32 Cdo 3997/2016
Datum rozhodnutí: 10.01.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



32 Cdo 3997/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Air Bank a.s. , se sídlem v Praze 11 - Chodově, Hráského 2231/25, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 29045371, proti žalovanému J. M. , zastoupenému Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem v Ostravě, 30. dubna 3128/2a, o zaplacení 52 947,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 C 217/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2016, č. j. 8 Co 134/2016-168, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2015, č. j. 40 C 217/2014-125, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 52 347,62 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014.
Dovolání trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.), přičemž ani nevymezil ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř.
Podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na www.nsoud.cz ).
Dovolatel však své povinnosti na vymezení jím uplatněné přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., jak mu ukládá § 241a odst. 2 o. s. ř., nedostál, neboť rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, neoznačil. Dovolateli je rovněž třeba vytknout, že neformuloval žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Taková otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Dovolání v části směřující proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně, není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalobkyni byl dovolatel za řízení před soudem prvního stupně zavázán, nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, dovolání i v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto rozhodnutí chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. 1. 2017 JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu