32 Cdo 3980/2007
Datum rozhodnutí: 20.11.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 3980/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně T.., s. r. o., se sídlem, zastoupené JUDr. J. O., CSc., advokátem se sídlem, proti žalované M. O. F. s. r. o., se sídlem, zastoupené Mgr. J. S., advokátkou se sídlem, o zaplacení 185.421,60 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 465/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2007, č. j. 1 Cmo 201/2006-100, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. J. O., CSc.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 19. září 2005, č. j. 61 Cm 465/2003-38, ve znění opravného usnesení ze dne 24. března 2006, č. j. 61 Cm 465/2003-68, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 185.421,60 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % p. a. z částky 6.562,50 Kč od 31. 10. 2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení 2 % p. a. z částky 40.513,20 Kč od 1. 9. 2003 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 3 % p. a. z částky 138.345,90 Kč od 30. 5. 2003 do zaplacení, a na náhradě nákladů řízení 46.237,80 Kč.

Předmětem řízení byly nezaplacené ceny za opravu kanalizace v domě č. v S. ul. v T. a za dodávku a montáž kanalizace v průmyslové hale I. v Z. ul. v T.

Na základě provedených důkazů soud prvního stupně měl za nepochybné, že žalobkyně provedla práce pro žalovanou v souladu s obchodními zvyklostmi dle jejích požadavků. Tvrzení a důkazy předložené žalovanou jsou ryze účelové, rozporné a zpochybňující věrohodnost tvrzení, že práce nebyly provedeny. Proto soud žalobě vyhověl.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem tento rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 178.859,10 Kč s 3 % úrokem p. a., z částky 138.345,90 Kč od 30. 5. 2003 do zaplacení a z částky 40.513,20 Kč od 25. 6. 2003 do zaplacení (výrok I., bod 1)], ohledně zaplacení částky 6.562,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (bod 2)] a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení v prvním stupni 23.030,- Kč (bod 3). Ve výroku II. odvolací soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se v zásadě ztotožnil s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudu prvního stupně s tím, že žalovaná svá tvrzení v průběhu řízení měnila a jsou rozporná. Provedení žalobkyní tvrzených prací a tedy oprávněnost žalobního nároku potvrdil i svědek p. R., přičemž stačilo pouhé fyzické předání prací (díla), když zvláštní způsob předání účastníci nesjednali.

Odvolací soud proto napadený rozsudek v převážné části jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a změnil jej pouze ohledně zaplacení první faktury na 6.562,50 Kč na zamítavý (§ 220 o. s. ř.), protože žalovaná prokázala zaplacení této částky společníkovi žalobkyně v době, kdy žalobkyně neměla ve funkci žádného jednatele.

U úroků z prodlení odvolací soud korigoval napadené rozhodnutí jen v nepatrné části, když soud prvního stupně nerozhodl o celém, žalobkyní uplatněném nároku na úrok z prodlení (z částky 40.513,20 Kč byl přiznán úrok od 1. 9. 2003, v žalobě však byl úrok požadován od 25. 6. 2003).

Žalovaná podala proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též o. s. ř. ) s tím, že poučení v závěru napadeného rozsudku o možnosti podat dovolání je nesprávné, neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. O dovolacích důvodech dovolatelka nic neuvádí.

Dovolatelka napadá rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelné, když soud prvního stupně podle jejího mínění nevyložil, z jakého důvodu žalovanou navržené důkazy neprovedl a s touto vadou se nevypořádal ani soud odvolací. Oba soudy tak podle názoru dovolatelky zatížily svá rozhodnutí (resp. řízení) vadami procesními.

V průběhu odvolacího řízení žalovaná vznesla námitku nesplnění podmínky řízení a žádala zastavení řízení podle § 104 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně v té době neměla žádného zvoleného jednatele. Soud se však podle dovolatelky zkoumáním aktivní legitimace žalobkyně nezabýval, ač měl vycházet ze stavu ke dni podání žaloby, a to nelze následně zhojit.

Podle mínění dovolatelky se odvolací soud nevypořádal, stejně jako soud prvního stupně, s vyhodnocením důkazů a odůvodněním neprovedení důkazů. Soud neodůvodnil ani splatnost žalovaných pohledávek k určitému datu. Rozhodnutí obou soudů jsou zmatečná a nepřezkoumatelná.

Dovolatelka nadále setrvává na stanovisku, že své závazky uhradila, byť je nikdy neuznala. Práce provedeny nebyly. Plnění bylo učiněno vůči bývalému společníkovi M. B., jak vyplývá z dokladů, které byly nalezeny při provádění finanční kontroly a jež nebyly dříve k dispozici.

Dovolatelka navrhuje zrušení obou rozsudků v plném rozsahu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání je považuje za nepřípustné. Dovolatelka ani nezdůvodňuje, v čem by mělo mít napadené rozhodnutí zásadní právní význam. Navrhuje odmítnutí dovolání a přiznání nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené podmínky a náležitosti (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se musel nejprve zabývat podmínkou přípustnosti dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V posuzovaném případě se dovolatelka mýlí, pokud má za to, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím měnícím rozhodnutí soudu prvního stupně, je obsah výroků rozhodnutí těchto soudů, tj. jaká se jimi konstituují či deklarují vzájemná práva a povinnosti, nikoliv to, jak jsou tyto výroky označeny, resp. formulovány. V daném případě co do merita věci, tj. přiznanou částku 178.859,10 Kč, jde o rozhodnutí ze strany odvolacího soudu potvrzující a dovolání je tudíž v rozsahu této částky přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj.za podmínky že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Poučení odvolacího soudu v závěru napadeného rozhodnutí tudíž není nesprávné či nezákonné, jak se dovolatelka mylně domnívá.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)], zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelka žádnou obecnou právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah, nevymezuje. Neoznačuje ani individuální právní otázku, která by měla v konkrétním případě zásadní význam z pohledu hmotného anebo procesního práva. Okolnost, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy určitým způsobem a na základě toho dospěl k určitým skutkovým závěrům (tj. že žalovaný nárok zakládající se na provedených pracích byl prokázán), nelze považovat za právní otázku, natož zásadního právního významu. Z tohoto pohledu nelze ani pokládat závěr odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, měl-li odvolací soud nárok za dostatečně prokázaný provedenými důkazy a provádění případných dalších důkazů, považoval za nadbytečné (soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. a důkazy hodnotí soud podle své úvahy v souladu s ust. § 132 o. s. ř.).

Pokud jde o dovolatelkou tvrzenou vadu řízení, dovolací soud by k takové vadě mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolatelkou předestřená otázka případného zastavení řízení podle § 104 odst. 2 o. s. ř. pro dočasnou neexistenci jednatele žalobkyně není pro danou věc relevantní, neboť nemá ani vazbu na tvrzenou otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně, která má zcela jiný právní základ, tj. zda určité právo nebo povinnost svědčí určité osobě (zde žalobkyni) či nikoliv.

Pokud dovolatelka poukazuje na později nalezené doklady či důkazy, opomíjí, že skutkový stav se v dovolacím řízení nemůže změnit, když v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

V rozsahu přiznané jistiny ve výši 178.859,10 Kč s odpovídajícími úroky z prodlení je tedy dovolání z výše uvedených důvodů nepřípustné a v tomto rozsahu je proto dovolací soud jako objektivně nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.).

Poněvadž dovolatelka souhrnně napadla též část výroku I. v bodu 2 co do zamítnutí žaloby ohledně částky 6.562,50 Kč s příslušenstvím odvolacím soudem, je v tomto rozsahu dovolání subjektivně nepřípustné, jelikož v tomto rozsahu nebyla žalované způsobena žádná újma, odstranitelná zrušením rozhodnutí (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř.).

Konečně dovolání není přípustné ani v tom rozsahu, ve kterém dovolatelka napadá výroky rozsudku odvolacího soudu sub I. bod 3 a sub II. o nákladech řízení před soudy obou stupňů (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I v tomto rozsahu bylo proto nutno dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalovaná je proto povinna nahradit žalobkyni náklady právního zastoupení, spočívající v odměně advokáta za vyjádření k dovolání podle § 3 odst. 1 bod 4, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 10.000,- Kč, dale v paušálu za jeden úkon právní služby v částce 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., s připočtením 19 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.957,- Kč, celkem tedy 12.257,- Kč, kteroužto částku je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta žalobkyně.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná svou povinnost podle tohoto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 20. listopadu 2008

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu