32 Cdo 4091/2007
Datum rozhodnutí: 21.01.2009
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 4091/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobců a) J. G., , b) Z. G., a obou zastoupených Mgr. T. Č., advokátem, , proti žalované H. b., a.s., , zastoupené JUDr. J.H., CSc., advokátem, , o uložení povinnosti strpět převzetí dluhu žalobců jinou osobou, o uložení povinnosti zdržet se úročení úvěru úrokem z prodlení, o určení, že notářský zápis nelze vykonat, a o uložení povinnosti zdržet se uplatňování sankcí spočívajících v požadavku jednorázového splacení hypotečního úvěru a účtování smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 205/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č.j. 55 Co 2/2007-108, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. J. H..

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobců podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č.j. 55 Co 2/2007-108, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. října 2006, č.j. 42 C 205/2005-82, jak v zamítavém výroku ve věci samé ve znění, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalované strpět převzetí dluhu žalobců ze smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 30. června 2003 jinou osobou, zdržet se úročení úvěru sankčním úrokem z prodlení počínaje dnem 26. května 2005, o určení, že notářský zápis NZ 43/2004 ze dne 22. ledna 2004 nelze vykonat, a uložení povinnosti žalované zdržet se uplatňování sankcí ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru spočívajících v požadavku okamžitého jednorázového splacení hypotečního úvěru a účtování smluvní pokuty, tak i (s opravou písařské chyby) ve výroku o nákladech řízení, a kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), pak při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž nesprávné řešení dovolatelé zpochybnili (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).

Nejvyšší soud k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nedospěl, neboť dovolatelé žádnou otázku zásadního právního významu nevymezili a dovolací soud neshledal, že by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem otázky, k nimž lze vztáhnout dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněný dovolateli. Sociální situace dovolatelů není takovou právní skutečností, s níž by právní předpisy nebo smlouva spojovaly zánik jejich povinností založených smlouvou o poskytnutí hypotečního úvěru uzavřenou se žalovanou, resp. vznik povinností žalované, jejichž uložení se dovolatelé domáhali podanou žalobou.

I když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí může spočívat též v řešení procesní otázky, vymezené dovolatelem prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., i v tomto případě platí, že musí jít o otázku, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil a jejíž řešení bylo pro rozhodnutí ve věci určující. Tak tomu však v posuzované věci nebylo, neboť dovolatelé námitkou o tom, že soudy obou stupňů zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nepřikročily k účastnické výpovědi žalobců, žádnou takovou otázku nevymezují, přičemž ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. lze přihlížet k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], jen je-li dovolání přípustné.

Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobců pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání žalobců bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 2 250 Kč podle § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 21. ledna 2009



JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu