32 Cdo 398/2009
Datum rozhodnutí: 05.05.2010
Dotčené předpisy: § 585 předpisu č. 40/1964Sb., § 15 odst. 3 předpisu č. 92/1991Sb.




32 Cdo 398/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně České republiky Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 3a, o zaplacení částky 1,051.330,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Cm 286/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2008, č. j. 6 Cmo 402/2008-189, takto:


I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2008, č. j. 6 Cmo 402/2008-189, se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2008, č. j. 6 Cmo 402/2008-189, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2007, č. j. 29 Cm 286/99-154, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobou doručenou soudu dne 31. prosince 1998 požadovala právní předchůdkyně žalobkyně, jíž byla Konsolidační banka Praha, s.p.ú., po žalovaném zaplacení částky 708.900,33 Kč s 5% úrokem z prodlení od 5. prosince 1998 do zaplacení představující závazky z úvěru na trvale se obracející zásoby, poskytnutého Komerční bankou s.p.ú. Státnímu statku Mšeno, státní statek (dále jen Státní statek Mšeno ). Majetek uvedeného státního statku se stal předmětem privatizace a spolu s ním přešla na nabyvatele i práva a závazky s ním souvisící. Kupní smlouvu, jíž byl privatizovaný majetek převeden, však její účastníci posléze shodně prohlásili za neplatnou. Nabyvatelem privatizovaného majetku se tak stal žalovaný.
Městský soud v Praze poté, co připustil změnu žaloby tak, že předmětem řízení se stala částka uvedená v záhlaví, a rozhodl o právním nástupnictví na straně žalobce, kdy na místo zaniklé Konsolidační banky Praha, s.p.ú. vstoupila do řízení Česká konsolidační agentura, rozsudkem ze dne 10. října 2005, č. j. 29 Cm 286/99-67, žalobu zamítl. Akceptoval tak stanovisko žalovaného, že v řízení není pasivně legitimován, protože zatímco Fond národního majetku České republiky (dále rovněž jen FNM ) v souladu se zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v právních vztazích souvisejících s privatizací, jedná svým jménem, žalovaný, který v době, kdy uvedený zákon vstoupil v účinnost, nebyl dosud zřízen, má postavení pouhého správce státního majetku. To ostatně vyplývá i z podoby zápisu v katastru nemovitostí, kde jako jejich vlastník není zapsán žalovaný, ale Česká republika.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 6 Cmo 222/2006-98, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že pokud majetek Státního statku Mšeno určený k privatizaci přešel na FNM a poté na žalovaného, v důsledku nedokončení privatizace zůstal ve stejném rozsahu, v jakém přešel na FNM, v majetkové sféře žalovaného, a to včetně případného závazku, jenž je předmětem řízení, který by tak byl žalovaný povinen splnit. Žalovaný by tedy byl pasivně legitimován, byl-li by žalovaný nárok shledán důvodným; to však dosud prokázáno v řízení nebylo zejména proto, že žalobce nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti.
Městský soud v Praze vázán právním názorem odvolacího soudu poté, co v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 občanského soudního řádu (dále rovněž jen o. s. ř. ) rozhodl o vstupu žalobkyně do řízení na místo zaniklé České konsolidační agentury a doplnil dokazování podle pokynů odvolacího soudu, rozsudkem ze dne 30. července 2007, č. j. 29 Cm 286/99-154, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,051.330,79 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu v něm konkrétně uvedenou (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.). Dospěl přitom zejména k závěru, že nepřešel-li majetek státu na jiné osoby v procesu privatizace, je stále ve vlastnictví státu, přičemž dispoziční právo k němu má žalovaný, který tak má povinnost uhradit i závazky s ním související.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví napadený rozsudek potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok). Přihlásil se k právnímu názoru, vyjádřenému již ve svém předchozím rozhodnutí, že žalovaný je v řízení pasivně legitimován. Za správné označil i závěry soudu prvního stupně týkající se důvodnosti žalovaných nároků. Uplatněnou právní obranou, že k převodu státního majetku z FNM na žalovaného, vázaného na účinnost absolutně neplatné kupní smlouvy, nedošlo, a proto žalovaný nemůže být zavázán k úhradě závazků s tímto majetkem souvisejících, se nezabýval.
Žalovaný napadl rozsudek v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v jeho závěru o pasivní legitimaci žalovaného. Shodně s odvoláním argumentuje tím, že podle skutkových zjištění vyplývajících z provedeného dokazování na základě usnesení vlády České republiky ze dne 3. srpna 1994, č. 420, byla rozhodnutím ministra zemědělství České republiky dne 26. dubna 1995, č. 3273/1995, převedena část majetku Státního statku Mšeno (areálu Nosálov), na FNM, a to ke dni účinnosti kupní smlouvy , která však není v rozhodnutí blíže identifikována. Kupní smlouvou ze dne 2. května 1995 (datum posledního podpisu na smlouvě), č. 749/95 (dále rovněž jen kupní smlouva ) byl tento majetek žalovaným převeden na společnost BIOTERA-ČECHY, s.r.o. Teprve dne 22. května 1995 byla uzavřena dohoda mezi FNM a žalovaným, podle níž byl privatizovaný majetek převeden na žalovaného k realizaci podle schváleného privatizačního projektu č. 40214 (dále též jen dohoda ), a to opět ke dni účinnosti kupní smlouvy , která však rovněž nebyla blíže specifikována. Vždy přitom měla být spolu s majetkem převáděna i práva a závazky s ním souvisící (§ 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.). Dovolatel z toho dovozuje neplatnost uvedených úkonů pro neurčitost. Pokud by však tato skutečnost důvod jejich neplatnosti nezakládala, nelze přehlédnout, že dohoda mezi FNM a žalovaným byla uzavřena teprve po uzavření kupní smlouvy, kterou nadto její účastníci označili za neplatnou, takže nemohla nabýt účinnosti. Žalovaný tak nikdy nenabyl majetek, k němuž se váží závazky, jež jsou předmětem řízení, a nemůže proto být povinen tyto závazky hradit.
Žalovaný proto navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnil s právními závěry napadeného rozhodnutí a navrhl, aby je dovolací soud potvrdil .
Dovolání žalovaného není přípustné v části, v níž směřuje proti druhému výroku napadeného rozhodnutí. V části, v níž směřuje proti jeho prvnímu výroku, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože tímto výrokem odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil, a v této části je rovněž důvodné.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání je vymezena v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř., z nichž je zřejmé, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (toto rozhodnutí v taxativním výčtu uvedeném ve zmíněných ustanoveních není obsaženo), jak uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003. Dovolací soud proto dovolání žalovaného v této části jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona].
Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.) jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), tedy správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalovaný je v řízení pasivně legitimován a je povinen zaplatit žalobkyni částku, jež je předmětem řízení, protože poté, co nebyla dokončena privatizace státního majetku, tímto majetkem disponuje, oproti tvrzení žalovaného, že privatizovaný majetek na něj nebyl nikdy platně převeden.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní postavení žalovaného v procesu privatizace vymezují ustanovení § 11 a § 12 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném v rozhodné době, přičemž podle ustanovení § 11 odst. 1 cit. zák. v souladu s rozhodnutím o privatizaci podniku zakladatel zruší podnik bez likvidace nebo vyjme část majetku podniku ke dni určenému Fondem a podle druhého odstavce téhož ustanovení dnem zrušení podniku nebo dnem vynětí části majetku podniku přechází privatizovaný majetek na Fond. Majetek pak může být použit způsobem uvedeným v ustanovení § 12 odst. 2 cit. zák., tedy mj. k převodu na právnické osoby zřízené zvláštními zákony, jde-li o majetek sloužící zemědělské výrobě [§ 12 odst. 2 písm. e) cit. zák.]. Takovou osobou je žalovaný, který byl zřízen zákonem č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, a jehož působnost je dána zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zejména jeho § 17). Lze tak v obecné rovině uzavřít, že závěr vyjádřený v prvním rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož pokud byl na žalovaného převeden v procesu privatizace státní majetek a privatizace nebyla ukončena, přešla na něj rovněž práva a závazky s tímto majetkem související, je správný.
Jinak je však tomu s posouzením, zda je žalovaný pasivně legitimován v této věci, s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti, jež vyšly na základě výsledků dokazování najevo. Z nich vyplynulo jednak, že kupní smlouva byla uzavřena dne 2. května 1995 a dohoda až dne 22. května 1995, jednak že převod majetku státu na FNM stejně jako převod tohoto majetku z FNM na žalovaného byl vázán na účinnost kupní smlouvy . Z kontextu, v níž byly tyto úkony učiněny, je jednoznačné, že mělo jít o smlouvu, jíž bude majetek státu v procesu privatizace převeden na jeho nabyvatele, takže byť tato smlouva není blíže konkretizována, neobstojí námitka žalovaného, že jde o právní úkony neplatné pro neurčitost. Nelze ale nevzít v úvahu, že dohoda byla uzavřena později, než měla nabýt účinnosti kupní smlouva, z čehož je zřejmé, že ke dni uzavření kupní smlouvy nemohl žalovaný disponovat majetkem, který měl být podle ní převeden na nabyvatele, což by vedlo k její neplatnosti. Především však je třeba se vypořádat se skutečností, že kupní smlouvu sami její účastníci společným prohlášením o narovnání (§ 585 občanského zákoníku) ze dne 18. června 1998 označili za absolutně neplatnou, neboť trpí takovými právními vadami, že nemohla způsobit zamýšlený účinek, tzn. převod vlastnického práva k privatizovanému majetku . Z toho je pak jednoznačné, že k převodu státního majetku na žalovaného nemohlo dojít, byl-li vázán na účinnost kupní smlouvy, jež nikdy nenastala. Žalovaný tak nemůže ani být zavázán k úhradě závazků s tímto majetkem souvisících.
Odlišné právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy nesprávné a uplatněný dovolací důvod je tím naplněn.
Vzhledem k přípustnosti dovolání zkoumal dovolací soud rovněž, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť dovolací soud zjistil, že řízení před odvolacím soudem bylo takovou vadou zatíženo.
Skutečnosti související s vázaností převodu státního majetku na účinnost kupní smlouvy vyšly najevo již z důkazů provedených soudem prvního stupně. Ten tak byl povinen poučit účastníky (konkrétně žalovaného) ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení v tomto směru. Neučinil-li to, bylo řízení před ním postiženo vadou, pro níž by jeho rozhodnutí mělo být odvolacím soudem zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud by k této vadě nemusel přihlédnout pouze poučil-li by žalovaného v tomto směru sám a ten na jeho poučení nereagoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004 pod číslem 49). K tomu však v průběhu odvolacího řízení nedošlo.
Dovolací soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. toto rozhodnutí zrušil, a protože důvody, pro něž bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. května 2010

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu