32 Cdo 3984/2015
Datum rozhodnutí: 16.02.2016
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 3984/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně S.O.K. stavební, s.r.o. , se sídlem v Stříteži, Hrotovická Průmyslová zóna 162, PSČ 674 01, identifikační číslo osoby 25548484, zastoupené JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, proti žalované FIDOS, s.r.o. , se sídlem v Dolních Břežanech Lhotě, K Břežanům 27, PSČ 252 41, identifikační číslo osoby 61856738, zastoupené obecným zmocněncem Dr. T. K., o zaplacení 106 495,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 40/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2015, č. j. 12 Cmo 318/2014-83, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, která jí vznikla v důsledku toto, že žalovaná porušila své povinnosti ze smlouvy o ostraze, uzavřené mezi účastníky dne 26. ledna 2011, v níž se žalovaná zavázala provádět pro žalobkyni ostrahu objektu.
Krajský soud v Praze žalobu rozsudkem ze dne 17. června 2014, č.j. 56 Cm 40/2012-61, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. května 2015, č. j. 12 Cmo 318/2014-83 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, dospěl-li k závěru, že v řízení nebylo prokázáno porušení povinností plynoucích žalované ze smlouvy o ostraze, a nezabýval se splněním dalších zákonných předpokladů nároku na náhradu škody podle ustanovení § 373 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Odvolací soud konstatoval, že povinností žalované nebylo zajistit naprostou bezpečnost a zcela vyloučit možnost odcizení věcí v hlídaném objektu, ale pouze přispět ke zvýšení bezpečnosti majetku a snížení rizika vzniku škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou je podle dovolatelky otázka odpovědnosti žalované za škodu.
Dovolatelka uvedla, že dovolacím soudem bylo opakovaně judikováno, že v případě ostrahy objektů na základě uzavřené smlouvy je podstatné posouzení, zda porušení povinnosti střežit cizí majetek mělo za následek vznik škody, přičemž pro založení odpovědnosti za vzniklou škodu je rozhodné, zda neplnění povinností při ostraze objektu bylo alespoň jednou z příčin škodlivého následku, a v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 25 Cdo 2101/2002.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci spatřuje dovolatelka v chybném právním závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaná neporušila povinnosti, které jí plynuly ze smlouvy o ostraze, ačkoli ze zápisu o předání a převzetí služby v den vzniku škody a ze svědeckých výpovědí vyplývá, že kontrola uzamčení zařízení nebyla při nástupu a přebírání stanoviště provedena řádně. V řízení bylo podle dovolatelky dostatečně prokázáno, že žalovaná své povinnosti při ostraze zanedbala a že bez tohoto zanedbání by nedošlo ke škodě, která dovolatelce v důsledku trestného činu nezjištěného pachatele vznikla.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Dovolatelka sice formálně vymezila právní otázku jako otázku odpovědnosti za škodu, avšak veškeré své námitky směřovala do skutkových zjištění odvolacího soudu o tom, že jednáním žalované nebyla porušena smlouva o ostraze objektu, nikoli do samotného právního posouzení věci odvolacím soudem. Nezjistil-li odvolací soud porušení povinnosti žalované ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou o ostraze, nemohl být nesprávný jeho právní závěr o tom, že není dána odpovědnost žalované za škodu vzniklou žalobkyni pro nedostatek jednoho z předpokladů její odpovědnosti za škodu.
Námitky dovolatelky jsou námitkami směřujícími do skutkových zjištění odvolacího soudu. Dovolatelka však patrně přehlédla, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolání tak trpí vadami, neboť postrádá vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Jiné právní otázky způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolatelka nevymezila.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výrok o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání i v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce již uplynula (srov. ustanovení § 57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 2. 2016

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu