32 Cdo 4021/2015
Datum rozhodnutí: 10.02.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 4021/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce L. V. , zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109b, proti žalovanému J. H. , zastoupenému JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kodymova 2526/4, o zaplacení částky 521 583,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 33/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2015, č. j. 6 Cmo 316/2014-282, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. května 2014, č. j. 61 Cm 33/2012-233, zamítl žalobu o zaplacení částky 521 583,60 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem a dovolací praxí vyřešena. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolání postrádá vymezení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel neformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená ustanovením § 237 o. s. ř.).
Současná právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 23/2003). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal neomezenou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či usnesení ze dne 14. září 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Je zjevné, že dovolatelova rozsáhlá polemika se závěry odvolacího soudu výše uvedeným požadavkům nevyhovuje.
Přitom dovolatel zakládá kritiku posouzení nároků z vadného plnění odvolacím soudem na tvrzené nesprávnosti skutkových zjištění (jak avizuje v dovolání) o tom, že žalobce věděl o pochybné kvalitě dokladů ke koupenému vozidlu, z nichž při právním posouzení věci odvolací soud vycházel. Dovolací argumentace žalobce se odvíjí od jím tvrzeného skutkového stavu věci, že o spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny nevěděl. Teprve na této vlastní podrobně rozvedené skutkové verzi se žalobce snaží prosadit (podle něho správný) právní názor, že nejde o nároky z vadného plnění, ale o náhradu škody ze závazkového vztahu. Dovolatel pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), jak již uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. srpna 2014, sp. zn. 33 Cdo 3032/2014. Tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolání žalobce směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobce k této části rozhodnutí uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti těmto výrokům chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. února 2016

JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu