32 Cdo 4087/2011
Datum rozhodnutí: 15.01.2013
Dotčené předpisy: § 266 obch. zák.




32 Cdo 4087/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně SPS engineering, s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 22, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 45798851, zastoupené JUDr. Janem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Benešově, Tyršova 177, proti žalované B W T Česká republika s.r.o. , se sídlem v Čestlicích, Lipová 196, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 49713108, zastoupené JUDr. Pavlem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 23, o zaplacení 160 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 339/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2011, č. j. 1 Cmo 296/2010-123, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21 235,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Pavla Srba.
O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou po žalované zaplacení náhrady nákladů na odstranění vad díla, kterou s 20% navýšením přefakturovala žalované za výměnu bazénové rolety, již na základě neuznání reklamace ze strany žalované zajistila u jiného zhotovitele.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2010, č. j. 45 Cm 339/2008-87, zamítl žalobu v rozsahu částky 53 486 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), uložil žalované zaplatit žalobkyni 160 000 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem byla dne 14. března 2002 uzavřena smlouva o dílo, na základě níž byla žalovanou investorovi Ing. V. D. (dále též jen investor ) dodána a namontována do novostavby vily bazénová technologie včetně bazénové rolety. Po právní stránce ji kvalifikoval jako smlouvu o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ). Z důvodu opakované poruchovosti lamel bazénové rolety ji reklamoval investor s požadavkem na její výměnu u žalobkyně, která reklamaci přenesla na žalovanou. Vzhledem k tomu, že žalovaná reklamaci odmítla, zajistila žalobkyně výměnu bazénové rolety u firmy M. za částku 177 905 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Následně žalobkyně tyto náklady s 20% režijním navýšením přefakturovala žalované, která jí však nic nezaplatila.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně vady bazénové rolety u žalované řádně a včas reklamovala, přičemž v souladu s příslušným smluvním ujednáním si nechala vady díla odstranit jinou osobou a poté se domáhala po zhotoviteli náhrady vzniklých nákladů. S ohledem na zjištění o mírném nadsazení částky, kterou fakturovala žalobkyni firma M. za dodání nové bazénové rolety, soud prvního stupně přiznal žalobkyni náhradu nákladů spojených s odstraněním reklamovaných vad ve výši 160 000 Kč.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 160 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou o dílo uzavřenou mezi účastnicemi dne 14. března 2002 a servisní smlouvou uzavřenou mezi společností D a D plus, s.r.o. a Ing. V. D. Uvedl, že soud prvního stupně při rozhodování nepochybil, jestliže žalobkyni nárok na uplatněnou 20% přirážku nepřiznal, neboť v řízení nešlo o právo na náhradu škody. Podle názoru odvolacího soudu však napadené rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností, neboť z něho není patrno, na základě jakých důvodů či úvah přiznal žalobkyni ze žalované částky 177 905 Kč pouze 160 000 Kč.
Podle odvolacího soudu lze důvodně pochybovat o existenci vad bazénové rolety v době uplatnění požadavku na její výměnu a žalobkyně neunesla důkazní břemeno o nutnosti její celé výměny. Soud prvního stupně se v tomto směru bez dalšího přiklonil ke stanovisku žalobkyně, která nutnost výměny celé rolety dovozovala z opakovaného poškození lamel, což však žalovaná popírala. Kromě toho však některé skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování pominul. Za nepochybné označil odvolací soud zjištění, že jak žalovaná, tak firma Mrázek dodaly bazénovou roletu i s náhradními lamelami, což žalobkyně de facto potvrdila, hovořila-li o opakovaných výměnách lamel. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že s potřebou výměny lamel, která je obvyklým způsobem řešení závady a odstranění vad tohoto druhu, se běžně počítá.
Podle odvolacího soudu se však soud prvního stupně nedostatečně vypořádal i s otázkou objasnění příčiny (či příčin) vad lamel, spočívajících v jejich praskání a uvolňování. V této souvislosti poukazuje na výpovědi svědků, podle nichž příčinou častějších vad než je obvyklé mohly být i velikost a atypický tvar bazénu včetně nestandardního umístění navijáku, nesprávné používání bazénové chemie a zanedbaný servis ze strany společnosti D a D plus, s.r.o., která na základě servisní smlouvy uzavřené s Ing. V. D. měla zajistit čistění lamelové rolety a její seřizování. Ačkoli žalovaná na posléze uvedené možné příčiny upozorňovala, v řízení nebylo prokazováno, zda a jak tato servisní společnost své povinnosti plnila. Podle odvolacího soudu nebylo v řízení postaveno na jisto, zda zvýšená vadnost lamel byla způsobena materiálem či vadnou montáží; za ostatní možné příčiny vadnosti lamel, které nespočívaly v činnosti žalované, by podle odvolacího soudu žalovaná neodpovídala nebo jen z menší části.
Za stěžejní v rámci odvolacího přezkumu odvolací soud označil otázku existence a délky záruční doby, kterou si účastnice sjednaly v článku V. smlouvy o dílo tak, že záruční doba se stanovuje v délce 60 měsíců od data přejímky investora při uzavření servisní smlouvy s investorem. V této souvislosti uvedl, že účastnice se rozcházejí ve výkladu uvedeného ujednání ve dvou směrech, a to jak v tom, zda lamely či celá roleta jsou materiálem podléhajícím rychlému opotřebení a jsou tak ze záruky vyňaty, tak i v tom, zda mělo jít o servisní smlouvu uzavřenou se žalovanou či zda postačovala servisní smlouva s kýmkoliv. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že opomněl zkoumat otázku určitosti a srozumitelnosti uvedeného ujednání a že nevzal v potaz všechny zjištěné skutečnosti (praskání a deformace lamel i při perfektním servisu a správném používání bazénové chemie, maximální životnost lamel 4 až 5 let s tím, že u velkých či atypických bazénů může činit třeba jen 2 roky). Za tohoto stavu označil za nelogické, že by zhotovitel poskytl na kompletní bazénovou roletu pětiletou záruku.
Odvolací soud vzal smlouvami, které žalovaná uzavřela s dalšími zákazníky, za prokázané, že standardně poskytovala záruku v maximální délce 60 měsíců zvlášť na stavební část a zvlášť na technologickou část, kterou vždy podmiňovala uzavřením servisní smlouvy mezi ní a zákazníkem. Tato skutečnost nasvědčuje podle odvolacího soudu tomu, že smlouvu s tímto obsahem chtěla uzavřít i v posuzované věci. Za logické označuje vyjádření žalované, že by záruku a navíc v délce 60 měsíců nemohla poskytnout, jestliže by servis vykonával někdo jiný, za jehož práci by nemohla ručit.
Odvolací soud uzavřel, že ujednání v článku V. smlouvy, je-li vůbec určité a tedy platné, lze vyložit jedině tak, že úmyslem žalované bylo poskytnout záruku 60 měsíců jen v případě, že s ní bude uzavřena servisní smlouva. Za situace, kdy se tak nestalo, nebyla záruka v tomto rozsahu poskytnuta a žalobní nárok není pro opožděnost reklamace oprávněn.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž odvolacímu soudu vytýká, že zjištěný skutkový stav a provedené důkazy nesprávně právně posoudil. Dovolatelka v něm reaguje na jednotlivé závěry odvolacího soudu, přičemž snáší ze svého pohledu argumenty na podporu závěrů opačných. Zdůrazňuje, že zásadním důvodem výměny celé rolety byl nárok investora na její výměnu z důvodu, že její četné opravy nebyly úspěšné a neustále se opakující závada bránila investorovi v užívání bazénu. Dovolatelka se v tomto směru dovolává svědecké výpovědi manželky investora a naopak zpochybňuje vyjádření svědků o neúčelnosti výměny celé bazénové rolety. Nutnost, resp. její povinnost vyměnit celou roletu nemůže podle jejího mínění zvrátit ani dodání několika náhradních lamel s bazénovou roletou pro případ, že by se jich několik během záruční doby uvolnilo.
Dovolatelka, poukazujíc na reklamaci investora založenou ve spisu a svědectví jeho manželky, brojí rovněž proti závěru odvolacího soudu o neprokázání existence vad v době uplatnění požadavku na výměnu celé bazénové rolety.
Dovolatelka se dále vyjadřuje k otázce příčin vad rolety. Uvádí, že i za případné nevhodné technické řešení bazénu (tvar a velikost) odpovídá žalovaná jako projektant bazénové technologie. Totéž podle dovolatelky platí i pro v řízení uváděné špatné chemické složení vody, neboť žalovaná vyměnila příslušnou technologii na základě reklamace investora. Obstát nemůže podle jejího mínění ani tvrzení o špatné údržbě či neodborné obsluze, neboť údržbu prováděla firma pana S., který je ve smlouvě o dílo označen jako zástupce žalované pro věci technické, a obsluha probíhala v souladu s instrukcemi, s nimiž technik žalované rodinu investora seznámil. Dovolatelka uzavírá, že za vady bazénové rolety odpovídá žalovaná jako zhotovitel díla.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o neposkytnutí prodloužené pětileté záruky pro neuzavření servisní smlouvy se žalovanou. Takové posouzení nemá podle jejího mínění oporu ve smlouvě o dílo, je-li v ní pouze sjednána povinnost uzavřít servisní smlouvu, aniž je konkretizováno s kým. Zdůrazňuje, že této své povinnosti uzavřením servisní smlouvy s firmou pana S. dostála. Akcentuje, že podmínka uzavření servisní smlouvy se žalovanou (jak tomu bylo v jiných případech) nebyla ve smlouvě o dílo dohodnuta. Dovolatelka dále snáší argumenty na podporu jejího názoru, že roletu nelze řadit mezi spotřební materiál, a proto se i na ni musí vztahovat sjednaná záruka 5 let.
V závěru dovolání dovolatelka vyjadřuje přesvědčení o tom, že všechna ujednání předmětné smlouvy o dílo jsou určitá a srozumitelná, která nevyžadují žádný speciální výklad. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná, reagujíc na jednotlivé dovolací námitky, se závěry odvolacího soudu zcela ztotožňuje. Uvádí, že žalobkyně nikdy neprokázala důvodnost a nutnost výměny celé rolety, a proto tímto vzniklý náklad je výlučně a pouze věcí žalobkyně. Poukazuje na to, že žádný přímý vztah k investorovi neměla a nemá, a pokud se dostala do nějakého kontaktu s investorem, bylo to až na základě výslovného požadavku žalobkyně či investora. Námitky žalobkyně označuje za účelové. Poukazuje na spotřební charakter roletových lamel a akcentuje, že prodlouženou záruku poskytuje pouze v situaci, kdy bazén servisuje, což v souzené věci nenastalo. Žalovaná navrhuje dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout, případně ho jako nedůvodné zamítnout.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že žalobní nárok na náhradu nákladů na odstranění vad díla není oprávněný pro opožděnost reklamace, neboť sjednaná podmínka pro poskytnutí záruky v délce 60 měsíců (uzavření servisní smlouvy se žalovanou) nebyla splněna. Pokud je tento závěr odvolacího soudu správný, je současně dostačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby; posuzování dalších otázek, do nichž dovolatelka směřuje své výhrady (existence vad a jejich příčiny, nezbytnost rozsahu opravy či výměny bazénové rolety) by za této situace bylo nadbytečné.
Správnost výkladu smluvního ujednání ze strany odvolacího soudu o podmínce sjednání záruky v trvání 60 měsíců se dovolatelce uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci zpochybnit nepodařilo. Dovolatelka trvá na tom, že servisní smlouva nemusela být uzavřena pouze se žalovanou, aniž (s výjimkou výhrady odkazu na obdobná ujednání v jiných smlouvách) reflektuje argumentaci, jejímž prostřednictvím odvolací soud jednak podrobil kritice výklad smlouvy soudem prvního stupně a dále správně vyložil v intencích ustanovení § 266 obch. zák., obsahujícího výkladová pravidla projevu vůle, předmětné smluvní ujednání tak, že poskytnutí záruky v trvání 60 měsíců je podmíněno uzavřením servisní smlouvy se žalovanou. Jestliže se tak nestalo, nelze závěru odvolacího soudu o neoprávněnosti nároku žalobkyně na náhradu nákladů na odstranění vad díla žádné právní pochybení jak činí dovolatelka vytýkat.
Za situace, kdy Nejvyšší soud ani neshledal, že by řízení trpělo vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně pro nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalované náklady jejího právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 17 250 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s účinností od 1. března 2012, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 3 685,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 15. ledna 2013

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu