzhledem k jeho skutečnému (havarijnímu) stavu postačoval vítr o stupni 9 Beaufortovy stupnice, který však v rozhodné době v předmětné lokalitě zaznamenán nebyl. Podle znaleckého posudku ze dne 13. 9. 2013 vypracovaného Ing. Jaroslavem Markem, znalcem z oboru stavebnictví, inženýrské stavby a stavební materiál, byl příčinou škodní události, která nastala dne 8. 6. 2009, špatný stavebně-technický stav objektu. Znalec uvedl, že objekt byl v havarijním stavu již v době uzavření předmětné pojistné smlouvy, a vyloučil možnost, že pojistná událost nastala vlivem vichřice dne 11. 6. 2009.
Podle soudu prvního stupně ke zřícení části střechy a štítové zdi objektu došlo již dne 8. 6. 2009 z důvodu havarijního stavu objektu a bez jakéhokoli vlivu povětrnostních podmínek. Na škody této povahy byla v pojistné smlouvě v čl. 6 odst. 1, písm. c) VPPMP 2005 sjednána výluka z pojištění, podle níž se bez ohledu na spolupůsobící příčiny pojištění nevztahuje na nahodilou skutečnost způsobenou následkem vady, kterou měla pojištěná věc již v době uzavření smlouvy, a která měla či mohla být známa pojistníkovi nebo pojištěnému bez ohledu na to, zda byla známa samotné pojišťovně.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně vyplatila žalované pojistné plnění, ačkoli jí nenáleželo, neboť nedošlo k pojistné události podle pojistné smlouvy a pojistných podmínek. Přijetím tohoto plnění se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a je proto povinna žalobkyni toto plnění jako bezdůvodné obohacení vydat.
Žalovaná podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Žalobkyně odvoláním napadla pouze výrok o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej v části výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok I.); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž nedošlo k pojistné události, která by byla kryta pojistnou smlouvou, resp. na škody této povahy byla pojistnou smlouvou sjednána výluka pojištění v čl. 6 odst. 1, písm. c) VPPMP 2005. Žalobkyně poskytla žalované pojistné plnění na předmětnou škodu bez právního důvodu, čímž se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, a je tedy povinna žalobkyni v souladu s § 451 a násl. obč. zák. bezdůvodné obohacení vydat.
Odvolací soud nepřisvědčil žalované, že soud prvního stupně provedl důkazy v rozporu s § 226 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Protože žalovaná nesouhlasila, aby soud prvního stupně vycházel z důkazů provedených před věcně nepříslušným soudem, soud prvního stupně na jednání dne 30. 9. 2015 provedl důkazy znovu, a to čtením listinných důkazů, mj. i znaleckých posudků nařízených věcně nepříslušným soudem, které považoval za potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, a na základě jimi zjištěného skutkového stavu ve věci rozhodl. Podle odvolacího soudu zákon nezakazuje, aby soud provedl důkaz znaleckým posudkem, jehož provedení bylo nařízeno věcně nepříslušným soudem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka odvolacímu sodu vytýká, že nesprávně posoudil otázku provedení důkazu znaleckým posudkem, jehož pořízení nařídil věcně nepříslušný soud. Dovolatelka nevyjádřila souhlas nezbytný podle § 226 odst. 2 o. s. ř., časti věty druhé za středníkem, a trvala na opětovném provedení důkazů při novém projednání věci před věcně příslušným soudem. Provedení znaleckého posudku, nařízeného věcně nepříslušným soudem, jako listinného důkazu bylo v rozporu s § 127 o. s. ř. a dovolatelce tak byla odebrána možnost znalce u věcně příslušného soudu vyslechnout a poukázat na nejasnosti a chyby posudku, jež v řízení namítala.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při řešení otázky výkladu § 226 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na § 127 odst. 1 o. s. ř. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání je tedy podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 226 odst. 2 o. s. ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc postoupena věcně příslušnému soudu, nepoužije se v dalším řízení § 104a. Z výsledků dosavadního řízení lze při novém projednání věci vycházet pouze z uznání žalovaného a ze shodných skutkových tvrzení účastníků; se souhlasem účastníků lze vycházet také z některých nebo ze všech provedených důkazů.
Nesouhlasí-li účastník podle § 226 odst. 2 o. s. ř. s tím, aby věcně příslušný soud v dalším řízení vycházel z některých (či ze všech) důkazů, které byly provedeny před soudem věcně nepříslušným, musí věcně příslušný soud tyto důkazy provést znovu. O takový případ se jednalo i v nyní projednávané věci dovolatelka svůj nesouhlas soudu prvního stupně sdělila (k jeho výzvě) přípisem ze dne 9. 6. 2015. Soud prvního stupně byl tedy povinen důkazy, z nichž chtěl při novém projednání věci vycházet a které byly provedeny v dosavadním řízení, provést znovu. Mezi těmito důkazy byly i znalecké posudky.
Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.
Z dikce § 127 odst. 1 o. s. ř. mimo jiné vyplývá, že ustanoví-li soud znalce, vyslechne jej, i když mu bylo uloženo, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vyslechl vždy (srov. § 38 odst. 1 či § 70 odst. 2 větu druhou zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), a pouze výjimečně v odůvodněných případech.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014, v němž rovněž vysvětlil, že o odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce, jde, nemá-li soud pochybnosti o tom, že posudek má všechny formální náležitosti , tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení. Shodný názor vyslovil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 324/2005.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že pokud účastník podle § 226 odst. 2 o. s. ř. nesouhlasí, aby věcně příslušný soud v dalším řízení vycházel z některých (či ze všech) důkazů, které byly provedeny před soudem věcně nepříslušným, tedy ani ze znaleckého posudku, a to zejména proto, že má k němu připomínky a trvá na výslechu znalce, jemuž hodlá položit otázky, nejde o odůvodněný případ podle § 127 odst. 1 o. s. ř. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci. Odvolací soud však, aniž v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, na základě čeho dospěl k opačnému závěru, zaujal nesprávný názor, že postačí, provede-li soud důkaz znaleckým posudkem jako důkaz listinný (přečte ho).
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl tedy dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (včetně závislých výroků) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 3. 2017

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu