32 Cdo 41/2008
Datum rozhodnutí: 19.02.2009
Dotčené předpisy: § 409 předpisu č. 513/1991Sb., § 450 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Cdo 41/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně A., a.s. V. M., zastoupené JUDr. I. Z., advokátem, proti žalované T., a.s., o zaplacení částky 1, 302.960,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 11/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2007, č.j. 7 Cmo 454/2006-110, takto:

I. Dovolání proti I. výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2007, č.j. 7 Cmo 454/2006-110 se zamítá, dovolání proti II. výroku téhož rozsudku se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:



Krajský soud v Ostravě prvním výrokem rozsudku ze dne 29. 3. 2006, č.j. 19 Cm 11/2002-83 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,302.960,- Kč představující kupní cenu za zboží 60.000 ks stojinek pro výrobu lehkých regálů které se žalobkyně jako prodávající zavázala dodat žalované jako kupující smlouvou ze dne 24. 8. 1999 (dále též jen smlouva ). Druhým výrokem téhož rozsudku soud prvního stupně zamítl žalobu ohledně smluvní pokuty ve výši 2,721.617,- Kč sjednané účastnicemi v téže smlouvě pro případ prodlení kupující s převzetím zboží, třetím výrokem rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi.

Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že dle shora uzavřené smlouvy měla žalobkyně pro žalovanou připravit k odběru sjednané zboží do konce roku 1999, žalovaná se zavázala zboží odebrat a zaplatit cenu sjednanou ve smlouvě (17,80 Kč za jednu stojinku), která měla být vyúčtována fakturou vystavenou do 5-ti dnů po uskutečnění dodávky. Odstavec 6 smlouvy obsahoval ujednání, že stojinky budou dodány do provozovny žalovaného v O. L. , v odstavci 10 se kupující zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z hodnoty neodebraných stojinek, bude-li v prodlení s prodejem . Žalobkyně žalovanou dopisy ze dne 22. 2. 2000 a 23. 5. 2000 vyzvala k odběru vyrobeného zboží, žalovaná dopisem ze dne 24. 8. 1999 zboží odmítla odebrat s tím, že pro ni není dál vhodné, dál použitelné . Ujednání pod bodem 6 smlouvy (o místě dodávky) posoudil soud jako neplatné pro neurčitost (§ 37 obč. zák.), neboť provozovna není jednoznačně určena číslem popisným či jiným nezaměnitelným specifikujícím způsobem ..kromě obce, v níž se má nacházet . Za nesrozumitelné a tedy neplatné považoval soud též ujednání o smluvní pokutě. Zbylé části smlouvy zhodnotil soud prvého stupně jako platné, smlouvu jako smlouvu kupní uzavřenou podle § 409 obch. zák. Žalobce dle soudu prvého stupně žalovanému umožnil zboží převzít (nakládat s ním) v místě svého sídla (§ 450 odst. 1 obch. zák.), žalovaný však svou povinnost zboží převzít a zaplatit sjednanou cenu nesplnil (§ 447 obch. zák.).

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil první výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, ve druhém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ujednání obsažené v bodě 6 smlouvy o tom, že stojinky budou dodány do provozovny kupujícího v O. L. posoudil odvolací soud (poté, co zopakoval důkaz kupní smlouvou) jako platné ujednání o místě plnění, ujednání v bodě 7 smlouvy obsahující závazek prodávajícího dodat zboží do konce r. 1999, jako platné ujednání o termínu plnění. Zdůraznil (mimo jiné) s odkazem na § 412 a 416 obch. zák., že základní povinností prodávajícího je dodat zboží kupujícímu v určitém místě smlouvou sjednaném, ve sjednané, resp. v přiměřené lhůtě, přičemž splnění této povinnosti je předpokladem úspěšného uplatnění práva na úhradu kupní ceny (§ 447 obch. zák.). Žalobkyně dosud svůj závazek ze smlouvy nesplnila, zboží žalované ve sjednaném místě nedodala, nevzniklo jí tudíž právo na úhradu sjednané kupní ceny. Odvolací soud nehodnotil ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě, konstatoval pouze, že žalovaná se nemohla dostat do prodlení s placením kupní ceny a tudíž neexistují předpoklady pro přiznání smluvní pokuty.

Zamítavý i potvrzující výrok odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud věc hodnotil po právní stránce. Zdůrazňuje, že kupující odmítala zboží převzít, protože o ně již neměla zájem, jak vyplývá z dopisu ze dne 29. 5. 2000, ale též z procesní obrany žalované během řízení (žalovaná se nejprve bránila tím, že její statutární zástupce smlouvu vůbec nepodepsal). Žalobkyni nikdy nebyla dána dopravní dispozice či možnost zboží dodat přesto, že se domáhal telefonicky již před koncem roku 1999, a to opakovaně, kdy má zboží dodat, neboť je již vyrobeno . Žalovaná dle názoru žalobkyně možnost dodání zboží ze strany prodávajícího zmařila. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatelka za nesprávné a navrhuje jeho zrušení.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu pouze v rozsahu vymezeném uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Prvním výrokem rozsudku, který je dovoláním napaden, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se požadavku na zaplacení kupní ceny. Dovolání je v této části přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Není však důvodné.

Odvolací soud založil své rozhodnutí v této části na úvaze, že nedodala-li žalobkyně žalované zboží dle ujednání obsaženého ve smlouvě, chybí zde předpoklad pro vznik nároku na úhradu kupní ceny. Tato úvaha je v souladu se zákonnou úpravou kupní smlouvy dle ust. § 409 a násl. obch. zák., podle níž se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) , převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu (§ 409 odst. 1 obch. zák.). Povinnosti prodávajícího dodat zboží, předat doklady, které se ke zboží vztahují, a umožnit kupujícímu nabýt vlastnického práva ke zboží v souladu se smlouvou a zákonem (§ 411 obch. zák.) koresponduje povinnost kupujícího zaplatit za zboží kupní cenu a převzít dodané zboží v souladu se smlouvou (§ 447 obch. zák.). Nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je kupující povinen zaplatit kupní cenu, když prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím (§ 450 odst. 1 věta prvá obch. zák.).

Ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, z nichž dovolací soud vychází (§ 241a odst. 4 o. s. ř.), nevyplývá, že by se strany dohodou o zaplacení kupní ceny odchýlily od úpravy obsažené v § 450 odst. 1 obch. zák. Žalobkyně ani netvrdí, že by žalované zboží dodala, tvrdí pouze, že žalovaná odmítla převzít zboží , resp. zmařila dodávku zboží . Skutečnosti žalobkyní tvrzené však nezakládají právo na úhradu kupní ceny ve smyslu shora zmíněných ustanovení obchodního zákoníku. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyni právo na kupní cenu nevzniklo, protože žalované zboží nedodala, je tedy správný. Nejvyšší soud proto dovolání směřující do I. výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, dle § 234b odst. 2, část prvá o. s. ř., zamítl.

Dovolání směřující do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se smluvní pokuty, odvolatelka pouze ohlašuje, po obsahové stránce však důvody dovolání nevymezuje, nepopisuje okolnosti, v nichž podle ní dovolací důvod spočívá (§ 242 odst. 3, § 241b odst. 3 o. s. ř.), její argumentace výslovně směřuje pouze k uplatněnému nároku na úhradu kupní ceny. Dovolací soud je ovšem vázán uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je dovolatel vymezil, není oprávněn zabývat se důvody dalšími, byť by takové důvody byly z obsahu spisu či odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé.

Bez vymezení dovolacích důvodů je dovolání (v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí o smluvní pokutě) vadné. Dvouměsíční prekluzivní lhůta k doplnění chybějících náležitostí dovolání (§ 241b odst. 3 věta prvá, § 240 odst. 1 věta prvá o. s. ř.) však uplynula, vady tohoto podání již nelze odstranit. Dovolací soud proto dovolání v této části podle § 43 odst. 2, věty prvé ve spojení s § 243c o.s.ř odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalované společnosti v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, které by jí jinak byla dovolatelka povinna hradit podle § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. února 2009

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu